Popravdě, nevěděl jsem, jak začít. Docela logicky by se Melanie dokázala přemístit s tou zázračnou knihou. Když to šlo sem, půjde to i nazpátek. Jenže ona ji neměla. Do této doby se s holkou zřejmě moc věcí nepřeneslo. Jen ona a její oblečení. Kdyby si tu brožuru víc hlídala...

Trochu rozpačitě jsme i po pěti minutách stáli pořád na tom samém místě na ulici před mým domem a přemýšleli. Dokonce i déšť byl rychlejší než naše myšlenkové pochody. Beze slova jsem si nasadil kapuci a Melanie to zopakovala. A pak jsme dumali dál. Holka se rozhlížela kolem sebe, ve snaze vše zachytit a zapamatovat si, v čemž jsem jí nijak nemohl zabránit.

,,Hele," začal jsem. ,,Možná, že se ta kniha s tebou přece jen přenesla. Vždyť si říkala, že jsi ji měla u sebe do té doby, než jsi otevřela dveře z komory. No, a to už jsi byla přece v tomhle desetiletí," namítl jsem k tomu.

Zkusila zavzpomínat, obočí se jí zkroutilo. ,,Možné to je," připustila pomalu. ,,Ale ono to bylo ještě o něco zmatenější. Když jsem ty dveře otvírala, tak jsem za sebou měla knihovnu. Pak až se ty místnosti proměnily. Spatřila jsem tě, vylekala se, otočila zpátky a byla tma, stejně jako ve vaší komoře. Takže těžko říct, jestli tam někde pod policemi u stěny ta knížka leží, nebo je ve dvacátém roce."

To znělo alespoň kapku nadějně. Mělo cenu se vrátit do strýcova domu a prohledat možné místo. Rychlým krokem jsem zamířil ulicí doprava, na cestě zpátky na oslavu. Melanie klopýtala za mnou, vysvětlení jsem podal až v půli trasy.

Před vchodovými dveřmi jsem ji nechal čekat. Slíbila, že se nehne na krok, zatímco budu uvnitř pátrat po stroji času. Fíha, to už začínalo být zajímavé. Vklouzl jsem do domu a hned se střetl s vínem opojeným kamarádem oslavence. ,,Pojď pařit!" zval mě velmi rozjařeně.

Se vší předstíranou slušností jsem se usmál. ,,Možná, až budete míň popíjet," ujistil jsem ho narovinu. I kdybych mu ale v té chvíli řekl něco doopravdy urážlivého, vsadím se, že by mu to bylo putna. Rychle jsem zamířil zpět k dobře maskované spíži. Díkybohu bylo v domě dalších podnapilých lidí jen velmi málo. O to víc byli ale pozorní, když jsem otvíral dveře do tmavé místnůstky a o to pečlivější jejich prověřovací otázky byly. Vůbec nevím, co na tom bylo špatného, jít si jenom tak zalézt do komory. Na světě lidi dennodenně dělají mnohem nepochopitelnější věci.

,,Jen jsem si něco zapomněl," protočil jsem panenky, když se mě můj bratranec ptal už potřetí, co chci v jejich domě konkrétně. Jako by si jeho rodina domů nepozvala třicet návštěvníků, skoro cizích lidí. Čemu se pak chcete divit.

Podařilo se mi stejně bratrance setřást a proniknout na neutrální území. V tmavé komoře jsem si ihned rozsvítil. Něco, co Melanie neudělala a měla proč. Zaprvé o elektrickém lustru asi nevěděla, zadruhé nebyl čas. Všichni měli moc otázek. Klekl jsem si na podlahu a nakoukl pod police. Nikde nic. Posunul jsem se až na konec úzké, leč dlouhé místnosti. A pak jsem ve stínu v rohu uviděl obrys kvádru, který vypadal velmi slibně. Vysunul jsem ho rukama z jeho úkrytu. Cestou nabral pár pavučin, ale ty jsem rychle smetl rukávem. Opravdu to byla kniha. Tlusté desky se zlatým vyrytím názvu Příručka k vaření chutných pokrmů. Už jenom ta přední strana vypadala velmi staře, ale ne příliš, přece jen to nebyla první vytisknutá Bible. I tak mě ale posvátně uchvátila, na druhou stranu, kdyby tam napsali jenom Kuchařka a šlus, ušetřili by za zlato.

Teď jen zbývalo knihu propašovat celým domem.

Chyba. Hned co jsem se s ní vynořil ze záhrobí, jak komoře lehce rozveselení hosté přezdívali, byl jsem přepaden a majetek zkonfiskován. A přímo mým strýcem, majitelem sídla.

