Hermiona byla necelé dva týdny v zajetí u Traverse a možná by ji někteří ani nepoznali. Měla nespočet modřin a šrámů po celém těle, vlasy měla zalepené krví, rty měla popraskané a jeden natržený, tvář měla pobledlou a jeden kotník vyvrknutý. Za tu celou dobu ji Travers přinesl jen kousek chleba a voda se jí od něj párkrát taky dostala. To bylo ovšem nic oproti tomu, co se jí od něj dostávalo za kletby a za hodiny utrpení. Vždy, když se cítila už velice oslabeně, přestal. Věděla, že ji nechává naschvál při životě, aby z ní za nějakou dobu dostal to, co chce. Chtěl její přiznání citů k Severusovi. Ona však byla pevně rozhodnuta, že radši zemře, než aby mu řekla pravdu. City k Severusovi bylo to jediné, co muselo zůstat skryto a kromě ní a Narcissy to nesměl nikdo vědět. Teď si po tolika dnech přála jen jednu věc...zemřít. Bylo jí tak hrozně, že by jí bylo mnohem líp, kdyby ji zabil. Travers ale věděl, že když Hermiona zemře, tak pravda taky. A to bylo to, co nechtěl dopustit.

,,Zdravím, slečno Grangerová. Jak se vám vede?" vešel s těmito slovy Travers a zle se usmál. Hermioně bylo na umření a on to moc dobře věděl. Hermiona na něj zírala se strachem v očích. Byla vždy statečná a silná, ale už si zde párkrát pobrečela bolestí a steskem po klidu domova vedle Severuse. ,,Copak? Vám snad není dobře?" sehnul se k ní a odhrnul jí pár vlasů slepených krví z obličeje. Travers vytáhl hůlku a vyšvihl se na nohy.

,,Ne...prosím..." zašeptala chraplavě Hermiona. Hlas ji vůbec neposlouchal a věděla, že ho marně tiše prosí.

,,Ale ale...Další zbytečné prosby a žadonění. Crucio!" vykřikl a Hermiona se začala svíjet po podlaze. Házela sebou a křičela bolestí. Mučil ji se smíchem a vyžíval se v tom pocitu nadvlády. Pak kletba pominula a Hermiona sebou cukla na podlaze. Měla nutkání vykřiknout Severusovo jméno, zavolat ho, ale věděla, že už ho volat nemůže. Zařekla se, že ho začne volat až tehdy, kdy ji bude od smrti dělit jediný vlásek.

,,Ne...já vás prosím...nedělejte to." žadonila dál a zoufale popotáhla.

,,Nedělat co? Třeba tohle?" ušklíbl se a popošel k ní blíž. Hermiona ucítila, jak zlehka položil chodidlo na její poraněný kotník. Hned jí došlo, co má v úmyslu.

,,Ne! Prosím vás! Udělám cokoliv, jen už mě nechte být!" zaprosila a Travers stáhl nohu.

,,Chci po vás jednu jedinou věc a vy víte moc dobře, co to je. Jen mi přiznejte, že ho milujete." opáčil a Hermiona se nemusela rozmýšlet nad odpovědí.

,,Kolikrát vám mám opakovat, že k němu nic necítím!" zalhala a zatnula zuby. Čekala na trest.

,,To je mi líto, ale lhaní se náležitě trestá." utrousil potěšeně a přesunul opět své chodidlo nad její kotník. Semkla pevně víčka a poté vykřikla. Na svou nohu přenesl Smrtijed část své váhy a Hermiona sebou cukala bolestí. Křičela tak dlouho, dokud Travers nestáhl svou nohu a bolest nepolevila. ,,Že vám to za to utrpení stojí." uchechtl se Travers a Hermiona těžce dýchala. Náhle proti ní vyslal další mučící kletbu. Mučil ji dlouho, déle než tomu bylo dřív. Hermioně se svezlo po tvářích několik slz. Křičela celou tu dobu a pak ke konci její křik utichl. Už to trvalo moc dlouho a ona neměla sílu křičet. Hlas jí na to nestačil. Tak moc toužila po smrti.

,,Prosím...zabijte mě." vyslovila za tu celou dobu poprvé a Travers pozvedl překvapeně obočí.

,,Umřít? To snad ne. Je vám sedmnáct. To byste si tu moc dlouho nepobyla. Navíc, mě záleží na tom vašem přiznání, které bych z vás jako z mrtvoly nedostal." promluvil k ní a Hermiona ze sebe dostala:

,,Zabijte mě! Ať už to mám za sebou!" K tomu, aby to na něj zakřičela potřebovala všechnu sílu, která jí zbyla.

,,Nebudu nelida, že? Zabiju vás, ale pomalu a hrozivě." ušklíbl se a Hermioně stekla po tváři další slza. Prý nebude nelida! Nevěděla jestli je to k pláči, nebo k smíchu! ,,Crucio!" vykřikl opět a Hermiona cítila zvláštní sevření, kdy jí projela opět šílená, bolestivá vlna agónie. Tohle je určitě smrt. Začala pociťovat blouznění a tak se rozkřičela jako nikdy. Umírala a ona to věděla a tak splnila, co sama sobě slíbila. Cítila, jak ji pohlcuje strach ze Smrtijeda před ní a jak šílí.

