Třetí den po nálezu za mnou přišla moje mladá a... mám-li být upřímný, tak i velmi hezká sousedka Laura. Občas za mnou příjde, když je třeba bouřka, nebo uslyší podivný zvuk venku. To pak máme záchranné a občas velmi komické akce.
O to víc se bojí nyní, když někdo zabil Ludmilu - její nejlepší kamarádku. Každý den slyší, jak se k ní někdo potichu plíží, nebo jak ji někdo vylézá z pod postele.

Laura už spala na posteli v pokoji pro hosty, nebo jak já říkám v pokoji pro Lauru, když jsem se já šel, jako každý večer, projít ven. Bylo něco kolem půl jedenácté, takže už byl klid, jelikož už většina lidí spala. Až na tu menšinu úchylů a podivínů.

Chvíli jsem ještě počkal, než přestane pršet a pak už jsem tedy vyšel. Od té noci nesněžilo, ale na nějakých místech, bylo možné ještě před deštěm sníh nalézt. Déšť ale ty malé ostrůvky sněhu poničil.
Procházel jsem se svou obvyklou trasou, občas jsem šlápl do nějaké té louže a přemýšlel jsem nad snídaní. Ano, už mám hlad.

Šel jsem dál, jenže moje obvyklá trasa bohužel vedla kolem domu Ludmily.

Když jsem se k němu tedy blížil, šel jsem se místo doprava doleva. A tak má cesta směřovala k lesu. Moc do něj lidé z nějakého neznámého důvodu nechodí.
Až teda na ty úchyly.

V lese byla trochu větší zima a velká tma, ale zase tam tolik nefoukal ten otravný vítr.
Sedl jsem si na jeden docela vysoký pařez a koukal někam před sebe. Přemýšlel jsem.
Ano, uhodli jste... zase o snídani.

Po asi půl hodině mě už začalo sezení na nepohodlném pařezu a čumění do prázdna nudit. Vlastně to není prázdno, jen tam je tma. Určitě před tebou nějaký ten strom je.
Malé bodnutí v koleni a byl jsem na nohou.
Vyrazil jsem pomalu domů...

***

Jo tenhle strom... určitě... tenhle už jsem viděl, nebo ne ?
Já chodím v kruhu ! Ne dobrý už jdu... Zase špatně !

Kudy jsem kurňa přišel ?! Nebylo to tak přeci daleko. Jdu k tomu pařezu a vzpomenu si... To je dobrý nápad.

Kde je ten pitomej pařez !?

***

Po hodině jsem nalezl cestu a vyrazil domů. Po silnici, nejelo jako vždy ani jedno auto.

Počkat... ten den mě málem přejelo auto. Chvíli po půlnoci mě skoro srazilo neznámé auto v tomhle zapadákově, kde má auto ani ne šest lidí! V tu chvíli jsem tomu nevěnoval pozornost, ale nyní... jsem si jistý, že to auto s tím má něco společného. Od mládí se každý večer procházím. A nikdy žádné pitomé auto  nejelo. Nikdy.
Dobře jednou... možná i dvakrát nějaké to auto jelo. Nikdy.

Na dveřích byl nějaký lístek, ale já na něj opravdu něměl ani čas ani náladu. Třeba jen Laura šla domů. Jo to je dost možné.

Vyšlapal jsem schody a vklouznul do svého pokoje. Po tom dobrodružství v lese se potřebuju hodně vyspat.
Co ten lístek na dveřích,
mám pro něj jít?

Ne... chci spát.

Přečtu si ten lístek zítra. Ano zítra.To...bude... nej... nejlepší...

***

Tak další kapitola tohoto příběhu je opravena. Je po docela dlouhé době... tak snad s touto knihou má ještě někdo nervy

~^ Seph ^~