,,Copak jsi to v mém domě našel?" zeptal se až podivně zaujatě a podlézavě, hned, co jsem do něj málem vrazil, až tak moc jsem se kolem sebe rozhlížel. Ty tři slova v mém domě vyslovil tak nápadně, že jsem přimhouřil oči. Ne každý z chudšího příbuzenstva krade, milý strýčku. Navíc ta kuchařka alias zázrak techniky nepatřila jemu. Vlastně momentálně nebyla ničí. A když něco nemá majitele... Tak platí pravidlo prvního.

,,Je to jedna kniha, co ležela pod vrstvou prachu a pavučin pod policemi náhodou v tvé komoře," vysvětlil jsem co nejvíce opatrně. ,,Nechala si ji tam ta holka. Teda moje holka. Vlastně ji musím co nejrychleji vrátit," dodal jsem s upozorněním.  Zároveň jsem dal důraz na místo, kde ležela a v jakém stavu. Několik příbuzných přítomných v pokoji začalo zaujatě poslouchat.

A strýci se to pořád nezdálo. ,,Jseš jsi opravdu jistý, že je ta věc tvoje, Darrowe?" přimhouřil oči. Já nečekal. Protáhl jsem se kolem něj a mířil k východu, zatímco mi byl v patách. Příbuzenstvo stále sledovalo jako na tribuně v Koloseu, očima těkající sem a tam mezi námi.

,,Naprosto jistý. Zatím se měj. Děkuji za oslavu," poplácal jsem strýce po ramenu, pak se na podpatku otočil a vyrazil ze dveří za Melanií. Příbuzenské oslavy se spoustou strýcových kamarádíčků jsem nikdy neměl rád.

,,Melanie? Jsi tu někde?" obcházel jsem křoví, u kterého jsem ji zanechal a znervózňovalo mě, kam zmizela. Až poté jsem uslyšel hlasitý euforický výkřik. Vyběhl jsem na silnici. Po ní se řítil mladík na malé motorce a za ním seděla Melanie, jednou rukou se ho držela kolem pasu a druhou nadšeně vypínala do vzduchu. Oba byli bez helmy a nejeli zrovna dvacítkou.

Kluk mě minul ještě dvakrát, než se konečně zastavil těsně přede mnou. ,,Sesedat, dámo," zakřenil se na Melanii a pomohl jí z motocyklu. Nevěděl jsem, jestli jí mám přát trochu zábavy, nebo jí vyhubovat. A když jsem se nad tím zamyslel, nikdy jsem ještě nikoho neseřval. Ne tím výchovným stylem, a nerad bych se k tomu býval snižoval.

Melanie zašermovala pažemi do vzduchu. ,,To bylo tak úžasné! Něco takového bych tam u nás nikdy nezažila."

Povzdechl jsem si. ,,Tak dobrá, Melanie, možná ti ale už minulost chybí...?" nadhodil jsem. Tolik jsem si přál, ačkoliv holka byla fajn, aby už vypadla. Aby nemohla nic pokazit. Aby se jí nepodařilo překroutit historii, abych se vůbec býval narodil.

,,Vůbec nic mi nechybí!" vyhrkla. ,,Tady je to nejlepší. Odsud se nehnu. Zde můžu být, čím chci. Tam u nás ve městě jsem tak maximálně chůva, možná to v budoucnu dotáhnu na učitelku s celibátem nebo řádovou sestru." Založila si ruce v bok. Tak nějak jsme přitom zapomněli, zatímco se Melanie rozjížděla ve slovních obratech, že je tu s námi pořád ten pirát silnic. A že dost nevychovaně čumí, o čem si to jakože vyprávíme. O minulosti, jak dostat holku zpět do dvacátých let. Jako o překot jsem se dal do vysvětlování. 

,,Je to jen hra," ujistil jsem ho lživě. ,,Přiblblé předstírání. Nemusíš se bát, že by nám šplouchalo na maják nebo něco. Jsme cajk. Melanie, rozluč se." Zamával jsem před ní velkou pozlacenou kuchařkou. Změnila se jako mávnutím kouzelného proutku. Zkrotla. Zřejmě jí něco došlo. Otočila se na mladíka, místo ahoj mu vlípla pusu na tvář a rozcuchala mu jeho rozevláté hnědé krátké vlasy. Trochu jsem zíral. Takhle, nečekal jsem, že holka tu bude necelé odpoledne a stihne rozdat tolik lásky jako někdo za půl života ne. Tohohle já jsem potomek. I když na stranu druhou, já jsem taky byl pěkný... Hajzlík. Když na to přišlo.

