Na město padá modrý soumrak, jdu do zušky. Vím, že jsem předtím byla v keramické dílně ve škole, což sedí na můj rozvrh toho dne. Město působí o hodně větší, budovy jsou vyšší, čiší z nich silný nepokoj. Cestou potkám dva spolužáky, vím přesně jaké. Vcházím do jakéhosi nového komplexu, převahuje tam modrá barva a bílé rámování, jsou tam schody do suterénu. Projdu kolem dvou mužů, co se baví o další renovaci budovy. Vím, že si chci koupit kebab, a že pojedu domů v ?:36. Došla jsem do zušky, ale je liduprázdná. V třídě jsou spojeny stoly do jedné dlouhé řady, je na nich papír.

Nějak jsem se dostala ven z budovy, ven z města, jdu do polňačce co se klikatí mezi kopci. Již je tma, obloha je plná hvězd. Je krásně. Zastavím se u kapličky, kde je mourovatá kočka, ale jdu hned dál. Předemnou v dáli na kopcích se tyčí cosi, co připomíná osvětlený Stonehenge, dál jsou světla města. Vytáhnu mobil, že si to vyfotím. Náhle se z jezírka po mé levici začně cosi vynořovat. Na hladince se objevují bublinky, pak se vynoří hlava, vyjde z vody celý člověk! Jde o postaršího muže, hned mu chci pomoc. Mám zavolat sanitku? Ne. Mluví o tom, jak je mu zima a má promočené oblečení. Mám zavolat rodinu? Ani to nechce. Chci mu tedy aspoň ukázat cestu do města, které je po mé levici. Jen se otočím, v mém zorném poli se objevila postava anděla. Lekla jsem se, zaklela: ,,Pane bože-" ale hned na to se zadrhnu, podívám se na oblohu a hlesnu omluvu. Skoro hned na to mizí levá scenérie, místo toho vidím sloupy elektrického vedení s velmi výraznými trojúhelníkovými prvky. Z nebe na mě začne padat velký trojúhelník, mimozemšťané? Začnu se schválně budit, ale pokud se snažím vzbudit, musím snít! Bohužel je už pozdě, vzbudila jsem se.