No koment. Snad stačí dodat jen to, že je tohle psáno během mé špatné nálady. Byla špatná, proto k tomuto čtení doporučuji písničku nahoře. :3

Přeji hezké počteníčko.

°•°•°

"Hej! No tak! Slyšíš mě?!"

Ne... jen ozvěnu nějakýho hlasu.

"Prosím Wallo! To mi nedělej!"

Ale proč ne?

"No tak! Já tě moc prosím!"

Nepros... je to zbytečný...

"Ty nejsi slabá!"

Sice ne, ale teď ano...

"Nechovej se jako slaboch! Nejsi slaboch!"

Proč mě nenecháš?

"N-nes-nesmíš... nás tu tak nechat...!"

Ale můžu. Životy ostatních mi jsou ukradený.

"Nenech mě tu prosím samotnou..."

Cože?

"No tak sestřičko... Jen bojuj..."

M-Miia?

"Já to bez tebe nezvládnu!!"

Promiň... Omlouvám se... Moc se omlouvám...

"No tak... se prosím prober..."

Jenže... já nechci... nemůžu...

Nejde to...

První vzlykot... i nářek. Doléhá k mým uším. Celé tělo mám v křeči. Nejde se hnout. Bolest je všude, ač se snažím otevřít oči... nemůžu. Jsem slabá... Nejde to. Nemůžu nic... Absolutně nic.., Mám... pomalé a úsečné myšlení...

"J-já vím, že slyšíš... tak-k... mě alespoň poslouchej," ozve se tichý hlásek, plný bolesti, žalu, smutku, beznaděje...

Roztřesený hlas, který sotva vnímám ve svojí hlavě. Pár chladivých kapek dopadne s plesknutím vedle mého ucha. Vážně jsem to vzdala?

"N-nebýt tebe... nikdy bych... nepoznala rodinu. Zemřela bych..."

Ach... To je.. od tebe, opravdu hezké...

"Nevzpomínáš si, co jsi mi tehdy říkala?! Něco jsi mi tehdy slíbila! To pro tebe nic neznamená?!"

Vzpomínám... moc dobře...

Pořád se k tomu vracím...

"Narodila jsi se. To je to špatně," řeknu chladně a odvrátím od ní pohled. Proč mi jí je líto? Po dlouhý době zas cítím lítost, sympatii a to jen za tak krátkou dobu. Jak to ta holka dělá? Znám ji sotva pár minut a ona dělá s mým charakterem toto...

"Omlouvám se... Omlouvám se," špitne potichu, plačtivým hláskem.

"Omlouvám se!" vyjekne a než se stihnu vůbec nadát drží mě ve svém objetí. Nechápavě ztuhnu a podívám se na ni. C-co... to sakra... Proč mě... ob-jímá...? Hrubě se nadechnu. Nemůžu si dovolit projevit jakýkoliv cit.

"Nahhh... Klídek," vydechnu zmateně a poplácám ji po zádech. Jsem strašný člověk... Nevím co mám dělat, když mi tu brečí malý děcko... Přitom... je stejná... jako jsem bývala já...

Bez ničeho...

Bez rodiny...

Bez přátel...

Bez vůle žít...

Stala se ze mě zrůda jen, protože... jsem byla sama... Nesmí se to stát ani jí... Na to dám pozor.

Povzdechnu si. Bez dalšího zaváhání, moje ruce pevně spočinou okolo jejího těla. Neví co dělat. Jen se mě drží.

"Už nikdy," vydechnu a zabořím hlavu do jejího ramene.

"Už nikdy nebudeš sama!" zvýším hlas, aby mě dostatečně slyšela. A slyšela.

"To ti slibuju... Postarám se o to..."

To byl jediný slib, co jsem kdy komu dala...

A nyní... ho porušuji..

"No tak tě moc prosím! Prosím! Prosím!! Prober se!"

Cítím chlad, který mě láká k sobě... Ne... To nesmím... Svoje slova... jsem dokázala vždycky plnit...

Pociťuji nad sebou ještě jedno cizí tělo. Poznám po hlase a vzlykotu Miiu. Copak jsem, až tak moc sobecká?

Slabě pohnu rty a natočím hlavu, i přes strašlivou bolest doprovázející celé mé tělo. Možná jsem jí tak dala naději k ničemu. Moje tělo... proč... proč se nemůžu hnout? Takhle mám skončit? Dlouho jsem se na tento okamžik připravovala... a je to tady...

"Wallo! Prosím!! Bojuj dál!"

Cítím v těch slovech kapku naděje. Zvládnu to. Vlastně... Celý můj život je krutý boj...

Těžká oční víčka otevřu nahoru. Chvíli vidím bílo, ale pak se to okamžitě změní do tmavé barvy, kvůli všudypřítomné tmě. Vidím Miiu. Na tváři, plné slz se usadil úsměv. Jde z něj cítit naděj. To ona byla vždycky. Chodící kousíček naděje...

"Ř-řekni, že... m-mě slyšíš," vydechne nešťastně.

Na její popálené tváři se třpytí světlo mocných plamenů. Dokázala jsem to... Vytáhla jsem ji z těch plamenů, ale sama sebe... jsem se připravila o život...

"M-Miio...?" oslovím ji slabým hlasem. Cítím jak mi do očí vhrknou slzy zoufalosti...

"O-omlouvám se... Porušila... jsem slib..." vytlačím ze svého hrdla a přivřu oči. Chlad se prodírá mým tělem. Bolest vedoucí od hrudníku se rozpíná všude... Skrz na skrz... mě dostal jeden padající kus dřeva.... Probodl mě v oblasti břicha, ale přes tento fakt... jsem se dostala ven a zachránila ji...

"N-ne... ne... ne.. ne..." zavrtí prudce hlavou, "neporušila! Musíš to zvládnout! Ty to zvládneš!! Tak jako vždycky..." poslední větu ztiší. Sama sotva rozeznám, co mi tu říká...

Koutky, slabě vyletí nahoru: "A-ale jo... Co-copak to nevidíš-š...?"

"Já se s tím nehodlám smířit! Jsi... moje poslední rodina... prosím tě sestřičko... Nesmíš mě tu nechat," rozbrečí se na plno a opře se čelem o moji krvavou hruď. Chytne moji ruku.

Pár slz mi steče po tváři. Dívám se na kouř stoupající k obloze... I hvězdy... T-tak... tohle je svoboda? Je to... příjemný... Moc...

"Ty to zvládneš," ozvu se ještě slabším hlasem než. Je to horší... a horší. Moje... moje myšlenky... protékají skrze... prsty...

"Ne! Nezvládnu!!"

Další slzy mi vytečou z očí... až tak? Nechci, aby si mě takhle pamatovala. Jenže... to už neovlivním...

Naposledy se usměju. Uvolním stisk, kterým jsem ji držela

"Měla jsem tu pro tebe být... Omlouvám se," zašeptám, než se moje oči automaticky zavřou. Už ani pomalu nedýchám. Srdce bije z posledního. Odvrátím tvář na stranu. Naposledy cítím teplo z plamenů... chladný vítr a naposledy slyším její hlas.

"N-ne... Ne!! Prosím ne!!" křičí hystericky.

Zbývající slzy se dostanou zpod očních víček. Nemám sílu cokoliv říct, udělat...

Omlouvám se...

Vzdala jsem to...

Křídla nemám, ale svobodu ano.

A tu mi už nikdo nikdy nevezme.