Když jsem ji poprvé slyšela promluvit, její hlas mne natolik překvapil, že jsem se probudila uprostřed noci a poté už neusnula, jakkoli usilovně jsem se o to snažila.

Nebyl to žádný jemný andělský hlásek, který jsem si k ní představovala, ale silný zvučný tón. Harmonický. Ženský, byť ne vysoký.

Přesto mne její hlas něčím přitahoval. Jako kdybych slyšela sirénu, jak k sobě vábí bláhové námořníky.

Překvapila mě, protože její slova ani nepatřila mně samotné. Bylo to pouze tiché zašeptání. Jako kdyby mluvila sama k sobě, jako kdyby vlastně nechtěla, abych ji slyšela.

Bylo to jenom téměř neslyšné povzdechnutí. 

„Co tady pořád ještě dělám?"