Zdravím~ Už dlouho zde nevyšla žádná nová povídka, takže by to chtělo změnu!

Příběh je speciálně věnován jedné osobě, která mě k tomu vyhecovala, protože já vyhecovala jako první ji, eheh~ tessxn0.       ಡ⁠ ͜⁠ ⁠ʖ⁠ ⁠ಡ

Nepůjde moc o paring, tedy jeden vedlejší zmíním. Momentálně opět sjíždím Attack on titan a všichni víme, jak dopadl náš drahý Mike. No.. podle mého si teda zasloužil lepší zmínění, a protože je tohle čistě sběr povídek zaměřených na OC charaktery z RPG, tak sem přihodím 105. jednotku, včetně moji milované, vznětlivé a prosté OC. (⁠.⁠ ⁠❛⁠ ⁠ᴗ⁠ ⁠❛⁠.⁠)

Doufám, že si to užijete. Bude to dojárna. ಠ⁠◡⁠ಠ

(Vedlejší) Pár: Mike x Hanji

Oblíbenost: 10/10

Upozornění: vulgarita, krev, alkoholismus, násilí, možný nárůst deprese a probuzení trauma

Věkové omezení: 15+

Prostředí: svět anime

Walla Jane patřila do Mikeho jednotky. Kromě Erwina byl z Průzkumné legie jediný koho obdivovala, uznávala jeho autoritu, jenomže pak se něco přihodilo. Po údajném pádu zdi Rose, únosu Erena a jeho znovuzískání, vyráží Walla jako jediná hledat svého velitele, jenomže místo něj najde něco úplně jiného...

Užijte si počteníčko~

°•°•°

Mlčky posedávala v krčmě určené pro vojáky Průzkumné legie a popíjela snad už šestý korbel piva. S podepřenou bradou propichovala zlatě se lesknoucíma očima zeď před sebou a občas zalétla pohledem k Hanji Zoe, která se s nicneříkající tváří rýpala již ve studené večeři.

Hodně lidí z její jednotky se nacházelo v kasárnách, kde vládla dost nepříjemná a dusná atmosféra, neboť všichni byli pořád jako na jehlách. Půlka vojáků s vyšší hodností se nevrátila a všem bylo jasné z jakého důvodu. Jen Walla odmítala uvěřit v nejhorší, a to byla tou nejvíc pesimistickou osobou ve své jednotce..

Pevně sevřela korbel vyrobený ze dřeva, až do něj zaryla špičaté nehty, dopila ho na ex a otřela si ústa od nahořklé tekutiny. Ona radši víno, ale toho se tady moc nedostávalo. Vína si užívali za Sinou. Chamtivci chamtiví.

Rázně vstala, nebyla vůbec opilá na to, že tu celý večer sama popíjela, a vydala se rovnou směrem k podezřele tiché Hanji.

"Hej velitelko," řekla rusovláska a dlaněmi se opřela o její stůl naproti ní, "jste vzhůru už třetí den... Měla byste se jít vyspat."

Bruneta k ní zvedla pohled a Walla ihned rozpoznala červené, unavené oči a hluboké pytle pod očima. I ta veselá jiskřička v očích byla najednou ta tam. A to bylo to nejděsivější, co Walla viděla od doby, co vstoupila do legie...

"Ještě ne. Musím počkat, jestli se Mike nevrátí. Není to tak dlouho," promluvila prázdným hlasem.

Je to už pátej den a není o něm ani vidu, ani slechu. Tak vysokej chlapák se jen tak nepřehlídne, pomyslela si znepokojeně. Někde uvnitř měla zlé tušení. Nebo se třeba jen ztratil. Jeho echolokace očividně selhala, proletělo jí ještě hlavou a v duchu se ušklíbla.

"Jestli mě neprásknete Bezručkovi a Zakrslíkovi, tak mu půjdu naproti. Beztak se jenom ztratil," řekla Walla a poprvé za celou dobu viděla na Hanji zálesk naděje.

"Neměla bych. Všichni máte být v kasárnách, než se rozhodne, co bude dál," řekla potichu a opřela se o zeď za sebou, žmoulíc dřevěnou lžíci mezi prsty.

"Na tohle z vysoka seru. Za všechno stejně může Eren."

Hanji se slabě uchechtla. Nemohla uvěřit, že jí tahle potížistka, bývalá trestankyně a nájemná vražedkyně zlepšila z minuty na minutu náladu. O to víc si vážila její empatie a zájmu. Nakonec byla daleko více vnímavější a milejší, než o sobě nesčetněkrát prohlašovala, ale kdyby jí za to pochválila nahlas, zřejmě by ji poslala do prdele.

"Mlčení znamená souhlas, tak já razím. A jděte chrápat velitelko," dodala Walla, mávla a s podivným druhem nadšení opustila krčmu.

Hanji zaklonila hlavu, lžíci odložila, protože na jídlo neměla vůbec chuť a na studený plátek masa už vůbec. Přimhouřila víčka a zadívala se na strop.

"Snad se vrátí v pořádku," zamumlala si pro sebe, avšak v hrudi se jí rozlil nepříjemný pocit.

