Nathalie

Za ohlušujícího potlesku jsem s mírným úsměvem přisedla vedle nějakého bruneta, který seděl na kraji nejblíže k profesorskému stolu. Po chvíli, co se studenti uklidnili, si vzal ředitel školy svou uvítací řeč. Popravdě, zajímalo by mě, kdo ho poslouchal, protože monolog který tvořil za pochodu byl opravdu zdlouhavý.

,,A než se pustíme do hostiny, dovolte mi poukázat na jisté změny. Dovolte mi vám představit nového profesora obrany proti černé magii, R. J. Lupina.", dodal než se před námi na stolech objevilo všemožné jídlo.

Se staženým žaludkem jsem toho do žaludku moc nedostala, ale chuť na jídlo se nějak vytratila. Když už jsem jen seděla a koukala do blba, od učitelského stolu se zvedl můj otec, který začal rozdávat rozvrhy na tento rok.

Vydechla jsem a vzala si od černovlasého profesora rozvrh, na který před tím klepl hůlkou, abych mohla zjistit, co mě zítra čeká. Tiše jsem zaúpěla, když jsem viděla, že máme dvouhodinovku lektvarů, péči o kouzelné tvory, jasnovidectví a starodávné runy. Největší oddech byl, když jsem zjistila, že většinu hodin máme s nebelvírem.

Když už jsem si myslela, že tam usnu, prefekti všech kolejí si začali svolávat studenty, aby je mohly odvést. Společně s většinou žáků ze zmijozelu jsem vstala od dlouhého stolu a následovala prefekta do sklepení, kde jsme zastavili před obrazem.

,,Zrada.", vyslovil heslo a my mohli vejít.

...

Rychlou chůzí jsem šla po jedné z tmavých chodem, která byla až na pár studentů prázdná. Ani jsem se nedivila. První hodina začíná až v osm a zde se procházeli jen ti, kteří vstávají tak brzo.

Aniž bych o tom přemýšlela jsem mířila do Velké síně na snídani, protože můj žaludek už si žádal o nějakou potravu. V síni se nacházelo jen pár profesorů a studentů. Vlastně jen dva mrzimorští kluci, dívka z havraspáru a já.

S malým úsměvem jsem kývla na mého otce, který mě propaloval pohledem. Sedla jsem si poměrně na kraj a natáhla se pro toust.

Po nějaké chvíli se začala Velká síň více a více naplňovat a ožívat, takže jsem se zkusmo neviditelně snažila vypařit a tak nemuset mluvit s triem, kterému mé příjmení bude velmi dobře povědomé.

No, moc se nepovedlo.

,,Nathalie, počkej chvíli!", s tichým klením jsem se otočila a čelila tak brunetě, vedle které stáli dva chlapci. Středně vysoký tmavovlásek s brýlemi a jizvou ve tvaru bleski se vyjímal vedle ryšavého chlapce, který se netvářil úplně přívětivě.

,,Ano, Hermiono?", povzdechla jsem si a zastavila uprostřed chodby, která vedla z Velké síně ke sklepení, kam jsem si mířila pro učebnice na dnešní vyučování.

,,Proč si nám neřekla, že jsi příbuzná se Snapem?", sykl naštvaně zrzavý chlapec. ,,Mohla si nás varovat, že jsi jeho, dcera!", vztekal se.

,,Možná kvůli vaší reakci jsem to neřekla.", odsekla jsem prudce a s otočením se vypařila z chodby.
Proběhla jsem obrazem a vletěla do ložnice, kde přebývám s dalšími dvěmi dívkami. Ze země jsem si vzala brašnu s učebnicemi a se sklopeným pohledem jsem šla na první dvouhodinovku lektvarů, které učí můj otec.

Zastavila jsem se u učebny lektvarů, kde ještě nikdo nebyl a třída byla ještě zamčená. Z brašny jsem si tedy vytáhla knížku k lektvarům a sedla si na zem opírajíc se o studenou zeď.

Asi jsem se začetla opravdu hodně, protože jsem neslyšela přibližující se kroky. Málem jsem dostala infarkt, když jsem zaslechla onen velmi dobře známý hlas.

,,Nestává se moc často, že by jsi se dobrovolně učila, zvláště lektvary. Stalo se něco?", zvedla jsem pohled od knížky a setkala se tak s onyxovými oči, které mě při snídani sledovali. Vlastně, sledovali mě skoro všichni.

,,Ne, v pohodě. Jen jsem neměla co dělat a sedět na koleji se mi nechtělo.", pokrčila jsem rameny a s pomocí stěny se postavila zpět na nohy. Učebnici jsem schovala a poupravila jsem si lehce pomačkaný hábit.

,,Jak myslíš.", řekl ledově klidně a nechal mě vejít do učebny, kterou osvětlovaly jen svícny. Chvíli jsem se po učebně rozhlížela, než jsem si sedla do jedné ze zadních lavic a jen tiše doufala, že budu sedět sama.

,,Co si o ní myslíte?", slyšela jsem tiché hlasy z chodby. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, ale přišlo mi to jako hlas Hermiony.

,,Je to Snapeova dcera, bude stejná jako on! Bezcitná a zlá!", tenhle hlas patřil jistě zrzkovi, který měl dnes blbé připomínky.

Vrtěním hlavou jsem otci zakázala na to reagovat, protože jsem si všimla jeho nenávistnýho pohledu a malého pohybu, kdy se chtěl postavit.

O chvíli později se ve dveřích objevili dva studenti, Hermiona a Weasley. S bolestí jsem se podívala na brunetu, ale poté ihned sklopila hlavu k pergamenu a učebnici na lavici.

S těžkým srdcem jsem je ignorovala a hleděla si svého, dokud se učebna celá nezaplnila a vedle mě se objevil tmavovlasý chlapec s jizvou ve tvaru blesku.

,,Můžu si přisednout?", porozhlédla jsem se po třídě, abych zjistila proč si chce sednout ke mně. ,,Všude je již obsazeno.", jen jsem přikývla a poslouchala výklad mého otce.

...

,,K čemu se používá Veritesárum?", zeptal se na konci hodiny profesor, načež jsem s několika dalšími zvedla ruku, abych mohla odpovědět.

,,Weasley?", vyvolal ho překvapeně.

,,Tekuté štěstí.", společně s většinou studentů jsem se pobaveně zašklebila, když ten idiot řekl špatnou, a úplně pitomou, odpověď.

,,Můžete to zkusit.", zasyčel a podíval se na mě, aby mi dal slovo.

,,Veritesárum se používá, když z dotyčného potřebují pravdivé informace. Díky tomuto lektvaru řekne osoba, která ho vypila, pravdu na jakoukoliv otázku," mírně jsem se usmála a pohlédla mu do očí.

,,10 bodů pro Zmijozel za připravenost na hodinu.", nezapomněla jsem se ušklíbnout sama pro sebe, když jsem si uvědomila, že čtením na chodbě jsem nám zařídila 10 bodů.

,,Tatínkova holčička!"

Lumos! ✨

Původně měla tato kapitola vyjít až ve středu, ale nakonec jsem se rozhodla, že jí vydám už dnes!

Příští kapitola bude v pátek, 28.2.!

Užijte si kapitolu!

Věnováno ShiroLaufeyson!

Wolfi Snapeová

Nox! ✨