Díval se na svůj ztrhaný obličej v odraze zrcadla. Pod očima měl jasně vepsané probdělé noci a prázdný výraz se vyznačoval neúspěšností jakékoliv snahy.

Měl toho dost. Všichni věděli, že toho má dost... ale nikdo nepřestával.

Potřeboval jen konějšivé rameno, na kterém by mohl vyplavit všechny své starosti.

Sklopil hlavu dolů, do umyvadla, zavíraje víčka.

Následně ji opět zvednul a pohleděl na své bledé, až nezdravé, vzezření.

Víčka se mu už klížila únavou, ale on věděl, že nesmí usnout.

Měl na mysli, že kdyby tak udělal, opět by se propadl zpět do zlého snu.

Snu, který by bohužel realitou, kdy se neměl o koho opřít.

Ještě před rokem měl vše - přátele, a dokonce i lásku.

Nejprve ale ztratil, po odhalení vztahu, kamarády a známé, a nakonec i svou jedinou lásku, která ho ke spánku vždy ukolíbala - nejen vůni bylinek, jež se linula z pláště, ale jemu stačila i pouhá přítomnost osoby, aby upadl do sladkého snění.

Teď se ale trápil nad vlastním mizerným osudem, nevěda, co se sebou.