°•°•°

Jakmile vydatný déšť konečně ustal, Walla vytáhla mapu, aby zjistila, kde stála vesnice, u níž se členové 104. jednotky naposledy viděli s Mikem. Bylo to pořádně daleko, cestou potkávala vesničany, kteří se opatrně a v nepříznivém počasí vraceli do svých nezničených domovů.

Odhrnula si kapuci, aby lépe viděla do mapy a sevřela otěže jednou rukou. Klisna pod ní nespokojeně pohodila hlavou a sklopila uši.

"Přestaň, ty herko," zavrčela Walla jízlivě a silně zatáhla za otěž.

To se klisně nelíbilo, zastavila se, opět prudce pohodila hlavou a následným vykopnutím zadníma nohama shodila svoji neoblíbenou jezdkyni do bláta.

"Jen počkej, až tě chytnu!" sykla Walla, vyhrabala se na nohy a už už chytala za otěže, jenže klisna se vzepřela, vykopla předníma nohama a zběsilým úprkem se rozběhla zpátky domů.

Walla rozzuřeně dupla, až ji od nohou odlétlo bláto a zakřičela: "Až se vrátím, tak tě rozporcuju na večeři!"

Jít po svých krajinou, která táhla nesnesitelným chladem po dešti, jenž se zařezával hluboko pod oblečení, bylo něco na ni. Skoro až litovala, že dostala tak pitomý nápad, ale ona byla na pitomé nápady expert. Vytáčelo jí, že musela jít odteď pěšky a navíc s manévrovací výstrojí, která se určitě pěkně pronese. Od hlavního města zdi Rose to byla poměrně dálka.

"Kurva drát. Nenávidím koně. Pitomý hloupý zvířata, co se bojej vlastního stínu, nebo listu na cestě," mumlala si pro sebe rozladěně a se stoupající protivností.

Byla celá od bláta a ještě ke všemu mokrá, takže kdyby kolem ní někdo procházel, nemohl by se divit...

Manévrovací výstroj zařinčela, jak průzkumnice po pár dlouhých minutách náhle zastavila a krátce nahlédla do mapy. Ke svému překvapení zjistila, že byla docela blízko. Blíže než čekala. Stačilo projít kolem napůl rozbořeného domu, v jehož střeše byla díra a kolem okrajů rudá krev a...

Zarazila se. Zůstala stát na místě, neboť ji nad hlavou létali černí krkavci, kteří se slétávali k hostině. Přimhouřila bystré oči a jedním pohledem zjistila, že vidí v udusané zemi zvláštní stopy. Zatajil se jí dech a její smysly ihned zpozorněly, neboť šlo o titání. Automaticky položila dlaň na jeden meč a hbitým pohybem ho vytáhla, až čepel zaskřípěla.

Tady kurva něco nehraje...

Celá její bytost s ní souhlasila a s každým dalším ujitým krokem si byla čím dál tím víc jistá, že vstoupila do zóny smrti. Ze zkušenosti věděla, jak smrdí smrt, měla k ní blízko, byla svědkem tolika příšerných smrtí, sama je způsobovala. Pokračovala napnutá, svaly se napínaly, otravné čvachtání bot ignorovala, stejně jako zvyšující se tep srdce.

Zanedlouho litovala, že měla ostříží zrak dravce, neboť zahlédla první pozůstatky lidského těla. Cákance krve byly všude kolem, zapité v zelené trávě nebo v kůře nedaleko stojících stromů. Srdce přidalo na obrátkách...

Na zemi ležela ruka, tedy to, co z ní zbylo, oddělena od zbytku těla, držíc v posmrtném, křečovitém stisku půlku nalomeného meče. Příliš málo k přežití. Nedaleko nalezla další kousky a upřímně se začínala bát nejhoršího, protože nalezla poměrně velký kus kůže pokrytý světlými vlasy. Skoro jakoby tady někdo skalpoval člověka a onen kousek nechal ležet na zemi.

Walla svěsila paži s mečem. Černé nebe se opět zatáhlo a začal se z něj snášet déšť. Zatím jen po kapkách, ale brzy to propukne v pořádný liják. Ona to ignorovala. Místo toho si v hlavě začínala uvědomovat co, respektive koho to našla... Nakonec nemusela jít tak daleko, ani hledat moc dlouho.

Kapky vody ji stékaly po obličeji. Jedna taková opsala jizvu, jež hyzdila její tvář a objela celý tvar tváře, až ke špičaté bradě.

Bez mrknutí přistoupila ještě o krůček. Potrhané hadry vojenské bundy servané z ramene prozrazovaly, že ostatky člověka, který tu padl, byl vysoké hodnosti. Stopy po náročném zápasu pozvolna smýval déšť, avšak zničenou manévrovací výstroj nezakryl.

Mlčky a beze znaku emocí ve tváři zvedla pravou dlaň, sevřenou v pěst a přiložila ji na hruď, kde cítila prudce bušit srdce. Pomalu poklekla na jedno koleno a spustila víčka, přičemž sklopila paži a druhou ruku s mečem opřela o zem.

