Cítila jsem, jak se mi na tvářích rozlil ruměnec. Stěží jsem se nepřinutila sklopit pohled. Věděla jsem, že Snářka zná všechna má tajemství, přesto mi představa, že ví, jak... samotná jsem, přišla víc ponižující než cokoli jiného. „Proto jsi mě navštívila?"

„Je to jeden z důvodů," připustila. „Nemůžeš svou hvězdu vidět, protože jsi tady se mnou a nesníš, ale přála bych si, abys mohla. Vypadala tak nádherně," vydechla zasněně. Přivřela oči, na rtech jenný úsměv. „Zlatá v samotném středu, tajemná fiaolovočerná okolo. A s rudými, vroucími jiskrami po okrajích, které mne vítaly a vábily."

Snářka znova otevřela oči. S rukama přitaženýma k hrudi udělala drobounký, nejistý krok ke mně. „A když jsem podlehla... pochopila jsem. Tvá hvězda mi připomíná tvé srdce. Hřejivé, laskavé, ne snadno dostupné a na první pohled možná nebezpečné, ale uvnitř vře osamělá duše, která by za ostatní dala život."