THOMAS

V domě vyhrávaly vánoční koledy, všude vonělo cukroví, včetně spálenýho, vánoční stromeček byl ozdobený, v televizi byly puštěné pohádky, kapr byl naporcovaný, řízek uvařený, všichni jsme ujídali bramborový salát a vládla taková ta atmosféra, jak se nic nestíhá a všichni panikaří, že něco nestihnou a zmatkují.

To jsou pravý Vánoce, který by neměly chybět v žádný rodině. Zmatek, chaos a panika totiž k Vánocům neodmyslitelně patří, stejně jako láska, radost a čas strávený s nejbližšími. Chyběl akorát sníh a bylo by to dokonalý. Zřejmě jsem Martina na bílým koni nakazil na soutěži. Martin od nás ze třídy totiž soutěžil v kategorii sólo, a dokonce ve své kategorii zaslouženě vyhrál. Stejně jako Chloe a Zoey opět vyhrály v kategorii duet. V naší kategorii se umístili bohužel jen studenti z jiný školy.

Martin na bílým koni sice nepřijel, zato Ježíšek nesmí chybět. Co se totiž týče dopisů pro Ježíška, ani letos jsme naši dětskou tradici nevynechali. Já, Simon a samozřejmě Catrine jsme opět napsali Ježíškovi, aby nám nadělil dárečky.

Já si napsal o metronom na udávání rytmu, nový bezdrátový sluchátka, jelikož ty starý mi spadly do záchodu a taky o síť na zeď, kde bych si pověsil fotky mě, mé rodiny a přátel. V tuto chvíli bohužel bývalých.

Simon si napsal o nový mobil, i když se starým neměl žádný problém a o klávesy, aby se naučil hrát i na něco jinýho než jen na kytaru.

Catrine si samozřejmě napsala o spoustu hraček. Lego Friends škola, Barbie zvěrolékařka, Baby Born s kočárkem, plyšáčka poníka, jako by jich měla málo, kostým princezny a tak dále.

Tradice se mají dodržovat a tahle navíc v každým zase probudí dítě. A kdo by se nechtěl vrátit do bezstarostnýho dětství?

„Kdy už přijde Ježíšek?" zakňučela Catrine, která se ptala snad už po sté. To zdědila po mně.

„Brzy, princezno. Snad jsi ale nezlobila, protože jinak nic nedostaneš. Ježíšek tě sleduje a píše si černý a bílý puntíky," "pohrozil" jsem s úsměvem.

„Neboooj, určitě mám hodně bílých puntíčků," zaculila se a já se zasmál, i když můj smích zněl jako umírající bezdomovec. Pořád jsem se dostatečně nevyléčil, ale doktor mi řekl, že brzy bych mohl zase začít zpívat a chodit do školy, takže se mi hodně ulevilo.

„No, já se nebojím," uchechtl jsem se a dal Catrine pusinku, kterou mi hned oplatila. Její dětská radost z Vánoc dělala radost mně, i když jsem neměl nejlepší náladu.

Catrine z nás všech byla logicky nejšťastnější z toho, že si konečně vzala poslední čokoládku z adventního kalendáře, který jsem měl i já a Simon jako tradici. Už od rána mluvila o Ježíškovi, dárkách, zabalila svoje dárky od ní pro nás, snažila se všem pomáhat, kreslila vánoční obrázky, dívala se na pohádky, pořád všechno zdobila a taky se hezky nastrojila. Připomínala mi sebe v jejím věku. A to úplně ve všem.

I přes její roztomilost jsem byl ale hodně nervózní a svíral se mi z toho žaludek jak před pololetním testem. Nebo jakýmkoliv jiným. Dnes jsem měl totiž na dnešek plán týkající se toho gesta pro Mirandu. Jako takový vánoční dárek. Chtěl jsem, aby to bylo romantický, takže jsem se domluvil s rodiči, že na chvíli odejdu už dnes, na Štědrý den, a dám jí svůj dárek, ze kterýho určitě bude nadšená.

Rodiče nejdřív byli proti, protože o Vánocích nikdo nesměl opouštět dům, obzvlášť já kvůli domácímu vězení, a snažili se mě přesvědčit, ať jí dám dárek, až začne škola, stejně jako Violet, Mattymu a Angelovi. S Violet a Mattym jsme si totiž dali v prváku dárky ještě před prázdninami, abychom si je mohli rozbalit pod stromečkem a byli tak spolu, i když každý u sebe doma. I letos by tomu tak bylo, kdyby nedošlo k oné události, která všechno změnila.

