„Udělala jsi to schválně," vypustila jsem z úst, jakmile jsem se po usnutí probudila na louce. Tentokrát jsme však seděly vedle sebe na dece a slunce nám hřálo do zad.

„Nevím, o čem to mluvíš," odvětila lehce přidušeně. Kdyby ji neprozradilo tohle, pak za to mohlo chvění jejího hlasu. Pohled upírala do země a ačkoli jí svaly ve tváři cukaly nutkáním vzhlédnout, mermomocí se mému pohledu vyhýbala.

„Víš to." Složila jsem si nohy pod sebe do kleku a otočila se k ní čelem. Toužila jsem ji obejmout a utišit, říct jí, že se nemusí bát mi říct cokoli. „Přečetla sis to z mé mysli," pokračovala jsem místo toho. „Tak proč mi lžeš, Snářko?"