Když jsem se druhého dne ráno probudila, dlouhou chvíli jsem jen ležela v posteli a upírala pohled do stropu.

Začínala jsem pochybovat o svém psychickém zdraví. Stále jsem cítila Snářčinou chuť na svých rtech, stále jsem cítila její dotyk na svých tvářích.

Převalila jsem se, boříc hlavu do polštáře, a potichu zaúpěla. Ani jsem se nesnažila vyhnat si onu nadpozemskou dívku z hlavy, věděla jsem, že veškeré snahy by přišly vniveč.

„Jenom já," vydechla jsem.

Jenom já jsem ve svých snech mohla navázat kontakt s nadpřirozenou bytostí, které jsem se nemohla doopravdy dotknout, kterou jsem směla vídat jen ve svém spánku.

Jenom já jsem se mohla do Snářky zamilovat.