Hermiona se pár dní po bitvě odstěhovala zpět do napůl zbořené Bradavické školy. V Tkalcovské ulici jí nebylo tak příjemně jako tady a tak se rozhodla vrátit. Její a Severusův byt byl ve sklepení a tak při bitvě nedošlo k žádným škodám. Když vešla do bytu s kufrem v jedné ruce, musela si žalostně povzdechnout. Ten byt dýchal vzpomínkami. Nemohla stále pochopit, jak se mohla zamilovat do člověka, u kterého celý život žila. Žila s ním právě tady a na každém místě viděla jinou vzpomínku. Krb a pohovka s křeslem jí připomínali večery, kdy se Severusem četli knihu, nebo plnili své povinnosti. Když přešla do kuchyně, vybavili se jí společné snídaně, kdy Severusovi vždy připravila snídani a vysloužila si za ni polibek na tvář. U dveří koupelny pohlédla Hermiona na podlahu. Usmála se, když si vzpomněla na Severusovy komentáře o mokrých stopách, které na podlaze vždy zanechávala. Nejhorší pro Hermionu byla ložnice. Jakmile do ní vešla, tak uviděla samu sebe se Severusem v objetí, jak oba dva klidně oddechují. Bylo přirozené, že si je takhle hned vybavila. Spala po jeho boku několik měsíců. Vždy usínala v jeho objetí, v bezpečném objetí, kterým jí Severus dokazoval, že dokud tu s ní bude, tak se jí nic nestane. Ale teď tu nebyl. Byl zavřený v Azkabanu a čekal na smrt. Hermioně se nad tím nechtělo ani přemýšlet. Šla do sprchy a poté ulehla do postele. Zavřela oči a pokoušela se usnout. Chvíli bylo ticho a náhle se ozvalo:

,,Otevři oči, Hermiono." Někdo ji pohladil po vlasech a Hermiona uposlechla hlas, který na ni mluvil. Když se rozkoukala, uviděla před sebou muže s černými vlasy. Posadila se a párkrát zamrkala.

,,Severusi?" zašeptala skoro neslyšně a přivinula se k němu. Jeho paže se ovinuly kolem jejího těla a Severus ji opatrně vyzvedl vedle postele do stoje. ,,Já myslela, že už tě nikdy neuvidím." promluvila šťastně a úlevně zároveň.

,,Tak teď máš možnost." pokusil se usmát. Hermiona ho znovu šťastně objala. Nemohla uvěřit, že její přání bylo vyslyšeno. Byl tady vedle ní, živý a zdravý.

,,Už tu se mnou napořád zůstaň, prosím." zaprosila Hermiona a stále ho objímala. Severus se od ní odtáhl a pohlédl jí do očí s menším úsměvem.

,,To nepůjde. Teď mě totiž budeš muset pustit." vysvětlil jí, položil jí ruku na rameno a přejel rukou něžně po jejích zádech a následně po linii žeber. Hermiona na něj nechápavě pohlédla.

,,Jak to myslíš, že tě budu muset pustit?" ptala se ho mírně vystrašeně. Severus ji uchopil jemně za bradu a řekl:

,,Zkrátka mě musíš pustit. Protože pak už budu mít klid." Hermiona byla zcela zmatená jeho proslovem. Náhle sebou trhla, protože uslyšela bouchání. Otevřela oči a nechápavě se rozhlížela kolem sebe. V pokoji byla sama. Severuse nikde neviděla. Vyhrabala se z postele a šla za zvukem hlasitého bouchání. Zvuk se ozýval od hlavních dveří a když je otevřela, spatřila svého kamaráda se smaragdově zelenýma očima.

,,Ahoj Harry. Copak se děje, tak časně ráno?" optala se Hermiona se zívnutím a prohrábla si vlasy.

,,Časně ráno? Je půl desáté, Hermiono." pohlédl na ni pobaveně Harry. ,,Říkal jsem si, že tě asi budím. Vypadáš zaskočeně. Je to jen mým příchodem, nebo se něco stalo?" strachoval se Harry. Hermiona ho gestem ruky pozvala dovnitř.

,,Zdál se mi jen takový sen. Celou dobu jsem si myslela, že je skutečný a popravdě bych dala všechno na světě za to, aby skutečný byl." objasnila a Harry se rozhlížel se zájmem po bytě.

,,Zdálo se ti o něm, že? Potkala jsi ho." konstatoval Harry a Hermiona smutně přikývla. ,,Pojď sem." roztáhl Harry ruce a ona ho objala. ,,Proto jsem taky tady. Včera jsem zařídil Snapeovi druhé řízení. Koná se dnes a já tam pochopitelně jdu." informoval ji Harry. Hermiona se od něj odtrhla a zatvářila se velmi překvapeně.

,,Koná se dnes?! V kolik?! Hodlám tam jít!" rozhodla se Hermiona, ale Harry byl proti.

,,Ne. Ty tu zůstaneš a budeš čekat, jak se to vyvine." argumentoval Harry a Hermiona si založila ruce na hrudi.

,,Na jeho prvním rozsudku jsem taky nebyla!" zlobila se Hermiona.

,,A bylo to dobře, no ne? Neumím si představit, jak by ses sesypala, kdybys byla u toho, jak odsoudili Severuse k smrti. Je možné, že to dnes nevyjde, Hermiono. Budu se snažit, jak to jen půjde, ale Starostolec je nepředvídatelný." sliboval Harry a Hermiona se zatvářila zoufale.

,,Takže se mám zase třást strachy doma?" pípla smutně Hermiona a zhroutila se na pohovku. Harry si k ní přisedl a ovinul jí ruku kolem ramen.

