Ta slova se mu do srdce zakusovala jako mráz do odkryté pokožky.

Vždy od něj cítil odměřené jednání, ale teď se změnil. A Harry tu změnu neměl rád.

Přiznával, že měl pro Severuse slabost, a právě proto mu to tak ubližovalo. Pokládal sice za nemožné, že by z úst profesora slyšel vlídné slovo, ale byl dostatečně naivní na to, aby i v zimě našel teplo.

Neočekával náklonnost a ani nevěděl, do jaké míry by ji chtěl, ale lektvarista ho prostě fascinoval a líbil se v jednom.

Občas mu věnoval nějaký ten letmý pohled, ale teď ho obcházel obloukem a když už mluvil, takže velmi chladně a seriózně.

Nebelvíra to ale postupně ničilo, až dospěl k momentu, kdy zůstal ve třídě i po odbytí si hodiny.

,,Proč?" vyřkl jednoduše student.

,,Proč co, Pottere?" vyprskl Snape a sbalil si věci z katedry.

,,Proč jste na mě tak chladný?" ptal se dál Harry a upěl zrakem na muži, jež se k němu právě odvrátil zády.

On ale nevěděl, že profesor nemohl vidět ten obličej plný naděje a smutku po hezkém slovu.

,,Nikdy jsem se k vám nechoval jinak," lehce otočil hlavu směrem k Nebelvírovi, ale hned ji zase zvrátil.

Musíš to říct, ať to stojí cokoli.

,,Jste jen arogantní egoista, Pottere. Stejně jako váš otec. Naprosté nemehlo, které se je předvádí."

Harry zůstal chvíli přimraženě stát a pak se slzami na krajíčku odběhl pryč, daleko od člověka, jež mu zkazil veškeré plané naděje.

Naštěstí, nebo spíše naneštěstí, už ale neviděl profesora, kterému se podlomila kolena, jež upustil učení, a zhroutil se na zem.

Nebrečel, na to si toho prožil až příliš mnoho, jen ho to mrzelo.

Úmyslně se ale držel dál od konverzace, protože se mu mladík též líbil.