Bodl ho osten osudu, jakmile pohleděl ven, na zasněžené pláně.

Přímo dole pod okny ve výklenku, kde stál, stavělo několik studentů sněhuláka, další se zase koulovali a někteří se jen váleli ve sněhu.

Litoval toho, že mládí využil tak pošetile. Věděl, že čas nevrátí a chyby nenapraví.

Byl tu ovšem člověk, který mu dával naději. Dával mu pocit, že je všechno možné a co není, že může být.

Harry mu slíbil, že příští prázdniny se spolu podívají do Paříže, kam oba tak moc chtěli, ale Severus na to nikdy neměl odvahu.

Byl sice zvyklý na samotu a určitý typ volné ruky v rozhodnutích, ale tento život ho nenaplňoval.

To vše do té doby, dokud nepoznal mladíka, jež právě ve sněhu dělal andělíčky.

Měl chuť se za ním rozběhnout a objevoval nová využití sněhu, jemu nepoznaná.

Nebelvír o tom ale nemohl mít ani zdání, ovšemže měl jednu výhodu - Snape se uvolil ke cvičení nitrobrany a Harrymu se opět v návalu emocí podařilo svému tajnému milenci proniknout do myšlenek. A jedna z nich byla právě tato.

Netrvalo dlouho a mladík ji mohl zrealizovat, a to o vánočních prázdninách, kdy nebylo tolik studentů na hradě.

I tak se ale do sněhových radovánek zapojili raději k večeru, aby je nikdo nezpozoroval a Harry snad nikdy neviděl tvář profesora tak rozzářenou, jako když se spolu váleli ve sněhu.