.ecdrs ohévt yhuot ela, ječilbo jůvt ijuzakueN

Černovlasý muž kráčel pomalým krokem po bradavických chodbách s rozsvícenou hůlkou. Hlavou mu létaly pochmurné myšlenky a ani to, že za dnešní den srazil Nebelvíru nejméně padesát bodů, mu nepomohlo.

Dnes to byl rok ode dne, kdy Harry Potter zemřel při závěrečné bitvě.

Severus si to vyčítal. Věděl, že mu mohl být nápomocen víc, a nemohl se ubránit pocitu, že zklamal. Nejen Brumbála, ale i svou nejlepší přítelkyni Lily. Slíbil si, že jejího syna ochrání. Svůj slib nedodržel.

Všichni oslavovali. Byli nuceni oslavovat, i ti, kterým se to příčilo. Pán zla nastolil krutovládu, ovládl Bradavice, Ministerstvo a ubližoval mudlovskému světu, jak se dalo. Snape neměl tušení, jak v takovémhle světě dokáže přežít.

Ti, kteří se po Harryho smrti odmítli přidat na Voldemortovu stranu, byli zabiti. Jako první přišli na řadu Harryho přátelé, kteří mu zůstali věrní až do samého konce. Zemřela celá rodina Weasleyových, Hermiona Grangerová, Neville Longbottom, Lenka Láskorádová. V Nebelvíru přišlo o život nejvíce studentů. Severus přihlížel smrti svých kolegů, například mučení Minervy nebo Filiuse.

Pronásledovaly ho noční můry. A bylo mu jasné, že se jich nezbaví. Nikdy.

Nemohl uvěřit tomu, že nic neudělal. Že se mu nepostavil. Místo toho ho dál následoval, připojil se opět k jeho stádu pitomých ovcí.

Když prošel kolem jedné nepoužívané učebny, zarazil se. Dveře byly mírně pootevřené, a tak se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo. Vzal za kliku a vešel dovnitř. Pak za sebou zavřel a zhluboka se nadechl.

V učebně bylo spoustu prachu. Ale co bylo nejpodivnější; nebyly tu žádné lavice. Okny sem prosvítalo měsíční světlo a Severus si všiml, že tu stojí velké zrcadlo.

Ruku s hůlkou svěsil podél těla a pomalu se k zrcadlu vydal. Díval se na sebe, ale s každým jeho krokem se v zrcadle objevoval ještě někdo jiný. Když od něj stál pouhé tři kroky, hlasitě zalapal po dechu.

Díval se na něj chlapec, jemuž na tváři tančil nádherný úsměv a zelené oči měl plné tančících jiskřiček. Usmíval se na něj. Díval se jenom na něj. A v těch nádherných očích se mu zračila nekonečná láska.

,,Harry..." vydechl Severus a srdce se mu sevřelo bolestí. Bezmocně přiložil ruku na zrcadlo, na Harryho dlaň, a s narůstajícím zoufalstvím si uvědomil, že se ho nemůže doopravdy dotknout.

Chlapec už nebyl ve stejném světě jako on sám. Byl v jiném, nejspíš naprosto odlišném. Byl daleko. Moc daleko. A nebyl živý.

,,Odpusť mi to... odpusť mi to, prosím..." zašeptal a cítil, jak ho v očích štípou slzy. Jeho ruka pomalu sjela po skle a on padl na kolena. Skryl svou tvář v dlaních a rozplakal se.

Až do téhle chvíle nevěděl, jak bolestivá láska doopravdy je. Jaký to je pocit, vědět, že nikdy nebudete s tím, koho milujete.

Přál si říct Harrymu, jak moc ho miluje. Přál si ho sevřít v náruči, nikdy ho nepustit a ujišťovat ho, že všechno už bude dobré, že nikdy nebude sám, že to společně zvládnou.

Přál si, aby byl Harry živý.

Bylo to Zrcadlo z Erisedu. Nikdo nevěděl, kam po zničení Kamene mudrců zmizelo. Nikdo nevěděl, kdy a proč se tu zase objevilo. Možná lidem dodávalo naději. Naději, že vždycky je pro co bojovat. I přestože mohou mít pocit, že už jim žádná naděje nezbyla. Že to nemá cenu.

Ukazuje naději, že je v jejich silách bojovat za to, v co věří. Za Harryho. Za Brumbála. Za všechny své blízké, které milovali, kteří zemřeli a kvůli kterým to má cenu.

Neukazuji tvůj obličej, ale touhy tvého srdce.

•••

Děkuji __Anett_Chan__ ♥️
Tak dnes trochu smutnější🙃😇
Ale zítra se můžete těšit na jednu veselejší^^
Snad se vám i tak líbila♥️
-Mil🐢