Přivřela jsem oči. Jednak protože mne oslnilo zapadající slunce, jednak protože jsem pocítila Snářčinu přítomnost ve své mysli.

Cítila jsem, jak se prohrabává mou myslí, jak hledá a prozkoumává všechny mé pocity.

„Nemohla jsem se do tebe nezamilovat," hlesla jsem. „S tebou se cítím víc doma než s kýmkoli jiným. Všechny ty noci, které jsme společně strávily, ty chvíle, kdy jsem se střípek po střípku dozvídala odštěpky tvého života..."

Zalapal jsem po dechu, když jsem na svých rtech náhle ucítila ty Snářčiny. Prudce jsem otevřela oči a za ruce, které jsem jí stále držela, jsem si ji přitáhla blíže.

Ten polibek byl dlouhý, procítěný. Dala jsem do něj všechny své emoce, dala jsem do něj sebe samu.