,,Buď, nebo se můžeš upravit a projít se kolem Černého jezera. Pročistíš si aspoň myšlenky." opáčil a Hermiona si povzdechla. ,,Už půjdu, Hermiono. Za půl hodiny začíná řízení." pronesl Harry a chystal se odejít, když v tom mu Hermiona dala pusu na tvář.

,,Ta je pro štěstí." vysvětlila a Harry kývl. Poté odešel a Hermiona schovala tvář v dlaních. ,,Prosím, ať ho pustí. Na ničem jiném už mi nezáleží." šeptala si a pak zvedla svěšenou hlavu. Udělá to, co jí řekl Harry. Půjde se nasnídat, upraví se a projde se kolem jezera.

* * *

Když se Hermiona vydala z bytu a procházela hradem, který byl napůl zbořený, došla až na pozemky a mířila si to blíž k Černému jezeru. Přišlo jí, že i přes to, že je květen je chladno. Byl to chlad, který ji pohlcoval zevnitř a byl zapříčiněn strachem. Strach a podivný chlad bylo to jediné, co cítila. Došla až ke břehu jezera a zadívala se na hladinu. Připadala si za tu dobu velmi opuštěná. Potřebovala vedle sebe kohokoli, s kým by si mohla povídat.

,,Chceš si popovídat, ano?" otázal se někdo za zády Hermiony a ta se okamžitě otočila.

,,Albusi?" podivila se. ,,Kde se tu berete?" zeptala se ho a Brumbál se na ni usmál.

,,Myslím si, že nastal čas vrátit se zpět." odpověděl jí Brumbál.

,,Kde jste tu celou dobu ale byl?" zajímala se.

,,Řešil jsem něco velice důležitého, ale to je vedlejší. Doneslo se mi, že Severuse odsoudili k mozkomorovu polibku." mínil Brumbál a Hermiona smutně přikývla.

,,Ano. Myslela jsem si, že tu budete a že Starostolec přesvědčíte o jeho nevině." sdělila Hermiona Brumbálovi svou domněnku.

,,Věděl jsem, že pokud by taková situace nastala, tak si vybereš správného člověka na obhajobu nevinného. Vybrala sis Harryho a to bylo velmi moudré." pronesl Brumbál.

,,I přes to, že jsem měla v Harryho velkou důvěru, tak naděje na úspěch ve mně umírá." opáčila zkroušeně Hermiona.

,,Naděje umírá poslední. Musíš mít v sebe víru. Kdo nemá víru, nemá nic." snažil se ji povzbudit.

,,Ale já mám strach. Strach je ta největší slabina člověka a já se cítím slabá jako nikdy předtím." vypověděla mu Hermiona.

,,To, že máš strach je přirozené, protože se bojíš o člověka, na kterém ti záleží. Naději ale musíš mít." mínil Brumbál vážně.

,,Já vím. Vlastně je to tak, že strach potlačuje mou statečnost a sílu. Možná proto ztrácím naději." polemizovala o tom Hermiona.

,,Proč bys ji ale měla ztrácet? Severus je nevinný a nevinní nesmí být potrestáni." zadíval se na ni s pozvednutým obočím.

,,Protože život není fér." namítla okamžitě. Brumbál se usmál a pronesl:

,,Mluvíš už jako Severus."   

,,Mám to od něj. Věděl to nejlépe." povzdechla si Hermiona a kdyby nestála před Brumbálem, tak by se rozbrečela.

,,Věřím, že život pro tebe a Severuse za malý okamžik začne být fér." podotkl, Merlin ví proč, Brumbál. Hermiona uslyšela v dáli za Brumbálem zašumění. Koukla se směrem, odkud zvuk přicházel a oči se jí rozšířily. V oříškových očích vzplály jiskřičky a Hermiona udělala jeden krok vpřed. Dívala se do dáli na vysokou osobu v potrhaném a zakrváceném černém plášti.

,,Severusi." zašeptala si pro sebe a osoba v černém se začala rozhlížet kolem, až spočinula pohledem na ní. Severus Snape, který stál na druhé straně, shlížel na Hermionu a musel se pousmát.

,,Hermiono." zašeptal do ticha. Hermiona udělala ještě pár kroků a pak kroky přešly v běh. 

,,Severusi!" zavolala na něj a když byla jen pár metrů od něj, tak se zastavila. Oči měla zaplněné slzami. ,,Po takové době?" vydechla nevěřícně.

,,Navždy." odpověděl Severus a tím vyjádřil, že se nevidí po dlouhé době, protože oba dva měli toho druhého před očima a nosili ho v srdci. Hermiona už na nic nečekala, přeběhla k němu a padla mu kolem krku.

,,Už nikdy, opakuji nikdy, mě nenechávej samotnou a neděs mě tak!" rozplakala se mu v objetí a Severus se na ni podíval. Otřel jí palcem slzy z tváře a stále se na ni intenzivně díval svýma onyxově černýma očima.

,,To ty jsi byla jediným důvodem, proč jsem zůstával silný. Miluji tě, Hermiono." vzal ji za bradu a Hermiona se usmála se slovy:

,,Já tě taky miluji." Po dlouhé době se políbili a oba dva do toho vložili tu velkou lásku, kterou k tomu druhému cítili. Hermiona a Severus byli opět velmi šťastní a když vyšel na povrch jejich vztah, kupodivu jim to většina přála.

••••••••••••••••••••••••••••••••••

Spokojenost? :3❤
Už nás čeká jen jedna kapitola a to je epilog. :/

Děkuji moc za přečtení, hlasování a komentáře!!!❤❤❤❤❤

Vaše Helen ❤