Asi po čtvrt hodině přišel ten muž a jak říkal, přinesl mi nějaké oblečení. Překvapivě mi to všechno sedlo a nebylo to ani nějak nepříjemné. ,,Děkuju moc, ale pořád nechápu proč to všechno pro mně děláte?" ,,No protože se možná snažím odčinit to co jsem v minulosti udělal špatně. To tě ale nemusí vůbec zajímat. Radši pojď se mnou. Tady na slámě to musí být nepříjemné."

Když jsme přišli do jeho chalupy byla jsem překvapená. Čekala jsem nějaké malé stísněné prostory, ale tady to bylo obrovské. Spíš to tu vypadalo jako v nějakém domě u bohatších lidí v Exkluziv zóně ve městě. Všude byly pěkné dřevěné poličky a skříně. ,, Co tak koukáš? Jsi ještě nikdy neviděla horskou chatu?" ,, No asi ne takovouhle. Jak dlouho tady žijete? Protože když začnou zimní kalamity, tak jste odříznuti od civilizace." ,, No už jsme tady asi tak 3 měsíce, ale zvládáme to." ,, Jsme? Vás je tady víc?" ,, No se mnou je tady ještě jeden mladej kluk. Asi jako ty. Jmenuje se Dave." A to mně dostalo. Žijou tady spolu sami dva už přes 3 měsíce a ještě žijou. To už si zaslouží nějakou pochvalu...

Z mého přemýšlení mě vytrhlo bouchnutí dveří a do místnosti vešel vysoký a podle mě velmi hezký kluk. Jakmile mě uviděl na tváři se mu rozzářil takový úsměv jaký jsem snad ještě u nikoho neviděla. V tu chvíli mi ten kluk hrozně připomínal Alexe a já měla co dělat abych se před ním nerozbrečela. ,, Jsi v pořádku?"Zeptal se mě příjemným hlasem. ,, No víte já vám asi neřekla to nejdůležitější. Ja jsem nebyla na Bílé hoře jen tak. Já a moje rodina jsme měli za úkol zničit draka, protože jako jediní lidé z vesnice umíme bojovat. No a bohužel jsme neuspěli. Drak zničil mojí rodinu a zároveň s ní i mého nejlepšího přítele Alexe. No a ty mi ho prostě hrozně připomínáš."po tomhle vyprávění už jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Brečela jsem tak dlouho až jsem nakonec sama usnula.

Až teprve ráno jsem si uvědomila, že jsem se s těmi lidmi ani neseznámila a rozhodla jsem se to při snídani změnit.

Jakmile jsem vešla do kuchyně všimla jsem si na stole připraveného chleba s máslem a čaje. Ten kluk ani ten starší muž tady nebyli, tak jsem se rozhodla najíst i bez nich. Za jiných situací by mi to přišlo neslušné a neomluvitelné jíst bez hostitele, ale v této chvíli jsem měla pocit, že asi umřu hlady a tak jsem si řekla, že se jim pak omluvím. Ani nevím jestli tady u nich taková pravidla znají nebo jestli je alespoň používají. Po snídani jsem si šla opláchnout obličej dolů k malému potůčku který jim tekl pod chalupou. Naštěstí už nesněžilo a tak jsem se nemusela nějak moc teple oblékat. Voda v potůčku byla studená, ale mě to alespoň pomohlo se pořádně probudit.

Když jsem se vrátila do chalupy pořád tam nikdo nebyl a tak jsem se rozhodla to tady trošku prošmejdit. V prvním patře jsem našla dva celkem hezky vybavené pokoje. Taky tam bylo něco jako skladiště kde jsem našla nějaké to jídlo a taky, což mě moc nepotěšilo, zvířecí kůže a občas ještě celá mrtvá zvířata. A protože já zvířata miluju tak jsem okamžitě běžela zpátky na chodbu abych trošku rozdýchala to co jsem tam viděla. Zapřísáhla jsem se že už se do té místnosti už nikdy nevrátím pokud to nebude nezbytně nutné.

Ve svém pokoji jsem si lehla na postel a snažila jsem se utřídit si myšlenky z posledních dvou dnů. V podstatě jsem byla díky sněhu uvězněná na chalupě s úplně cizími lidmi, kteří navíc někam zmizeli a já ani radši nechci vědět kam. No dobře, trochu mě to zajímá ale jenom malinko. Začínala jsem se nudit a když se nudím, hrozí že udělám nějakou blbost, což se taky stalo...