Tady jsem se rozhodla pro napsání jedné takové dejme tomu, že verze budoucnosti, ale nechci nic moc prozrazovat, takže už mlčím. Jedná se o kratší jednorázovku zcela cizích postav. Má vymyšlená, trochu smutnější verze.

Ještě něco! Rozhodně se zastavte a poslechněte si tuto písničku! Opravdu to bude stát za to. :) Pokud tedy čtete přes telefon.

Uhodnete o koho se jedná?

Přeji vám pěkné počteníčko. :3

Nebe zhoustlo těžkými a černými mračny, které nepropouští ani svit měsíce. Sem tam se mihl jasný blesk, poté hřmění, ale ani kapka. Vítr foukal tak, že ohýbal stromy a boural do budov ve vnitrozemí zdi Rose. Hodně lidí se schovávalo ve svých domovech a nevylézali ven.

Jen na dvě děcka, co si řekly, že se půjdou koukat na blesky a přemýšlet o životě. Potom se zas schovat na místo, kterému se relativně dalo říkat domov. Co jiného jim taky zbývalo, když prakticky nikam nepatřili. Bez rodiny. Jediné místo kam se mohli uchýlit byla legie, ale právě odtamtud utíkali.

"Myslíš, že se na nás dívají?"

"Ne."

"Proč by ne?"

"Mrtví nevědí, že se o nich mluví a nemají se ani jak dívat."

"Ale... nemusí to tak být..."

"Mrtvý je mrtví... smiř se s tím konečně..."

"Já nechci...."

"Proč se s tím nesmíříš?"

"Protože moc dobře víš co pro mě znamenali."

Po této větě následoval dlouhý povzdech. Ani jeden o tom nechtěl mluvit, ale když už to začalo nešlo zase z toho ven. Ani jeden to nemohl ignorovat, ač sebevíc chtěli.

Zrzka vlastnící tmavší oči, sem tam odlesky rudého vzteku, pohlédla na svého bratra, který měl naopak oči jako jantar. Víc do tmava. Ve slunci by to přirovnala k zářící zlaté. Oba sourozenci měli zrzavé vlasy. Díky rodičům.

"Co?" nadhodil mladík s nechápavým obličejem.

"Proč?"

"Co proč?"

"Proč jsme tu sami?"

Na tohle nechtěl odpovídat. Nad jejich hlavami hřměly hromy, létaly blesky. Ale ani kapka deště. Zem, po níž šlapali byla vyprahlá a suchá. Mohla by klidně jen tak puknout a odhalit vnitřek této planety.

Přeci jen se zastavili. Vlastně... zastavila jako první zrzka a bez ostychu, či zaváhání si sedla na zem, přesně na kopec, aby měla rozhled o planinách a městečkách rozkládajících se pod kopcem. Mladík si přisedl hned vedle ní a pokrčil jedno koleno, aby si o něj mohl opřít loket.

"Nebylo tajemstvím, že jsem matku nesnášela," ozve se jako první dívka tiše, na čemž se na ni její bratr zaraženě podívá. Poupraví si zelenou šálu a dál ji sleduje s očekáváním co řekne.

"Asi to bylo tím... že jsem nebyla jako ona," dodá a bez jediné emoce v obličeji sleduje krajinu před sebou.

"Tys byla vždycky tak nepříjemná a věčně mrzutá." řekne tiše kluk vedle a odvrátí od ní pohled: "Já ti vždycky záviděl, že trávíš tolik času s otcem."

"Trávil se mnou ten čas, protože jsem ho donutila a přesvědčovala o tom, že je to dobrý nápad."

"I přes to co tu říkáš tě matka milovala. Nade vše..."

Na jeho slova jen dívka protáhne obličej, než se ironicky uchechtne. Nemá moc daleko k tomu, aby začala myslet sentimentálně a utápět se v klinických depresích.

"Jenže j-já si to uvědomila pozdě... Tehdy... když jsem utekla a dostala se za stěny... Byla to ona, kdo mě našel a chtěl přivést zpátky, jenže j-já-" zlomil se jí hlas. Zakryla si pusu, když se jí ona vzpomínka dostane na povrch. V očích se začnou hromadit slzy: "Otec.. se na mě potom díval.. jako na toho nejhoršího člověka na světě.. jakoby mě odepsal.. a navždy zavrhl..." polkla svá slova přes knedlík tvořící se v krku, zatímco ji bratr poslouchal.

Povzdechnul si a poplácal ji po rameni: "Nikdo nevěděl, že se tam objeví ten měnič. Nemohla si za to... To místo bylo od titánů vyčištěné, ale... podělalo," zašeptal tiše a sklopil pohled k zemi. Vlastně netušil zda by měl vyčítat své sestře smrt milované matky. Necítil se na to. Nechtěl si jí znepřátelit.

