Nathalie

Se zatnutými zuby jsem se nejistě rozeběhla proti zdi na nástupišti a pevněji sevřela vozík, který jsem před sebou tlačila. Očekávala jsem tvrdý náraz, který se však nedostavil a já se po pár vteřinách objevila na ohromném nástupišti King's Cross. S pootevřenými ústy jsem si prohlížela červenočernou lokomotivu, ze které se šířila pára.

,,Zavři pusu, Nath, vletí ti tam moucha.", zasmál se dívčí hlas vedle mě, když prošla zdí i vysoká bruneta, která měla vždy nějakou kyselou poznámku. Nad jejím prohlášením jsem protočila oči, ale pusu opravdu zavřela.

,,Ty aby jsi se neozvala, že?", zavrtěla jsem lehce hlavou a porozhlédla se kolem sebe. Nástupiště bylo poměrně zaplněné, všude stály rodiny, které se loučily se svými dětmi, některé matky dokonce plakaly a přijímaly kapesníčky od svých nejdražších.

Nad podívanou před sebou jsem si povzdechla a raději se otočila ke své kamarádce, která zadumaně sledovala jakéhosi černovlasého chlapce, který se smál něčemu, co řekl zrzavý kluk vedle něj.

,,Není to náhodou Harry Potter, kterého můj otec nemá úplně v lásce?", pozvedla jsem pravé obočí a skenovala dívku, která se k těm dvou přiřítila a černovlasého pevně objala.

,,Jo, je to Harry Potter a naprosto nádherný!", rozplývala se nad ním a upřeně ho pozorovala do té doby, než se na ní otočil a jemně se usmál. Dívka vedle mě se začervenala a uhnula pohledem. ,,A tvůj otec nejenže ho nemá rád, on ho přímo nesnáší.", zašklebila jsem se společně s brunetkou.

,,Neměly bychom jít?", změnila jsem raději téma a kývla směrem k vlaku, do kterého nastupovali studenti všech ročníku, tedy, prváci už tam byli, protože se zřejmě báli aby nezmeškali. Jak jinak.

,,Hm, dobrý nápad.", přikývla zadumaně a po mém boku se vydala s kufry k zavazadlovému prostoru, kde jsme nechaly své věci společně s brunetinou sovou. Já si svou kočku vzala do ruky společně s věcmi, do kterých se později obléknu.

,,Tak jdeme na to.", povzbudivě se na mě usmála a pevně uchytila mou ruku do té své. Společně jsme tak za smíchu zamířily do vlaku, abychom našly nějaké volné kupé. Což se nám moc nedařilo.

Štěstí nám zrovna moc nehrálo do karet, protože žádné kupé nebylo volné a bruneta pronesla, že k prvákům si rozhodně nesedne. Nakonec jsme nakoukly do jednoho z kupé v nebelvírské části. K naší, no spíše mé, smůle tam byl zrovna Potter s jeho partou.

,,Můžeme si prosím přisednout, nikde není volno.", zeptala se ihned modrooká dívka. Ihned se na nás stočily pohledy tří osob, které kupé obývali.

,,Ehm, jasně, pojďte.", usmála se kudrnatá dívka a posunula se k oknu, aby uvolnila místo pro jednu z nás. Sborově jsme poděkovaly a sedly si na volná místa. Já zaujala místo vedle jediné dívky, která na klíně držela zrzavého kocoura, který si prohlížel mou kočku.

,,Jak se jmenujete? Tebe jsem zde ještě neviděla, jsi nová?", zeptala se zvědavě a přeskočila z brunety na mou maličkost. Jen jsem se usmála a přehodila si své černé vlasy na stranu, protože mi padaly do očí.

,,Já jsem Nathalie, jsem zde nová, a toto je má nejlepší kamarádka Max.", představila jsem nás a věnovala všem milé úsměvy.

,,Těší nás. Já jsem Harry, Harry Potter.", kývl na nás černovlasý kluk, kterého předtím Max pozorovala rentgenovým pohledem.

,,Ron Wesley.", přidal se zrzek.

,,Hermiona Grangerová.", usmála se a spražila pohledem zrzavého chlapce, který si nás nedůvěryhodně měřil svými oči. ,,Z jaké jsi koleje Max?", započala konverzaci Hermiona, která mi již ze začátku přišla sympatická, oproti tomu jsem se asi moc nespřatelila se zrzavým chlapcem.

...

Cesta vlakem nám utekla poměrně rychle díky konverzaci s nebelvíry. Max mohla mluvit s jejím milovaným Harry Potterem a já se jen občas zapojila do řeči, spíše jsem poslouchala.

Už se stmívalo, když jsme se s Max a Hermionou převlékaly v kupé a kluky vyhodily ven. Mou hůlku jsem si schovala do černého hábitu, který jsem skoro vláčela po chladné zemi.

