Padl na kolena, v rukou stále držíc své zničené koště, které bylo mimochodem skoro na dvě části.

Zavřel víčka, ze kterých se stále úporněji snažily dostat slzy.

Nevydržel to.

Byl to pocit, jako když žena zjistí, že má potrat a kvůli tomu ztratila své milované a dlouho očekávané dítě.

Jemu ale hlavu nezaměstnávaly myšlenky na dítě, nýbrž myšlenky na jeho kmotra - Siriuse, který mu právě toto koště věnoval.

Sedl si na paty a cítil, jak se mu horké slzy řinou po tvářích. I když to bylo jen koště, tak pro Harryho znamenalo tu poslední věc a vzpomínku na zesnulého kmotra.

Nechápal, jak mohl dopustit, aby se takhle zničilo a rozlomilo.

Po chvíli se Harry už uklidnil... tedy alespoň na povrchu. Nemohl dopustit, aby ho takhle vidět Sev. Koště sklidil zpět do spíže a vydal se do sprchy, která doufal, že mu pomůže.

A ve finále mu pomohla - velmi.
A možná to bylo tím, že právě ten zmiňovaný Zmijozel se k Harrymu připojil a pobyt v ní mu zpříjemnil na tolik, že na koště si Harry skoro ani zapomněl.