Harry bezcílně bloumal hradem. Byly Vánoce, moc lidí tu nezůstávalo, a jeho dva nejlepší kamarádi, Ron a Hermiona, byli někde spolu zalezlí. Chlapec neměl co dělat. Na famfrpál byla moc zima, úkoly dělat nechtěl a Severus byl zrovna u Brumbála...

Vklouzl do nepoužívané učebny a posadil se na lavici. Houpal nohama a díval se kolem. Lavice byly zaprášené, v rozích povlávaly tenké pavučiny. Tady by se Ronovi nelíbilo.

Hodiny vesele tikaly. Tik. Tak. Tik. Tak. Odpočítávaly mu čas? Jak dlouho bude ještě žít? Neporazí Voldemorta, nedokáže to...

Cosi za ním cvaklo. Harry se otočil, myslel, že to byla klika a že někdo vešel dovnitř. Nikdo tu však nebyl. Za ním stála dřevěná komoda a její dveře byly otevřené. Chlapec se zatvářil zmateně. Byl tady snad Protiva?

,,Ahoj, Harry."

Oslovený vyskočil, jako by ho píchla vosa. Z kapsy rychle vytáhl svou hůlku a namířil ji na člověka, který promluvil tím chladným, šeptavým hlasem...

Zarazil se, když zjistil, že hledí sám na sebe. Ano, měl přesně ty rozcuchané černé vlasy, brýle, nachovou jizvu na čele a zelené oči, jaké měla jeho matka...

Ale něco bylo přece jenom jinak.

Skutečný Harry nemluvil jako lord Voldemort.

Druhý Harry se usmál. ,,Copak? Bojíš se mě, Harry? Bojíš se sám sebe?"

,,Kdo jsi?" vydechl Harry, hůlkou mířil na hruď svého dvojníka. ,,Co tu chceš? Proč tu jsi?"

,,Přišel jsem přece za tebou, můj milý chlapče." Udělal krok k němu. Pravý Harry couvnul.

,,Nepřibližuj se."

Jeho dvojník se rozesmál. Vysokým, chladným smíchem. Když se dosyta zasmál, upřel na vyděšeného Harryho své oči. Zelená se měnila v rudou.

,,Ne..." vydechl Harry, ruka s hůlkou se mu roztřásla. Uchopil ji pevněji, snažil se na sobě nedat najevo strach. Tohle není opravdový Voldemort. Tohle... nemůže být Voldemort...

Jsem to já? pomyslel si zděšeně. Jsem mu tak moc podobný? Měním se v něj?

,,Já vím, čeho se bojíš nejvíc, Harry Pottere," zašeptal nepravý Harry, mluvil syčivým hlasem, jako by byl had. ,,Ty se nejvíc bojíš toho, že budeš jako já. Co je na tom děsivého? Poddej se tomu, Harry... a už nikdy se nebudeš muset bát..." natáhl k němu ruku. Harry o krok ustoupil, narazil do lavice. Ne. Ne.

,,Hlupáku," ušklíbl se chlapec s rudýma očima, ,,ty už jsi jako já. Sdílíme svou mysl už hodně dlouho, Harry... nepotrvá to dlouho, a já tě ovládnu. Poddáš se mi."

,,Ne! Ne!"

•••

,,Vnímáš mě? Harry? Pššt, lásko, to jsem já... neboj se, jsi v bezpečí," slyšel uklidňující hluboký hlas. Tělo se mu uvolnilo, pomalu otevřel oči. Už je pryč? Severusi... jsi tady?

Byl. Držel ho v náruči, starostlivě ho sledoval. Harry zvedl ruku a dotkl se jeho tváře. Ty černé oči. Ty černé oči plné nekonečné lásky... vždycky ho uklidnily.

Harry vydechl a úlevně zabořil svou tvář do jeho hrudi. Vdechoval vůni jeho těla, v jeho objetí se cítil v bezpečí. Nepusť mě; umačkej mě k smrti.

,,Je... pryč?"

,,Ano," ujistil ho, ,,co se stalo? Co jsi viděl?"

,,No... sebe... jak... jak se měním ve... ve Voldemorta..." zašeptal Harry.

,,Ach, Harry..." Severus zabořil svou tvář do jeho neposedných vlasů, objal ho pevněji, ,,omlouvám se, že jsem nepřišel dřív..."

,,Byl to bubák, viď?" zamumlal Harry.

,,Ano. Byl."

,,Já... bojím se, Severusi."

,,Já vím. Ale já tě před ním ochráním, slibuji. Pomůžu ti, se vším, to přece víš," zvedl jeho bradu, donutil ho, by se na něj podíval. Píchlo ho u srdce; zelené oči byly plné strachu. A bezmezné důvěry. Věřím ti, říkaly. ,,Vím, jak je to těžké Harry. Vím, jak je těžké čelit svému strachu," povzdechl si, ,,a hlavně čelit sobě samému..."

•••

Děkuji Saraskywalker ❤
Jakože to už je zase neděle? Mám pocit, že jsem nic nestihla!😀
Snad se vám kapitola líbila❤užívejte poslední hodiny, než zase půjdeme do té mučírny😭(jé, to se rýmovalo!😂)
-Mil🐢