Našla ho. Našla Mika Zachariase, tedy to, co z něj zbylo, co ty titání bestie nestačily rozkousat, jeho zbytky, které jim jistě padaly z huby.

Na moment povolila pevně sevřené rty a ochraptělým tónem nesoucí stopy velkého zklamání pronesla: "Au revoir, commandant..."

°•°•°

Vrátila se pozdě večer. Zakrslý kapitán se po ní naneštěstí nesháněl. Walla si zvládla domyslet proč - přeci měl plné ruce toho, aby se mohl starat o bezrukého vůdce legie. Stejně neměla na jeho provokace náladu. Ne potom, co musela velitelce Hanji donést pozůstatky jejího milence a vidět, jak ji v očích umřela naděje a vpřed prostoupil žal tak velký, že to pohnulo i s bývalou vražedkyní.

Zbytek dne zůstala u sebe. Velitelka aspoň měla nejlepšího přítele, jenomže Walla zůstala sama. Vždycky byla sama. A nyní se sama rvala s pocitem ztráty. Celý den tak bušila pěstmi do boxovacího pytle, aby alespoň tím zapomněla na bolest a zklamání. Mlátila do něj tak silně, že se řetěz uvolnil a těžký pytel odlétl pomalu na druhou stranu pokoje.

Pot ji tekl snad všude. Klouby už měla zkrvavené, svaly vyčerpané a stále se divoce napínající. Stejně už nemohla dál. Ne s fyzickou bolestí v těle.

Zkroutila svoji tvář do naštvané grimasy, zlostně vykřikla a prudce se otočila ke zdi, do níž udeřila. Ani se jí neulevilo, za to bolest prostoupila celou paží a v zápěstí to dost nepříjemně křuplo. Neucukla sebou však. Místo toho paži svěsila podél těla, hruď se prudce nadzvedávala a klesala a prameny vlasů uniklé z drdolu se lepily na čelo a líce.

Proč se mnou smrt jednoho chlapa takhle zamávala... Proč... Proč kurva... Proč...

Sklopila zrak na špičky bosých noh a v krku se jí usadil knedlík. Nedokázala to ze sebe dostat pláčem, tak to šlo ven vztekem. Bublalo to v ní jako v sopce a srdce pořád tak bolestivě tepalo a posílalo tu bolest dál. Uvědomila si, že nedokázala zůstat v uzavřené místnosti moc dlouho, takže se vydala ven. I přes přísný zákaz kapitána Leviho.

Ať si ten malej zmrd políbí prdel, pomyslela si zlostně, když pouštěla nynější velitelství legie, kde se na čas usadili. Potřebovala se projít, možná si s někým promluvit, avšak ten jediný člověk, se kterým byla ochotná mluvit, byl mrtvý. Pohřbený pod stromem v neoznačeném hrobě, ale přesto dost jasně znatelném.

Walla se zastavila, v rukou držela květiny. Krátce po příchodu pomohla s jeho hrobem a zakopání ostatků, jenomže ani jedna z žen neměla sílu se zde zdržet. Pro teď to bylo jinak.

Západ slunce byl dnes krásný. Díky dešti se okolní krajina třpytily krásou jako sprška upuštěných diamantů. Stejně se pyšnily i květiny položené na vysoké mohyle z černého kamení.

Průzkumnice se mlčky posadila před mohylu a zůstala na ni zírat. Hlavou jí létaly všemožné vzpomínky a ona se na ně speciálně zaměřila. Myslela jen na to, jak by nejraději vrátila staré časy v legii... Jak vojáci Křídel Svobody slavili byť malinké úspěchy, veselili se, ona se smála a pozorovala šťastně zamilovaný pár, jak společně tančil ve stínů svíček, zatímco jim ostatní nadšeně tleskali, a ona jim hvízdala do rytmu hudby. Dokonce i věčně chladný velitel Erwin uvolnil tvář a dovedl se spolu s kapitánem Levim usmívat. Byli šťastní za své přátele a ona se vsadila, že už něco podobného nikdy neuvidí.

Bylo to poprvé a naposledy, kdy se cítila takhle šťastná...

"Bez vás..." vydechla tiše a konečně, konečně, ucítila v očích vlhkost, "už to nebude nikdy ono. Tak... teď jste konečně spokojenej. Dostal jste mě. Donutil jste mě něco cítit... A pak mi to sebral... Tohle vám nikdy neodpustím. Nemáte ani ponětí, co jste způsobil..."

Písečné oči se přelily do barvy tekutého zlata. Jejich hradba praskla a uvolnila se. Poslouchala tiché kvílení větru a nechala ho, aby odnášel její slzy...

Nic nezůstává věčně.

°•°•°

Fakt o Walle: Když se dozvěděla, že se Mike Zacharias ztratil a pravděpodobně padl, pomohla s vytvořením jeho hrobu a jednou za měsíc mu tam nechává květiny. Po nějakém čase ho totiž začala obdivovat a byl to první člověk, u kterého uznávala autoritu. Mrzelo jí, že už toho vysokého chlapíka s vynikajícím čichem nikdy neuvidí.

*Memento Mori = připomínka smrti, připomínka toho, že nic není věčně

*Au revoir, commandant = sbohem, veliteli