THOMAS

„Simone, já tě zabiju. Fakt, že jo. Myslím to smrtelně vážně. Okamžitě zastav. Okamžitě," zamumlal jsem, přičemž jsem pevně svíral pásy na sedadle spolujezdce Simonova červenýho BMW.

„Proboha, jsi jak malej. Jedu úplně normálně," řekl na to Simon, protočil očima a jel dál. Já si nad jen ním povzdechl a modlil se, abychom přijeli do školy ve zdraví. Nebo aspoň živí, protože já bohužel chytl chřipku, které jsem se obával a která se stala docela velkým problémem, protože soutěž.

Co se jinak Simona týče, před týdnem dostal na třetí pokus řidičák a rozhodl se, že využije každou možnost někoho odvézt, aby si mohl zvyknout na řízení. Po získání řidičáku totiž nikdo není řidič a člověk musí trénovat, aby se ním stal. Bohužel byl Simon nezodpovědný řidič a dost riskoval, což se mi vůbec nelíbilo. S takovou mu ten řidičák za chvíli vezmou. Nepochopil jsem, jak mu ho mohli dát.

„Není mi dobře," zakňučel jsem a on konečně zastavil.

„Proč jsi jako nezůstal doma, jak ti rodiče říkali? Každý normální člověk v našem věku by toho hned využil. Ale ty ne, ty prostě musíš do školy. Jestli mi pobliješ auto, tak s tebou nabourám a do školy se nevrátíš minimálně tři měsíce," zamumlal Simon a díval se na mě.

„Zaprvé mě ta škola baví. A zadruhé je příští měsíc ta soutěž a my musíme trénovat. Jsem hlavní zpěvák a kytarista. Nějaká blbá horečka, bolest v krku, bolest svalů, únava a nevolnost mě nezastaví. Na co je asi Ibalgin?" odpověděl jsem.

„Jsi tvrdohlavý," uchechtl se Simon a zase nastartoval. Tentokrát byl ale pomalejší, což mě překvapilo. Nejdřív jsem si myslel, že to udělal kvůli mně, ale pak mi došlo, že zpomalil jen proto, abych nepozvracel jeho červenýho miláčka.

Když Simon zaparkoval na velkým soukromým parkovišti u školy, kde denodenně stálo milion aut, kol a motorek studentů mé školy, hned jsem vystoupil a nadechl se čerstvýho vzduchu. Konečně v bezpečí. Bohužel tahle jízda ale nebyla poslední a už dnes mě čekala ještě cesta domů.

„Ahoj Thomasi!" přivítal mě Matty, jakmile jsem vešel do školy a nechal tak za sebou Simona, kterého přišla přivítat Elizabeth.

Violet a Matty už byli ve škole, protože šli pěšky, takže vyšli z domu brzy. Navíc Violet byla členkou studentské rady, takže zrovna dnes byla kvůli ní ve škole o hodinu dřív. Simon vyrazil na poslední chvíli, protože když mu rodiče koupili auto, tak proč by si nemohl přispat, že?

„Ahoj, Matty. Nemusel jsi tak křičet. Mám chřipku, nejsem hluchý," zamumlal jsem a oba jsme se zasmáli. Pak Matty ale zvážnil a já už věděl, co přijde.

„Ta chřipka je to nejhorší, co nás mohlo před soutěží potkat. Každá minuta zkoušky navíc je důležitá," povzdechl si Matty. Mezitím jsme došli do zkušebny. „Na jednu stranu jsem rád, že jsi přišel, ale na druhou?... Asi začnu nosit roušku. A Violet taky."

„Nepřeháněj, prosimtě."

„Já nepřeháním. Jen letos tu soutěž beru vážněji než minulý rok a musíme vyhrát."

Netrvalo dlouho a opravdu měl na puse roušku. Docela jsem se bál, že mě polije dezinfekcí.

Občas mi Mattyho bylo opravdu líto, protože jeho rodiče ho učili tomu, že výhra je všechno. A on tomu kvůli nim začal věřit. Když nevyhrál, cítil se špatně, byl smutný, naštvaný a jeho rodiče byli schopní s ním celý den nepromluvit. Stejně jako Matty s námi. Proto bych ho nechtěl zklamat. Ale upřímně? Moc jsem nevěřil tomu, že vyhrajeme.

„Neboj se, uděláme pro to maximum. Vím, jak moc ti na výhře záleží," usmál jsem se a objali jsme. To jsem však nevěděl, že tohle bylo asi poslední objetí na dlouhou dobu.

„Kluci, máme velký problém!" ozvala se Violet přes celou zkušebnu a přiběhla k nám celá vystresovaná a udýchaná.

„Co se děje?" zeptal jsem se hned a vytáhl jí z batohu, který měla na zádech, vodu, aby se mohla napít.

„Jde o soutěž," začala a napila se. „Museli ji přesunout. Prý kvůli nějaké rekonstrukci, nebo co. Byla naplánovaná už dřív, ale organizátorům to nikdo neřekl."

„Takže máme víc času?" zeptal se Matty, ale já tušil, že času bude méně.

„Ne. Soutěž je už tento pátek," odpověděla a všiml jsem si, jak Matty ztuhl.

„Snažili jsme se termín přesunout na únor, protože to by měla být rekonstrukce hotová, ale ředitelé si stáli zatím, že nebudeme měnit tradici a soutěž prostě bude v prosinci jako vždy. Navíc je to pro nás prý i taková „zkouška", či co," povzdechla si Violet a chvíli jsme všichni mlčeli.

Pátek byl totiž už za tři dny.

„Thomasi, vykašli se na zkoušku. Zkoušeli jsme dost. Musíš se vyléčit," rozhodl po pár minutách Matty.

