Probudil jsem se s trhnutím. Nade mnou byla jen tmavá obloha. Byl jsem sám. S námahou jsem se posadil a zjistil, že už neležím na piknikové dece, ale na rosou pokrytém trávníku uprostřed parku. Neměl jsem tušení, co tu dělám, nebo jak jsem se tu vůbec dostal. Sotva jsem si vybavil své jméno. Kaegan. A byl jsem stále černý, což mi připomnělo víc věcí o mně. Chodil jsem do dramaťáku a nikdy neměl neštovice. Byl jsem v třeťáku na střední. A dál jsem si nevzpomněl na nic.

Zvedl jsem se a před sebou uviděl můj nedotčený batoh. Ano, byl můj, takže paměť jsem měl. Jen jsem si nic nevybavil sám od sebe. ,,Ach bože, co bylo v tom čaji?" zamumlal jsem si pro sebe a promnul si obličej pravačkou. Hned jsem ale přestal. Ano, čaj! Obrátil jsem do sebe hrnek čaje a pak to se mnou praštilo. A zdál se mi kouzelný sen. Kdo mi ten nápoj podal, jsem však neměl tušení.

Rychle jsem začal projíždět informace na svém mobilu, najednou jsem se začal vracet k sobě. Už jsem měl skoro všechny dílky minulosti pohromadě, krom té nejčerstvější. A pak jsem ve svém telefonu narazil na to video, ve kterém dělala batolecí holčička své první krůčky. V jedné vteřině se do objektivu obrátila tváří čelem i dívka, která holčičku hlídala, a v ten moment jsem video zastavil a udělal si snímek obrazovky.

Winnie Bergová a Melanie Ewe. Vybavil jsem si už vše. Od našeho prvního setkání po poslední rozhovor. A já rázem věděl, co jsem chtěl udělat. I když mi Melanie v hlavě zřejmě chtěla promazat databázi a to se neodpouští, musel jsem zjistit, jak se dostala do našeho světa z dvacátých let minulého století. Byl by to největší objev mého života, a komu ho prozradím, to už bude moje věc.

Potřeboval jsem Melanii znovu vidět a třeba se dostat zpátky do historie s ní, abych měl ve svém neslavném životě alespoň trochu jasno. Třeba bych mohl něco ovlivnit o mé rodině. Aby se věci odehrály jinak, než jak se bohužel staly.

Ale nejdřív spánek, kvalitnější než na zemi v parku. K sobě domů jsem se odvlekl jen s námahou, ale když jsem se konečně svalil na postel ve svém bytě o dvou pokojích, ulevilo se mi jako málokdy. Nic už jsem neřešil, jen jsem spal spánkem spravedlivých a přiotrávených.

Když jsem se po dlouhém školním rozvrhu dostal opět na čerstvý vzduch, skoro mě chuť Melanii hledat přešla. Jenže pak jsem si připomněl, kolik toho ještě potřebuji od ní zjistit a co pro mě vlastně její tvář znamenala a byl jsem rozhodnutý.

Z maličkého bytu jsem sebral turistický batoh a naházel do něj jen to nejnutnější. Samozřejmě jsem se chystal ke konci odpoledne vrátit. Když jsem zamykal dveře, bylo půl čtvrté.

***

Procházel jsem ne příliš přátelskými ulicemi zapadlé čtvrti a pozorně se rozhlížel kolem. Neměl jsem jedinou indicii, jak Melanii a popřípadě Winnie najít, ale nic lepšího než hledat mezi domy se dělat nedalo. Krom našeho parku, kde jsem je předtím většinou nalezl obě. Jenže dnes ne. Ani žádnou stopu po jejich existenci. A bylo mi jasné, že pokud mě Melanie Ewe otrávila, těžko se dnes nebo jakýkoli jiný den najít jen tak nechá. Třeba už se vrátily do minulosti. Mohly se vůbec vrátit? Nebo tu byly ve vyhnanství? To byly moc divné úvahy. Každopádně, ještě jsem na ně narazit mohl.

Nestačil jsem se ani rozkoukat, když úzkou ulici zahradilo sedm starších statnějších kluků. Rychle jsem si je prohlédl, byla to skupina všech možných národností, ale tvrdé výrazy měli všichni. Byli jako nežádaní strážci tohoto odlehlého sídliště patrových domů.