Naštěstí rodiče mé přání pochopili a já měl svolení udělat Mirandě radost, i když jsem měl z toho vážně bobky. Co bych ale neudělal pro osobu, kterou miluju?

Ťuk. Ťuk. Ťuk. „Simone?" Ťuk. Ťuk. Ťuk. „Simone?" Ťuk. Ťuk. Ťuk. „Simone?"

„Hm?" zamumlal Simon, když mi otevřel dveře od svýho pokoje poté, co jsem zaklepal ve stylu Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku. Prostě jen tak. Vždycky jsem to chtěl zkusit. Stejně jako tuhle fintu.

„Ahoj, Simone. Chceš čokoládu?" zeptal jsem se s úsměvem a natáhl jsem před něj ruku s oříškovou Milkou, kterou tak miloval.

„Páni, děkuju!" zazubil se a hned si ji vzal. Neváhal ani chvíli a za ani ne sekundu už měl v puse první kousek. Já se mezitím nadechl a připravil se na otázku, kterou jsem se mu chystal položit.

„Teď když jsi mi zavázaný,... svezeš mě prosím k Mirandě, než odjede?" nevinně jsem se zaculil.

„Ty chceš svézt? Ode mě? Jako fakt? Minule jsi byl na pokraji psychickýho zhroucení, infarktu a smrti," uchechtl se a bylo neuvěřitelný, že už měl snězenou půlku čokolády.

„Chci dát na tvou radu. Chystám to gesto, který jsi mi poradil. Ale jestli nechceš na vlastní oči vidět, jak to dopadne, tak řeknu někomu jinýmu, no," pokrčil jsem rameny a pomalu odcházel.

„Počkej! Jedeme!" vyhrkl najednou a hned se začal oblékat, jelikož byl jen boxerkách.

Já věděl, že mi pomůže. A taky jsem v to doufal. Nikdo jiný by mě totiž asi nesvezl. Asi určitě.

Jakmile se Simon oblékl, šli jsme oznámit rodičům, že už jdeme, nasedli jsme do auta a připoutali jsme se pásy, přičemž se na mě Simon pořád díval, jak na nějakou nahou ženskou v časopise.

„Co?" zeptal jsem se zmateně. Už to bylo fakt strašidelný.

„Bojíš se? Třesou se ti ruce, takže se bojíš. To je strašně vtipný," uchechtl se a já nad ním protočil očima.

„Ty bys snad nebyl nervózní?" nadzvedl jsem obočí.

„Ani ne. Nějak to dopadne," odpověděl s pokrčenými rameny a natartoval auto. V tom měl vlastně pravdu. A děsilo mě, že měl poslední dobou pravdu opravdu často.

„Zavidím ti tvůj postoj, fakt" povzdechl jsem si.

„Já vím, taky bych záviděl, kdybych byl ty, věčně vystresovaný trdlo," uchechtl se a já nad ním protočil očima, přičemž jsem se snažil na nic nemyslet, což se mi dařilo. Během jízdy jsem byl myšlenkama tak mimo, že jsem vůbec nevnímal Simonovu zběsilou jízdu, dokud nás nezastavila policie.

„Kurva!" zaklel Simon a já byl v tu chvíli ještě nervóznější. Miranda totiž podle jejího insta příběhu každý Štědrý den navštěvovala se svou rodinou prarodiče a nebylo tomu jinak ani dnes, i když ji teprve dnešní ráno propustili z nemocnice. Její prarodiče ale bydleli úplně na opačné straně státu, takže kdybychom ji nestihli, bylo by to pěkně v háji.

„Pane, jste si vědom toho, že jste jel nad povolenou rychlost?" zeptal se policista. „Ukažte mi prosím váš řidičský průkaz a tady spolujezdce požádám o občanský průkaz," dodal a my rychle našli doklady, které od nás požadoval.

Simon jim po chvilce ukázal řidičák, já občanku a pak se o něčem dohadovali asi deset minut v kuse. Simon měl samozřejmě svoje argumenty, policista na něj vytahoval zákony. Nakonec to skončilo nemalou pokutou, za kterou ho sice rodiče zabijou, ale on si z toho nic nedělal a jel dál s policisty za námi.

