Dnes je ten velký den.

Slíbila jsem kamarádovi, že ho navštívím den před vánoci. Nejenom abych se poprvé setkala s jeho rodinou ale i protože jsem mu měla doručit poslední dárek.

Známá měla štěňátka a on chtěl jednu malou kuličku pro svojí mámu jako překvapení.

Vyrazila jsem tedy přesně ve dvě hodiny na cestu. U známé jsem se nezdržovala a tím pádem mi vyzvednout štěňátko netrvalo moc douho.

Byla to roztomilá černá kulička s korálkovíma očima čokoládové barvy. Jediné co na něm nebylo černé byli bílé prstíky u tlapek. Velká tak akorát do náruče.

Kamarád bydlí nedaleko za lesem, tak jsem se rozhodla vyjít pěšky. Les byl tichý a cesta mi příjemně utíkala až do toho osudného okamžiku.
Psíček, kterého jsem si pro sebe pojmenovala Démon, ze začátku statečně ťapal po mém boku ale na jeho krátké nožičky to byla příliš dlouhá cesta. Nakonec jsem se slitovala, když začal vypadat unaveně.

Schovala jsem si ho pod mikinu a bundu aby byl pěkně v teplíčku. Jenže v ten moment začala hrozná chumelenice. Obklopila mě bílá tma a nebylo vidět na krok. Předemnou i zamnou byl jen sníh a mě pořád čekala dlouhá cesta.

Narazila jsem si kapuci více do čela a šálu si vytáhla až nad nos abych alespoň neumrzla když v tom nečase musím pokračovat.

Pomalu a opatrně jsem volila každý krok, zatim co jsem pokračovala spíše po paměti. Ráda jsem ho přes ten les navštěvovala ale nikdy jsme nešli k němu domů. Většinou jsme se prostě potulovaly v okolí.
Cesta to byla náročná už jen kvůli množství kořenů o které jsem zakopla. Každých pár metrů jsem upadla buď dopředu stím, že jsem si natloukla kolena nebo dozadu a natloukla jsem si pozadí.

Jednou jsem uklouzla a skutálela se bůhví kam. Namáhavě jsem se vyškrábala zpět na cestu a doufala, že je to ta správná cesta.
Takhle vypadala celá moje cesta v tomto počasí. Pomalu jsem přestala věřit, že se tam někdy dostanu. V zimě se na tmu nikdy nemusí dlouho čekat.
Vločky sněhu se na temné obloze dobře vyjímaly ale stejně jsem viděla maximálně nějaké siluety stromů a někdy jsem zaslechla i šustění větru ve větvích.
Oblečení jsem měla už úplně mokré od věcného padání, těžko se mi zvedaly nohy kvůli množství sněhu nalepeného na botách a i Démon se mi pod oblečením začínal klepat zimou.
Sychravý zimní vítr se totiž byl schopný lidem dostat až pod kůži. Takže pod oblečení to pro něj očividně nebyl žádný problém.

Konec lesa by měl být dle mého odhadu už blízko. Z dálky za téma Bílíma šmouhama jsem viděla barevné blikání a různé chaotické pohyby barev.
Čím blíže jsem byla tím se hranice objektu stávaly ostřejší.

Byl to malý baráček ze všech stran obklopený hustým lesem. Byl jediný v širokém okolí a každém okno zdobyla nějaká světílka. Střecha pod sněhem téměř nebyla vidět a jestli tu někdy byla cesta, tak teď už tu určitě není.
Už mi zbývá jen těch posledních pár metrů . Sněhu stihlo napadnout po kolena a o to bylo těžší se dostat ke dveřím.
Trvalo to pomalu déle než celá cesta sem.
U dveří jsem se naposledy zastavila a zkontrolovala jmeno na zvonku. Naštěstí jsem si nespletla samotu a jsem tu správně. Zaklepala jsem na dveře.
Otevřela mi žena ve středních letech. Tmavě hnědé vlasy ji v loknách splývali kolem obličeje kterému dominovaly karmínové rty a nádherné modré oči. Byla o hlavu hlavu vyšší než já a tvářila překvapeně.
,, Dobrý večer, s čím vám mohu pomoci?" optala se formálně.

Sundala jsem si kapuci a spoza jejich zad vykoukla střapatá hlava s pitomým úsměvem. Hnědý vlasy byly na všechny strany a hnědý oči mu přímo zářily.
,, Tedy Shadow, vypadáš příšerně. Pojď dál. " nemohl si odpustit pitomou poznámku.
Jak bych taky mohla vypadat jinak než příšerně. Ve černých vlasech jsem měla zamotané větvičky a jehličí. Tváře odřené někde až do krve a rudé od mrazu. A v neposlední řadě jsem měla tu bílou hmotu úplně všude.
,, A já jsem si myslela, že alespoň ten sníh vypadá hezky. Poslouchej mě Jamie, nemáš vůbec představu co všechno se mi cestou stalo." nemohla jsem si to odpustit.
Zrovna jsem si zouvala boty když si jeho matka odkašlala.
,, Jamie, nechtěl by jsi nás představit?" zněla velmi neutrálně.
,, Jistě mami, tohle je moje velmi dobrá kamarádka Sharlota Dower. Je trochu, spíše hodně střelená a proto jsem váhal jestli vás mám seznámit. Ale teď jsem si stoprocentně jistý, že to není chyba. Věřím, že i ty si jí časem oblíbíš. " zněl dost přesvědčeně. Ani já jsem se původně nechtěla s jeho rodinou setkat.
,, V tom případě tě ráda poznávám Sharloto. Mě prosím říkej Luci a tykej mi. Od rozvodu bytostně nesnáším vykání." řekla mi se vřelým úsměvem.
,, Taky tě ráda poznávám Luci a říkej mi prosím Shadow, Sharlota zní jako jméno pro stoletou babičku. Což mi připomíná, víte jaká je venku chumelenice?" řekla jsem klidně.
Oba souhlasně pokrývaly.
Náhle jako by Jamesovi zapadly kolečka na správné místo. Vykulil oči a párkrát naprázdno otevřel pusu. Zrovna když jsem si sundávala bundu z něj vypadlo.
,, Moment. Nechceš mi doufám říct, že jsi v tom nečase šla pěšky? " vypískl překvapeně.
S úsměvem jsem mu to odkývala.
,, Ty jsi cvok! A co zásilka je v pořádku?" řekl a naznačil, ať mu předám tu kuličku co mi spala pod mikinou.
Jemně jsem ji vyndala, zatím co nademnou jeho máma kroutila hlavou.
Jakmile ale uviděla Démona rozzářily se jí oči.
Sevřela ho v náručí a ňuhňala jako největší poklad.
,, Šťastné a veselé Vánoce, Luci. " chtěla jsem to předat se vším všudy.
Zvedla svůj pohled od chlupatého čumáčka a upřela ho na mě.
,, Doufám, že u nás dnes přespíš. V tomhle počasí tě přece nemůžeme nikam pustit. A teď si pustíme Grinche a uvaříme si čokoládu. A bez debat." rozhodla za nás všechny.

A já až do zítřejšího rána neměla šanci uniknout z jejich spárů.