Pomalým krokem se dovlekli až ke mně a jeden z nich vyhrkl: ,,Co tu chceš?" Polkl jsem. Rozhodl jsem se mlčet. Druhý z nich do mě neurvale strčil. Nebyl kdovíjak namakaný, to já byl víc, ale vzhledem k tomu, že tu měl celý gang, jsem se na nic neodvažoval.

Proč jsem byl jen tak vyděšený? Kdysi by si ke mně nikdo nic takového nedovolil. Ale teď? Posmívali se mi jako hloupému klukovi. ,,Budeš mluvit?" zasyčel ten, který měl na starost komunikaci.

Podíval jsem se mu do zpříma tváře, jako bych si žádal o malér. Ačkoliv jsem měl strach. ,,Někoho tu hledám..."

Moje výpověď se ztratila v sytém hlase nově příchozího. ,,Hej! Nechte mýho kámoše na pokoji."

Černé vlasy po ramena, kožené boty a motorkářská bunda, to na tom klukovi bylo nejvíc nápadné. A pak, jak se mě zastal. Vždyť jsem ho viděl prvně v životě!

,,Slyšíš, Georgi? Seber si svou bandu a vodprejskni!" zachrchlal a slina přistála veliteli gangu u boty. Znechuceně se na ni zahleděl, ale nic neřekl. Zašklebil se na motorkáře, který mu právě vyfoukl oběť, a zavelel k odchodu.

Nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo. Takhle lehké to bylo? A co teď? Rozdá si to se mnou na pěsti tady tenhle?

,,Čau kámo," zahulákal směrem ke mně, když banda byla mimo doslech. ,,Tohleto není moc příjemná cestička na procházku. Kliď se odtud, než na tebe příště vytáhnou nože," doporučil mi.

Sevřelo se mi hrdlo. ,,Dík za pomoc" vyhrkl jsem, ale neměl jsem se k odchodu hned tak. I když jsem si zmizet moc přál. Naštěstí pochopil, že mě v téhle čtvrti něco drží.

,,Tak povídej," vybídl mě. ,,Proč tu seš?"

,,Hledám jednu holku."

Rozesmál se upřímným smíchem, který se obrátil v kašel. Chvíli se dusil, pak přestal a zpříma se na mě podíval. ,,Holku?" opakoval. ,,Jestli ti utekla sem, tak už asi nastálo. Zřejmě si tu našla někoho podobnýho jako z té bandy, se kterou si měl tu čest," vysvětlil.

Zarazil jsem se. ,,Ona nemusí být odsud. Jen mě to napadlo. Procházím všude možně a ještě jsem ji nenašel," vysvětloval jsem, ale zároveň jsem se musel zamyslet nad tím, co řekl. To  přece nebylo možné, nebo ano?

Černovlasý se zarazil a přemýšlel. ,,Jméno," vybídl mě. ,,Znám tu kde koho," ujišťoval.

Po chvilce zaváhání jsem mu jej prozradil ,,Melanie Ewe." Čekal jsem na výsledek. ,,A vozí s sebou dítě," dodal jsem, aby se mu paměť více osvěžila, pokud o dívce opravdu věděl.

Teď byl na moment pro změnu v šoku. Mé poznámky o dítěti si vůbec nepovšiml. Stačilo mu to jméno. ,,Tahle?" opakoval zmateně. ,,Kde jsi ji potkal?" vybídl mě, abych se dal do chůze a s tichým Doprovodím tě domů jsme společně opouštěli nebezpečnou čtvrť. A já se rozhodl, že mu příběh povím.

,,Takže ji znáš?" ujišťoval jsem se poté. Sotva znatelně kývl. Z kapsy bundy vytáhl bílou cigaretu a dvakrát škrkl se zapalovačem.  Hluboce se zamyslel.

,,Hej, ty kouříš?" ušklíbl jsem se.

,,A co jako?" odtušil.

,,Dostaneš rakovinu plic," varoval jsem ho.

Jazykem si posunul cigaretu v ústech doleva. ,,Jasně, však proto to taky dělám," posmíval se. Mě bylo jedno, jak se tváří. Jeho zdraví, jeho smůla, jestli si nedá říct, aby přestal.

Pro jistotu jsem změnil téma. ,,Řekni mi raději, jestli víš, kde Melanii najdu," požádal jsem ho.

Zastrčil si ruce do kapes. ,,To nebude tak lehký, kamaráde," opáčil.