Celá vesnice byla zahalena do tmy. Až na jeden jediný dům. Světlo, jež z něj vyzařovalo, osvětlovalo i několik okolních domků. V domě také hrála hlasitá hudba, která byla ale tlustými zdmi do jisté míry tlumena.

Já se procházel po silnici, protože kdo by jezdil o půlnoci do tohohle zapadákova, a nasával chladný vzduch do plic. Blížila se bouřka. Asi se brzy vrátím do postele. Teplý měkoučký postýlky.

Spadla na mě první studená dešťová kapka. Asi je čas jít. Znovu na mě káplo. I když teď to bylo jiné. Pozvednu hlavu vzhůru. Sněží. Chvíli jsem fascinovaně hleděl na oblohu a pak jsem chytal jako malé dítě vločky do pusy. Zase jednou jsem se cítil docela šťastně. Na chvíli. Než jsem to uslyšel.
Hudba vycházející z domu už před chvíli utichla a nyní z něj vyšlo něco jiného. Výkřik. Výkřik bolesti a zoufalství.

Mobil jsem si nechal doma, takže policii nezavolám a než pro něj doběhnu domů může být už pozdě. Pokud není pozdě už teď...
Přidal jsem do kroku směr svítící dům.

Najednou jsem slyšel zvuk motoru. Kouknu na hodinky 0:15. To je divné. Kdo by v tuhle dobu sem jezdil ? Běžím dál po silnici a nevšímám si auta, které mě skoro srazilo. Proč nemělo zapnuté světla?! Ach ta dnešní mládež. Určitě to řídil nějaký dvacetiletý mladý kluk, kterého zákony nezajímají. No nic. Bežel jsem dál a přeskočil plot. Po dopadu mě zase začalo bolet koleno. Spěšným kulháním jsem došel ke dveřím. Otevřeno. "Kurva !" Zaklel jsem šeptem.
Pomalu a potichu jsem vešel dovnitř. Hudba už opravdu nehrála, ale stále se všude svítilo. Šel jsem do kuchyně, kde jsem vzal nůž a šel jsem šměrem do druhého patra. Ano nůž skvělá zbraň. Ale lepší než nic. Už mě naštěstí koleno tolik nebolelo. První schod příšerně zavrzal, ale zbylé schody už byly v pohodě.
V druhém patře byli tři místnosti. Koupelna a dvě ložnice.

V ložnicích nic nebylo. Když jsem byl v druhé, tak zavrzal první schod, ale byla to jen kočka. Když jsem šel směrem ke koupelně, tak jsem pocítil velký chlad.
Naskočila mi husí kůže. Otevřené dveře... nojo. Pomalu jsem se zavrzáním otevřel hnědé dveře a vešel do koupelny. Byla to malá místnost s rozbitým oknem, které je přímo naproti dveřím. Okno bylo otevřené, a tak pod ním ležela malá hromádka sněhu. Začalo sněžit sice před chvílí, ale asi docela intenzivně. Vedle okna stála nízká dřevěná skříňka, která jakoby byla trochu omlácená. Za skříňkou byli dveře. Další malá místnost. Dveře byli nějak počmárané. Červenou barvou.

'Až dveře otevřeš neřvi. Nechci přijít o uši.'

Rychle jsem se otočil a nůž jsem stále svíral v ruce. Ví o mě. Ví o mě. Zrychleně jsem dýchal a pot ze mě stékal proudem. Zavřel jsem dveře vedoucí na chodbu a zamknul je. Bože prosím... ať to dneska přežiju. Budu klidně celý život sedět doma na prdeli, ale ať to dneska přežiju.

Pomalu jsem potom otevřel dveře. Byla tam sprcha. A byla tam žena...

***

Tak jo... upravuji tuhle knihu, protože sem se za ní upřímně styděl. Prolog nechávám s drobnými úpravami. Doufám, že se vám upravená kniha bude líbit.

Jinak se omlouvám za chyby~

~Seph~