„Víš, že tu pokutu si budeš muset zaplatit sám a rodiče tě zabijou, že?"

„Vím, ale je mi to tak nějak fuk. Prašule mám," uchechtl se.

„A kde jsi je vzal, prosimtě?" zeptal jsem se zmateně. Simon byl zrovna ten typ, který utrácí za každou kravinu, takže mě to celkem překvapilo.

„S Elizabeth jsme měli brigádu v jednom baru, ale rodiče o tom neví a tak to taky zůstane. Stejně jsem tam skončil, jelikož bych to poblíž Elizabeth asi nezvládl," vysvětlil.

„Proč by o tom rodiče neměli vědět?"

„Byl to bar, který se v noci měnil na dětem nepřístupný podnik. Rodičům bych pak nedokázal vysvětlit, že v noci jsem tam opravdu nepracoval," protočil očima Simon a vlastně měl pravdu. Hlavně táta si vždycky myslel svoje a pravda ho pak vůbec nezajímala.

Po nějaké další čtvrt hodině jsme nakonec dojeli před dům Mirandy, a to zrovna ve chvíli, kdy už odjížděli z jejich garáže. Namísto toho, abych se k nim rozběhl, jsem ale jen zíral před sebe.

„Na co čekáš? Padej za ní!" vyhnal mě Simon z auta a já se konečně vzpamatoval. Pak jsem se hned rozběhl za autem rodičů Mirandy. Sice mě málem přejeli, ale stihli zastavit a nechápavě se na mě podívali. Až na Mirandu. Ta se na mě podívala dost naštvaně, zklamaně a zničeně. A jakmile její rodiče zjistili, kdo jsem, jejich výraz se změnil na rozzuřený.

„Co chceš, Thomasi?" zeptala se Miranda, když po konverzaci s jejími rodiči vystoupila z auta se zkříženýma rukama na prsou.

„Chtěl bych se ti omluvit a dát ti vánoční dárek. Začnu s omluvou. Omlouvám se," začal jsem a srdce mi bilo jak o život.

„A Simon nás musí sledovat, aby se tě když tak zastal, kdybych ti neodpustila?" nadzvedla obočí a já naznačil Simonovi, aby se vrátil do auta.

„Ach jo, měl jsem slíbeno, že se můžu dívat" zakňučel a když zavřel dveře a nenápadně otevřel okno, aby ná slyšel, otočil jsem se zpět na Mirandu.

„Tak mluv," povzdechla si Miranda a já se zhluboka nadechl, než jsem začal mluvit.

„Zavolal jsem řediteli, když už jsem mohl konečně mluvit a bavili jsme se o tobě a o tvým velkým talentu. Došli jsme k závěru, že je škoda, abys ten talent promarnila. Skoro jsi vyhrála soutěž, kdybys nedostala záchvat a naše škola tě potřebuje. Proto ti u nás ředitel nabídl studium s tím, že budeš mít jednu hodinu týdně navíc na to, aby ses naučila zpívat s astmatem. Hodin si můžeš zařídit víc, ale s námi už ses to učila a byla jsi úžasná, tak jsem navrhl jen jednu. No,... mám tady nějaký papíry, který stačí jen podepsat, přineseš je první den školy v novým roce řediteli, domluvíte se a za chvíli můžeme být spolužáci," vysvětlil jsem s úsměvem a dal jí ty papíry, který si hned přečetla. „Miluju tě, víš? A... vím, že to, co jsem udělal, byla strašná hloupost. Věř mi, že toho lituju. Stále na to musím myslet a ztratil jsem přátele, takže už jsem potrestaný dost. Čas už ale zpátky bohužel nevrátím, tak jsem... zkusil aspoň tohle, abych tě neztratil a abych ti udělal radost."

Teď mi měla skočit s pláčem štěstí a radostí do náruče, jak to bývá ve filmech. Namísto toho jsem ale dostal facku a já se jen mlčky a s šokovaným výrazem chytl za bolavou tvář.

„Jsi idiot, Thomasi. Myslíš si, že tohle napraví to, co jsi mi udělal? Můj první přítel byl jen podvod a i když se do mě potom doopravdy zamiloval, stále to udělal pro peníze. Pak jsem se vám snažila pomoct, ale akorát jsem dostala záchvat, za který sice nemůžete, ale Matty mi měl pomoct a namísto toho se se mnou rozešel kvůli prohře v té soutěži. Brečela jsem od té doby skoro pořád a byla jsem na tom vážně špatně. Fyzicky i psychicky. Nebýt Angela, rodičů a Violet, se kterou si dopisuju, nezvládla bych to!" vyjekla a v očích měla slzy. Celá se třásla.