"Já to podělala," přerušila ho plačtivě, na čemž hned popotáhla a zhluboka se nadechla. Přes jasné blesky mohl vidět malé slzy tekoucí z očí.

"Kdybych jen tehdy nešla tam ven... Kdybych mohla, zařvala bych na sebe: nechoď ty hloupá huso... Chovala jsem se jako rozmazlenej spratek, myslící jen na sebe," pověděla nakřáple, přitáhla si kolena blíže k tělu a koutkem se podívala na oblohu.

"To už je dnes jedno. Matka i otec jsou mrtví... neutápěj se tím co bylo," řekne sklesle, ale slova na povzbuzení byla ta tam.

Nechala poslední slzu stéct po tváři než se podívala na svého bratra. Nerozuměla mu. Jak mohl být tak v pohodě a klidný?

"Copak ti nechybí? Ani jeden z nich?"

On jen zamyšleně sleduje oblohu, která se pozvolna uklidňuje. Měsíc jde víc a víc vidět. Jeho paprsky pronikaly skrze trhající se šedé mraky.

"Samozřejmě, že ano, jenomže nemůžeš se tím nechat stahovat," hlesne s bolestí v hlase chlapec, ačkoliv se to snaží potlačit jak nejvíc umí. Neúspěšně.

Dívka se opře o vlastního bratra a ten ji vezme jednou paží okolo ramen.

"Zítra vyráží expedice v čele s Arminem Artletem... Přidáme se tam a už se sem nevrátíme," ozval se po delší chvíli ticha mladík.

"Chceš opustit místo, jenž je naším domovem?"

"Klidně bych to místo zničil."

"To jsme dva."

"Jen klid sestřičko... My jsme lepší, než kdokoliv tady... jsme silnější, než klan Ackermanů... manipulativnější, než rodina Reiss. Jsme prostě... lepší..."

Pustil ji a postavil se na nohy. Sám pro sebe se ušklíbl: "Svět tam venku bude náš... Co ty na to?"

Jeho sestra se jen s prázdným obličejem podívala někam do dálky.

"Vezmeme si ho," vydechla pouze. Postavila se na nohy. Letmo pozorovala jak poslední blesky švihají přes oblohu tam někdě v dáli. Mohla si všimnout, jak jejímu bratrovi problesklo v očích čisté šílenství.

Je jako matka...

Odvrátila od něj pohled a své paže si založila na hrudi. Zhluboka se nadechla, aby tak nasála ten děšťový vzduch, do nosních dírek. Vzpomněla si na slova od svého otce a nechala je vyplynout z úst nahlas: "Minulost mi dokázala ukrást úsměv. Nezmínila se ani o tom, že by ho chtěla vrátit..."

Mladík se po ní zaraženě podíval a vydechl: "Cituješ ho?"

"A?"

Jemu se ovšem usmát podařilo: "Takhle to neříkal..."

"No a? To je podle mě," mykla bezstarostně rameny, i když větu, kterou řekla byla pravdivá, v očích ji jasně zasvítila menší jiskřička.

"Hmm... Víš co? Život je jen hajzl... co si z každýho dělá prdel," zamrmlal a sklopil pohled ke svojí šále. Zaleskly se mu oči.

"Tak ten hajzl budu já," sykla zrzka tiše a pomalými kroky se rozešla k menšího kopce dolů.

"Sejdeme se, až vyjde slunce," oznámila mu, když po ní překvapeně koukal a mávla mu na rozloučenou.

Bratr ji jen pozoroval a nenacházel slova, která by na její chování mohl říct. Jen tohle: "Dávej na sebe pozor," vydechl pouze, na čemž se jeho sestra zarazila a podívala se na něj přes rameno, "protože kdyby se ti něco stalo, vrátí se duch našeho otce a zabije mě," dodal s mírným úsměvem, což se jí nepodobalo. Ona se usmívat nedokázala.

"Jen klid. Na mě nikdo nemá," odvětila potichu a pokračovala dál.

Možná se ještě uvidíme... Prolétlo ji hlavou a zatnula pěsti. Jako jedna mála netoužila po svobodě tam venku. Ne. To bylo příliš málo. Ona chtěla tomu světu vládnout.

A ona to dokáže...

To říkala i máma, pomyslel si sklesle. Přivřel oči, jelikož se do něj opřel silný vítr. Někde v dálce, doslova zuřil uragán, se svítícími blesky, šlehající do všech stran. Vichr okolo ohýbal kmeny stromů. Prohrábl si vlasy a rozhodl se vrátit zpátky. V očích mu proběhla známá zlatá jiskra...

"Chi chi~ tak rá-da tě poznávám, zlatíčko..."

"My si užijeme ještě hodně srandy."