Hlavou se mi honily tisíce otázek, ale jako kdybych se nemohla přinutit jakoukoli z nich položit. Připadalo mi, že na tomhle místě na otázkách nezáleželo.

Byly zbytečné, pomíjivé. Proč klást zbytečné otázky, když se odpověď na ně mění každou vteřinou?

„Já jsem –"

„Já vím, kdo jsi," přerušila mě.

Chtěla jsem se zeptat, jak to ví, ale stále jsem nevěděla, kým je. Mohla jsem mluvit se svým podvědomím – a dávalo by smysl, že to by o mně vědělo všechno.

„Nepřijde ti trochu nefér, že ty mě znáš, zatímco já tebe ne?"

Znova ten úsměv, byť tentokrát v něm bylo něco veselejšího. „Můžeš mi říkat Snářka."