Ten polibek skončil dřív, než bych si přála. S tichým, protestním zakňučením jsem pomalu otevřela oči, abych si mohla Snářku znova přitáhnou k sobě a ztratit se v pohybech jejích rtů, ale slzy třpytící se v koutcích jejích očí mne zarazily. „Snářko?"

„Vím, že je to pravda," zašeptala zrdceně. „Vím, že mě miluješ, cítím to. Vím to, protože i já miluji tebe."

Srdce mi zaplesalo radostí, kterou kazil její mučednický pohled. „Tak co je špatně?"

„Všechno." O krok ustoupila a přese mě se najednou převalila vlna chladu. „Nemůžu ti dát, co chceš a co potřebuješ. Tohle by nikdy nefungovalo."

Nakrčila jsem obočí. Cítila jsem, jak se mi celým tělem šíří panika. „Co to říkáš?"

„Musíme se rozloučit."