„No,... tak trochu jsem si... myslel, že... že to bude jako dřív, protože se ti... splní sen." odpověděl jsem tiše. Tušil jsem sice, že tohle určitě náš vztah nespraví, jelikož jak se říká, rozbitý hrnek můžeš slepit, ale už nikdy nebude jako dřív. I přesto jsem věřil, že mi odpustí. Člověk přece dělá chyby a zalouží si druhou šanci, ne? To jsem ale nevěděl, že na tom byla až tak špatně. Já si druhou šanci nezasloužil.

„Já... ti za to moc děkuju. Je to něco neuvěřitelného, že si můžu konečně splnit sen. Ale odpuštění a opětovanou lásku ode mě nečekej," řekla smrtelně vážně a já chtěl na to něco říct, ale pokračovala. „Jo a jen tak mimochodem... Vyřiď Mattovi, že není o dost lepší než ty. Srdce jste mi zlomili oba. A vážně nevím, jestli s vámi ještě chci mít něco společného. Sbohem, Thomasi," dodala na to suše, nasedla do auta a po nějaké té chvilce odjela s rodiči pryč. I já se tedy po několikaminutovém stání na místě a zírání do blba rozešel směrem k Simonovi a nasedl jsem do auta.

„Thomasi, jsi v pořádku? Moc mě to mrzí," řekl hned Simon a objal mě. „Je to mrcha. Jako Elizabeth."

„Ne, není. Je to úžasná dívka. To já jsem debil s mozkem menším, než je hrášek," řekl jsem mu na to tiše, přičemž mi steklo pár slz na Simonovo tričko.

„Nejsi debil. Nebo aspoň ne větší, než jsem já," uchechtl se, ale mě vůbec do smíchu nebylo.

Když jsem nijak nereagoval, Simon si smutně povzdechl a chvíli jsme se jen mlčky objímali, než nás vyrušili ti samí policisté jako předtím s tím, že stojíme na zákazu parkování. Nad tím jsme si oba jen flustrovaně povzdechli.

MIRANDA

Cesta byla tichá a depresivní. Rodiče mě stále nenápadně kontrolovali ve zpětném zrcátku a já si s hlavou opřenou o okno pročítala ty papíry, které mi dal Thomas.

„Udělala jsi dobře, zlatíčko," promluvila po dlouhém tichu mamka, která se mě snažila uklidnit.

„Bojím se toho, že opak je pravdou, ale... nelituju toho, že jsem mu hned neodpustila jako nějaká zoufalá blbka," zamumlala jsem a snažila se přesvědčit o tom, že nelžu sama sobě. „Člověk by se neměl vracet k lidem, kteří mu ublížili."

„To jsou slova správné a silné ženy," usmála se mamka a já se aspoň pousmála, abych měla klid. Nevadila mi jejich starost, ale potřebovala jsem si to opět všechno uspořádat v hlavě.

„Miluješ Thomase?" zeptal se tiše a váhavě taťka a já znervózněla, když jsem se přistihla při tom, jak o tom přemýšlím.

„Thomas je... zvláštní člověk. A líbí se mi, to ano. Je to hodný kluk, který prostě udělal příšernou chybu. Stejně tak Matty. Ale teď si nedokážu představit vztah ani s jedním z nich," povzdechla jsem si a doufala, že už se mě na nic nebudou vyptávat, abych si mohla v klidu pustit písničky od Taylor Swift.

Na smutek a životní překážky je hudba nejlepším lékem.

Po pár hodinách jsme přijeli k prarodičům, kteří nás vyhlíželi z okna a hned nás přišli ven přivítat.

„Ahoj, zlatíčko naše. Jsi nějaká bledá, je ti dobře?" zeptala se se starostmi babička a objala mě.

Byla to typická milující babička se zálibou v pletení, vaření, pečení a vyprávění historek. Byla jsem moc ráda, že aspoň jednu z mých dvou babiček minula moderní doba. Stejně tak i jednoho dědečka, který měl naopak zálibu v malování, hudbě a rybaření.

