Mohla bych za to vinit doslova nadpřirozenou atmosféru.

Stejně tak bych za to mohla vinit své podvědomí. Ostatně, když lidé sní, nemívají kontrolu nad svými těly, natož akcemi.

Ale věděla jsem, že by to byly jenom prachsprosté výmluvy, protože, snová realita nebo skutečnost, já jsem byla plně při vědomí.

Do jedné ruky jsem chytila její ruce a levou dlaň jsem jí položila na tvář. Překvapeně zamrkala, oči komicky rozšířené. Vypadalo to, že se chystá promluvit, ale ať už chtěla říct cokoli, umlčela jsem ji přitisknutím svých úst na ta její.

Byl to krátký, jemný polibek. Snářčiny rty byly studené, chladné jako samotná noc, ale já jsem cítila jedině žár, který mi rozehnával krev po těle.

Opatrně jsem ustoupila, ukončujíc polibek. Ale ještě než jsem stačila otevřít oči, ten oheň ve mně se jejími slovy rázem změnil v mrazivý led: „Co to děláš?"