,,NE! UŽ NE! SEVERUSI!" zakřičela jeho jméno tak nahlas, že už jí nezbyla žádná síla. Náhle se ozvala šílená rána.

,,Expelliarmus!" uslyšela hluboký hlas a bolest polevila. Náhle se ocitla v jakémsi transu. Napůl byla při vědomí a napůl ne. ,,Odzbrojen? Jaká smůla, že? Mdloby na tebe!" ozval se Severus a omráčil protivníka.

,,Hermiono? Hermiono, to jsem já, Draco." přiběhl Draco k Hermioně a chtěl ji vzít do náruče, jenže Hermiona vykřikla a začala se bránit.

,,NE! UŽ MĚ NECHTE!" plazila se po kamenné podlaze pryč a Draco byl celý rozhozený z jejího chování.

,,Hermiono, já jsem Draco...tvůj nejlepší kamarád." domlouval jí Draco, jenže Hermiona se rozbrečela, přestala se zmítat a volala o poznání tišeji:

,,Pomoc mi, prosím! Severusi! Severusi!" Brečela dál a Draco se ohlédl po svém profesorovi, který právě preventivně svázal Traverse.

,,Pane profesore. Bojí se mě a nechce si nechat pomoct. Volá vás." promluvil Draco na Severuse, který okamžitě přistoupil k Hermioně.

,,Hermiono?" oslovil ji a Hermioniny oči zalité slzami na něj pohleděly. Zakoukala se do těch onyxově černých očí, které by poznala kdykoliv.

,,Severusi..." vydechla z posledních sil a ucítila, jak jí někdo pokládá ruku na rameno. Vyrazila ze sebe vzlykající, přerývavý výdech a poté utichla.

,,Hermiono, to ne! Pane profesore, že není...mrtvá." začal šílet Draco a Severus ji vzal za ruku. Položil prsty na zápěstí.

,,Žádné obavy. Žije. Nahmatal jsem tep." uklidňoval ho Severus a Draco úlevně vydechl. Severus vzal Hermionu do náruče a vydal se s ní a s Dracem chodbami pryč. Cestou potkali Luciuse, který stál opřený o zeď a čekal na ně.

,,No, nic na mě nezaútočilo. Co vám tak dlouho trvalo?" zajímal se Lucius znuděně. Draco po něm střelil pohledem a Severus pokračoval v cestě se slovy:

,,Kdybychom tě nebrali, ušetřili bychom se tvého otravného mumlání." Vydali se před sídlo a teď už se mohli jednotlivě přemístit. Severus se společně s Dracem přemístil před Bradavice. Lucius to zřejmě už hodil za hlavu a přemístil se na Malfoy Manor. Byla už noc a tak mohli se zraněnou Hermionou projít bez jakýchkoliv problémů. ,,Draco, měl byste jít za matkou. Určitě je jako na trní, jestli jsme se vrátili s Hermionou." pobídl Severus Draca. Jen jak to ale dořekl, tak se vedle nich ocitla samotná Narcissa.

,,Chudák dítě!" zakryla si vylekaně ústa, jakmile uviděla zuboženou Hermionu v Severusově náruči.

,,Neboj se, mami. Určitě se zotaví. Předáme ji madame Pomfreyové, nebo zajdeme do nemocnice sv. Munga." chlácholil svou matku Draco, avšak Severus pokračoval v cestě ke svému bytu.

,,Ne. O Hermionu se postarám já sám. Myslím, že mé zkušenosti s lektvary postačí." obeznámil je se svým plánem Severus a oba dva jen kývli. Když dorazili do bytu, Severus zamířil do své ložnice, která byla blíž a Hermionu opatrně položil na postel.

,,Jak dlouho bude trvat léčba, Severusi?" optala se Narcissa a Severus se těžce nadechl.

,,Dlouho. Budu naprosto upřímný, Narcisso. Hermiona může být ráda, že to vůbec přežila." objasnil Severus a chvíli na ni všichni tři koukali.

,,Ne-nebude mít trvalé následky, že ne? Myslím...to, jak mě ani nepoznala, jak se bránila." promluvil Draco poté vystrašeně a Severus se na něj otočil.

,,To nevím. Musíme se modlit, že to byl jen šok." mínil Severus a Draco s Narcissou ztuhli zděšením. Přece si je musí všechny pamatovat! Musí být v pořádku!   

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Jste rádi, že je Hermiona v bezpečí? ;)❤
Divila bych se, kdybyste nebyli. :D

Děkuji vám neskutečně moc za 1K přečtení!❤❤❤ Jste úžasní!❤❤❤

Děkuji moc za přečtení, hlasování a komentáře!!!❤❤❤❤❤

Vaše Helen ❤