„Jsem v pořádku, neboj se. Jen nemám nejlehčí období," pousmála jsem se a mezitím jsme vešli dovnitř domu, zatímco taťka s dědečkem přinesli z kufru auta naše dárky.

„Tak snad ti zlepší náladu naše domácí cukroví," řekla s jemným úsměvem babička, na jejíž výrazu šlo poznat, že ji mrzela má špatná nálada. Byla moc starostlivá.

„Určitě ano, neboj se," usmála jsem se přivítala jsem se i s dědečkem, který mi dal jeho vlastní obraz.

„Stále maluješ?" zeptala jsem se a s úžasem jsem si prohlédla nádherně namalovanou zimní krajinu s jeho podpisem v rohu.

„Samozřejmě, že ano. Stejně jako ty se určitě stále věnuješ hudbě, že?" usmál se a sedli jsme si spolu do staromódního obýváku, který měl své kouzlo.

„Ano, hraju na klávesy, na klavír a zkoušela jsem i znovu zpívat," odpověděla jsem s úsměvem a babička, která chystala štědrovečerní večeři, se k nám hned přidala.

„Vážně jsi zkoušela zpívat? A šlo ti to?" usmála se jako sluníčko a já váhala, zda jim říct, jak to mé zpívání dopadlo.

„Šlo, ale ještě musím hodně trénovat," odpověděla jsem nakonec a oba mě hned celí šťastní objali. Nemohla jsem jim říct pravdu, vážně ne. Zničila bych jim Vánoce. Proto jsem se rozhodla aspoň na dnešek zapomenout na všechny problémy, usmívat se a užít si čas strávený s rodinou. O tom totiž Vánoce jsou. A já bych nerada sobě a své rodině ničila tento nádherný svátek špatnou náladou.

THOMAS

Při rozdávání dárků jsem se usmíval. Smál jsem se Simonovi, když řekl rodičům o pokutách a oni se ho snažili neseřvat, když byl Štědrý den. Hrál jsem si s Cat s jejíma novýma hračkama. Díval jsem se s rodinou na pohádky a zapálili jsme si před domem prskavky, když Ježíšek dával dárky pod stromeček. Jakmile ale Štědrý den skončil, zmizela s ním i veškerá radost z Vánoc a času stráveným s rodinou.

V mým dětství končil Štědrý den radostí z dárků, dnes končil pláčem. To byl důkaz toho, že Vánoce nejsou o dárcích, jelikož jsem dostal všechno, po čem jsem toužil, a přesto jsem byl zničený. Možná bych ale nebyl, kdybych si nebyl tak jistý tím, že všechno napravím jedním dárkem a omluvou. Že mé gesto jednou bude zfilmováno, jak bude úžasný. To byla ta největší chyba.

Dokonce mi nepomáhala ani hudba, což se mi snad nikdy nestalo, protože i po rozchodu mi hudba hodně pomohla. Brnkal jsem si na kytaru, ve sluchátkách mi hrály písničky a v očích se mi i přesto pořád objevovaly slzy. Zřejmě hudba není lékem na všechno. A já teď potřeboval hlavně objetí a vybrečet se do něčího ramene. Nebo stroj času, abych všechno mohl vrátit zpátky. Jelikož ale stroj času ještě nikdo nevytvořil a já nebyl nějakým vědcem, který by to dokázal, rozhodl jsem se pro to objetí.

Dnešní noc jsem strávil v ložnici rodičů, než mě omylem shodili z postele, jelikož jejich manželská postel nebyla tak velká, aby v ní spali tři dospěláci. Přesunul jsem se teda k Simonovi, který ale strašně chrápal, tak jsem hned utekl pryč. Nakonec jsem skončil u Cat, která mě s úsměvem přijala do její postele s princeznovským povlečením, objala mě a pod dohledem jejích plyšáčků a hraček jsme usnuli.

Přesně tohle jsem potřeboval.

________________________________________

Skončil první týden školy, tak mám pro vás novou kapitolu, jako takovou odměnu, jestli se to tak dá považovat 😅❤ Jo a taky se blíží Vánoce!!! 😍😂❤

Předem se ale omlouvám za chyby, jelikož mi hodně blbnul Wattpad a mám novou klávesnici, na kterou si musím zvyknout, než si budu moct aktualizovat tu předešlou 😅❤ A to bude, až budu mít v mobilu místo... 😅❤

Snad se vám kapitola líbila a na chyby mě prosím upozorněte ❤