„Počkej, cože? Ty jsi donesl učitelce rejč se slovy, ať se jde zahrabat?“ smál se Sebatian.
„Jo.“ chechtal se Kayleb.
„Ty jsi v-vážně dementní!“ koktal Sebatian, zatímco spadl z gauče smíchy. Kayleb přikyvoval a snažil se neudusit se.

Sebastiana úplně přestala bolet hlava, jenom slabě kašlal a umíral smíchy.

„Víš, že jsi vlastně hrozně pitomej? Dostal jsi alepsoň napomenutí?“ zjišťoval tmavovlasý majitel bytu.
„Jo, dostal. Měl jsem docela problém.“ přiznal Kayleb.
„A co na to rodiče?“ zajímalo Sebastiana.
„No, oni o tom ani teď nevědí. Já to napomenutí roztrhal. A moji rodiče nikdy nechodili na schůzky.“ pousmál se Kayleb.
„Hej, to není fér! Moji rodiče byli na schůzkách vždycky.“ mračil se Sebastian.
„Karma.“ pokrčil rameny blonďatý a snažil se nerozesmát.
„Hej!“ vykřikl Sebatian a hodil po Kaylebovi polštář.

„Učil tě někdo, že na návštěvu máš být hodný?“ smutnil Kayleb, když ho polštář praštil do hlavy.
„Já jsem hodný.“ usmál se Sebatian.
„Vážně..?“ zašeptal Kayleb, vzal další polštář a mrštil ho po Sebastianovi.
„Ano, vážně.“ potvrdil Sebastian a obratně se vyhnul Kaylebově střele.

Polštáře létaly místností a oba chlapci se smáli. Náhle se ozvalo hlasité křach.

Kayleb se zarazil, když zjistil, že to jeho střela shodila vázu ze Sebastianova stolu.
„P-promiň.“ vykoktal.
„V pořádku.“ řekl Sebastian a vstal, aby uklidil střepy.
„Jsem neschopnej.“ povzdechl si Kayleb.
„No, to už víme dlouho.“ rozesmál se Sebastian.

„Vážně, promiň. Nechtěl jsem ji zničit.“ omlouval se Kayleb a sedl si vedle Sebastiana na zem.
„Já to nějak přežiju.“ zasmál se tmavovlasý.
„Ale ta váza ne. Zaplatím ti ji.“ navrhoval host.
„To nemusíš, stejně byla ošklivá.“ odmítal Sebastian.
„Máš pravdu, v porovnání s tebou vážně byla ošklivá.“ zašeptal Kayleb.
„Co -“ začal Sebastian, ale Kayleb ho přerušil. Jediným pohybem zničil mezeru mezi nimi a políbil ho.

Kayleb čekal, že ho Sebastian odstrčí, ale místo toho si ho přitáhl víc k sobě a začal mu polibky oplácet.

A tak tam seděli, na zemi, mezi střepy z rozbité vázy, okolo nich ležely polštáře, zatímco oni se líbali.

Venku sněžilo, mrazivé vločky se snášely z nebe a vrstva sněhu na ulicích se zvětšovala. Lidé venku spěchali domů, chtěli pryč ze studeného větru.

Ale dva chlapci seděli s těsném objetí, uvnitř, v přítomnosti toho druhého a nic jim nechybělo.

Konečně, je to tady!
... Ale kdo mě zná, tak víc, že nic nenechám dokonalé dlouho. Kdo to o mně ví?
Jaký máte zatím názor na příběh/na můj styl psaní?
Sewenth ✨