Společně s nebelvíry jsem opustila kupé a poté i samotný vlak, abych mohla vstoupit na nádraží v Prasinkách, kam jsem se vždy chtěla podívat, ale můj otec byl poměrně proti.

,,My musíme jít, Nath. Ty pojedeš s Hagridem na loďkách přes Černé jezero. Uvidíme se ve Velké síni.", na vysvětlení od Hermiony jsem jen smířeně přikývla a otočila se k nim zády. Pohledem jsem vyhledala urostlého poloobra, kterého mi můj otec popisovat, a rozešla se k němu.

,,Prváci! Prváci ke mně!", hlásal hlasitě a nad hlavou máchal lucernou, která jeho okolí osvětlovala. S povzdechem jsem se zařadila za hejno prváků, kteří se nemohli dočkat až se dostanou do hradu. Já se těšila nejvíce na jídlo, co k tomu dodat.

,,Ty musíš být Nathalie! Vo tobě jsem hodně slyšel!", usmál se mým směrem. Jen jsem nejistě přikývla a ubezpečila ho, že to jsem já.

Uběhlo pár minut než se k nám dostali všichni studenti prvního ročníku a my mohli konečně jít k Černému jezeru, kde jsem nedůvěřivě pozorovala malé loďky, které nás měli přes vodu převést.

S výdechem jsem opatrně nastoupila ke třem prvákům, kteří zaujatě pozorovali hrad před námi. Loďky se poté pohnuly směrem k podívané, kam směřovaly snad všechny pohledy malých dětí.

S úlevou jsem se postavila na pevnou zem, která se se mnou nehýbala a pomohla i jedné malé holčičce, které se udělalo špatně a nemohla z loďky vystoupit.

,,Tohle už začít opravdu nechci.", šeptla jsem s pohledem na Černé jezero, kde se ještě pohybovaly předměty, které převáží nové studenty. ,,Jsi v pořádku?", stočila jsem svůj pohled zpět k malé blondýnce, která se netvářila zrovna nejlépe.

,,Myslím, že budu zvracet.", zmučeně jsem vydechla a přešla k Hagridovi, který se chtěl rozejít k hradu.

,,Hagride?", oslovila jsem ho a čekala než mi bude věnovat pozornost. ,,Této dívce není dobře, a asi bude zvracet.", oznámila jsem mu a dívku přenechala u něj.

Poloobr nás po chvíli předal přísně vypadající profesorce, která stála na schodech. Vlasy měla v pevném účesu, na kterém se vyjímal špičatý kloubok. Zelený hábit až na zem, který ve mně vzbuzoval nejistotu, sama nevím proč.

,,Vítejte v Bradavicích!", přísný hlas prořízl štěbetající dětska, které jí poté začali věnovat pozornost. ,,Zanedlouho projdete těmito dveřmi do Velké síně, kde budete zařazeni do jedné z kolejí. Jmenují se Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel. Po dobu..."

Dál jsem nevnímala a ztratila se ve svých rozvířených myšlenkách, které se předháněly jedna přes druhou. Do reality mě přivedli až studenti, kteří se rozešli za profesorkou do oné Velké síně.

Jelikož jsem již zde několikrát bylo, neschvátilo mě to tolik jako ty prváky, kteří zde byli poprvé a mohly si vykroutit krky, aby vyděly svíčky, které se vznášely ze stropu.

Po písni Moudrého klobouku se přešlo do zařazování do kolejí. Jakožto nejstarší studentka jsem šla jako poslední.

,,Nathalia Snape."

Nejistým krokem jsem mířila ke stoličce, na které ležel Moudrý klobouk. Sedla jsem si ačekala až mi ho dá profesorka na hlavu. Stalo se ihned.

,,Na tohle jsem čekal tolik let!
Kam tě jen zařadíme?
Máš v sobě lva, v nebelvíru by tě škoda nebyla.
Havraspár není nic pro tebe, holka, stejně tak Mrzimor!
Jsi cílevědomá, ale i ochotná pro své kamarády!
Zmijozel či Nebelvír?
Ať je to Zmijozel!"

Lumos! ✨

Vítám vás u nového příběhu!
Už nějakou dobu jsem uvažovala nad sepsáním svých myšlenek do smysluplných textů a teď jsem dostala tu možnost. Tyto řádky, společně s dalšími, jsem psala emocemi, vyjádřila jsem své emoce.
Což opravdu moc často nedělám.

Nu což, doufám, že se vám příběh bude líbit, tak jako mně!
Budu moc ráda za jakoukoliv odezvu!

Za úžasný cover moc děkuji ShiroLaufeyson!

Za případné chyby se omlouvám!

Příběh vychází každou středu, občas pátek!

Nox! ✨