Konečně jsme se vydali znovu na pochod, usadili se v dubovém parku na jedné lavičce a já otevřel knihu. ,,Málem bych tě od té motorky nedostal," podotkl jsem. ,,A od toho kluka. Znala jsi ho tak pět minut, to ti tvoje jednání nepřijde ani trochu pošahaný?"

Dlouze se na mě zadívala, ano, přesně jako na blbečka. ,,Od života se musí brát, co je. Zvlášť, když můj nastávající bude za pár let dědek z toho obrázku. Nemáš cigaretu?"

Strnul jsem. ,,To si děláš legraci? Chápu, co tě žere, ale nemusíš hned skoncovat se spořádaným životem. Stačí že tvůj pravnuk je klacek, nemusíš být i ty. Anebo to mám po tobě," zadumal jsem a přitom jsem se vrátil ke své původní práci, zatímco Melanie pohledem propalovala trávník.

Pomalu posvátně jsem otočil jednu stranu, druhou, třetí, a myslel na vše možné, přesně jak to Melanie předtím popisovala. A nacházel... Pouze samé prehistorické recepty. Se svěšenými koutky úst jsem poslal knihu dál, k Melanii na klín. ,,Nefunguje to. Ty zkus."

Povzdechla si. ,,Třeba to nepůjde vůbec. Kniho, chci zpátky do roku Chci vidět rok . Dělej, kouzelná brožuro. Ať už máme to utrpení s Darrowem za sebou."

,,Co prosím?" ohradil jsem se. A v tom se obrázky konečně změnily. Užasli jsme. Nebylo to přesné, co jsme chtěli, ale aspoň došlo ke změně. Ke kouzlu. Dobře, byla to jen fotka architektonické brány. Takový kamenný průchod to byl. Ale byla stopa. Jen těžko říct, k čemu nám byla.

,,Nemáš ponětí, co to má znamenat?" zeptal jsem se pro jistotu.

,,Jasně. Ten objekt je brána," odpověděla Melanie a já si povzdechl.

,,Samozřejmě. Co jiného než brána." Pomalu mi začínala docházet trpělivost.

,,Je to ten oblouk přes ulici, ty blbečku."

***

Stáli jsme před průchodem a koukali jsme na druhou stranu. Na to, co bylo za ním. Překrásná louka a široko daleko rovina. Útěk z města. Ale na nějaký návrat do historie to nevypadalo. 

Melanie se ovšem tvářila okouzleně. ,,Tak jdeme ne?" pobídla mě. ,,Vidíš, jak to tam tu knihu táhne."

Popravdě, nic jsem neviděl. ,,Myslíš, že když to překročíme s tou bichlí v ruce, tak se jako něco stane?" zapochyboval jsem.

Náhle se kniha zaklapla. Obrázek toho, co jsme měli před sebou i v realitě, zmizel. ,,To jsem nebyla já," upozornila dívka. Možná bylo od věci to zkusit.

,,Jdeme," rozhodl jsem a zhluboka se nadechl.

Melanie ke mně natáhla ruku. ,,Chyť se, ať se nerozdělíme."

,,Ty už se těšíš?" pevně jsem jí stiskl dlaň. Odpovědi jsem se nedočkal. Vykročili jsme vstříc průchodu. Od začátku louky nás dělilo pá kroků. Měli jsme masivní oblouk nad hlavou. Cítil jsem to tajemno. Zavřel jsem oči. A pak je otevřel.

Spatřil jsem Melanii, jak na mě kouká s pochybnostmi. ,,Tak asi nic, co?" zasmála se nervózně. Rozhlédl jsem se kolem. Stáli jsme vskutku na té louce, kolem poletovali motýlci, ale to bylo všechno. Průjezdem jsme stále viděli tu samou ulici a ta samá auta, které jsme tam minutou zanechali.

,,Špatně," usoudil jsem a vrátili jsme se zpátky na dlažební kostky a tam, kde začínalo parkoviště. ,,Musí to jít i jinak. Určitě je to hodné pokusu. Tedy když to ta kniha ukazovala..." Znělo to dost pochybně, tak jako tak.

,,A co třeba támhle ta rozbitá zeď," ukázala holka o kousek dál od oblouku. ,,Ta přece na té fotce byla zrovna tak. A je tam dost velká díra. Za ní je tma. Může to být průchod, chodba, co ty víš." Bez dalšího slova se tam vydala. Byla drobná, protáhla se. Jako by jí ta podélná díra ve zdi vcucla. Byla pryč. Nemohl jsem zůstat pozadu. Ihned jsem se vecpal do prostou mezi zdmi. Obklopila mě tma. Tma, která mrazila. A vlkost a pach plísně. Možná jsme se pustili někam, kam jsme neměli. Ale za pokus to stálo.