„Jenže my musíme ještě zkoušet. Pořád děláme chyby," řekl jsem na to.

Dnešek začal opravdu „úžasně".

„Jsi bledý jak stěna. Udělali bychom chyby i v tom, co už umíme," zamumlala Violet a sedla si na židli. „Nevzdáme to?"

„Nesmíme to vzdát!" vyjekl Matty a než jsme stihli nějak zareagovat, odešel pryč. V tu chvíli jsme se cítil opravdu strašně. Sice jsem nemohl za to, že nám přesunuli soutěž, ale kdybych se pořádně oblékal, nebyl bych nemocný a mohli jsme normálně trénovat.

„Neboj se, Thomie. Nějak to vyřešíme," pousmála se Violet a objala mě. Objetí jsem jí hned oplatil, protože právě objetí jsem teď potřeboval.

Když jsem neřešil zamilovanost do Mirandy, tak se muselo stát tohle.

MIRANDA

Dnes nám škola uplynula celkem rychle, jelikož nám odpadly nějaké hodiny kvůli nemocné učitelce. I přesto nám ale zůstala volná hodina.

„Nesnáším volné hodiny. Jsou nekonečné. Jako je sice hezké, že máme i nějakou pauzu, ale radši bych byl o hodinu dřív doma," stěžoval si Angelo a já nad ním s úsměvem protočila očima.

„Aspoň si můžeme zajít do parku bez toho, abychom si vyčítali, že se radši neučíme. Volná hodina totiž slouží pro oběd, na který nechodíme, takže máme prostě volno od školy, zatímco doma se zase vrátíme zpět do reality," usmála jsem se. „A taky po volné hodině. Protože to ještě máme teorii ošetřovatelství a dějepis."

„To je hrůza," povzdechl si Angelo, zatímco jsme si dali na lavičku karimatky, které nám ve škole půjčili z učebny první pomoci, abychom neseděli na studené lavičce. Pak jsme si na ně sedli a Angelo si vytáhl mobil, jelikož mu zavibroval. Já mu upravila bambulku na jeho čepici.

„Kdo ti píše?"

„Kanál Sing King na YouTube zveřejnil instrumental na cardigan od Taylor Swift," odpověděl Angelo a pustil to.

„Úžasný!" zaculila jsem se a hned začala zpívat. Ariana Grande a Taylor Swift byly moje královny, takže bylo jasné, že budu znát tuhle úžasnou písničku.

Jak jsem tak zpívala, byla jsem naprosto uvolněná a na nic nemyslela. Připadalo mi, jako bych na světe byla jen já sama a tóny, jež zněly čím dál tím hlasitěji, když jsem se víc a víc ponořovala do písničky. A až na konci jsem si uvědomila, co se právě stalo a proč na mě Angelo zíral, jako by se za mnou objevil jednorožec.

Pláč. Pláč štěstí. Pocit štěstí. Samé štěstí a radost. To nastalo hned poté, co jsem zase začala být při smyslech. A ani slovy nešlo popsat, jak úžasně mi bylo.

„To bylo úžasný, Mirando! Jsi nejlepší!" vykřikl nadšeně Angelo a zatočil se mnou v náručí. Pak mě postavil na nohy a já neudržela smích, i když jsem současně plakala.

Já jsem zazpívala celou písničku. Po dlouhých letech jsem zazpívala celou písničku.

„Vážně se to stalo?" vzlykla jsem a culila se od ucha k uchu.

„Ano!" culil se i Angelo a znovu se mnou zatočil.

„Musím to oznámit Mattymu! Měl by mít ještě asi dvě minuty přestávku," usmála jsem se a zavolala mu.

„Ahoj, lásko. Za chvíli mi začíná hodina a nemám zrovna nejlepší náladu. Potřebuješ něco?" zeptal se Matty.

„Já zazpívala celou písničku!" zakřičela jsem. Doufala jsem, že neohluchl.

„Počkat... To jako vážně?" divil se Matty.

„Ano!" odpověděla jsem a chvíli bylo ticho, jako by Matty nad něčím přemýšlel.

„Lásko, nechtěla by ses zúčastnit té soutěže místo Thomase? Onemocněl a soutěž se přesunula na tento pátek. Řediteli to určitě vadit nebude. Oblíbil si tě."

Když tohle dořekl, absolutně mi došla slova.

„Matty,... já nejsem připravená."

„Prosím, Mirando. Věřím ti. Ta soutěž pro mě moc znamená a Thomas se z chřipky do pátku nevyléčí. Navíc jsi byla skoro na všech zkouškách, tak víš, co a jak," povzdechl si a já se zamyslela.

Pro Mattyho bych udělala všechno.

I když na tohle jsem se vůbec necítila.

„Dobře, Matty," řekla jsem tiše a nejistě.

„Děkuju!" zaradoval se. „Jsi úžasná. To, že jsi zazpívala celou písničku, ještě oslavíme. To se neboj."

„Dobře," pousmála jsem se a jelikož u nich zazvonilo, radši jsme se rozloučili a ukončili hovor.

„Cítím, že to není vůbec dobrý nápad," řekl smutně Angelo a objal mě.

„To já taky."

________________________________________

Blížíme se ke konci osnovy, ale kapitol bude snad ještě hodně 😁❤

A pokud knihu dokončím, nejen že začnu druhý díl, ale současně budu upravovat, opravovat a rozepisovat i tento, aby byl lepší a třeba jsem ho mohla poslat do nakladatelství ☺❤

Akorát si budu muset teda ještě sehnat ty bety, noo... 😅 Jak totiž víte, mám problémy s rozepisováním... Taky by se mi hodil korektor... Ale to začnu asi řešit, až knihu dokončím ❤