Ztratila jsem pojem o čase i o tom, jak dlouho jsme se mlčky kochaly tím nádherným pohledem, jenže jakožto pouhému člověku, i mně nakonec došla trpělivost.

„Jestliže je tohle snová realita," začala jsem pomalu, můj hlas protnul tichu jako výstřel z pistole, „nepředpokládám, že se díváme na hvězdy a galaxie, že?"

Pomaličku zavrtěla hlavou. „Jsou to sny. Vidíš ty osamocené hvězdy? To jsou sny lidí, kterým říkám samotáři. Nesejde na tom, jestli po svém boku nikoho nemají, nebo jestli pouze bydlí sami."

„Já... je jich tak moc," hlesla jsem zdrceně.

„Ano. Je to až děsivé, že?"

Mlčky jsem přikývla, snažíc se nemyslet, kolik lidí tam venku je samotných.

„Tvoje hvězda vypadala stejně," prozradila Snářka potichu, jako by se bála, aby mě nerozrušila. „Ale přesto zářila ze všech nejjasněji."