THOMAS

Víkend rychle skončil a zase bylo pondělí. Venku už byla docela zima, jelikož už se přece jen blížil prosinec, ale ochlazení jsem čekal až v listopadu. Proto jsem hned litoval toho, že jsem se teple neoblékl. Měl jsem jen tenkou mikinu a tričko s dlouhým rukávem. Kdybych si vzal bundu, nehrozila by mi chřipka, která by nebyla před soutěží zrovna ideální.

„Tak jaká byla přespávačka?" zeptal jsem se, zatímco jsme vešli do školy. V kapuci od mikiny jsem měl několik listí, jelikož jsem se prostě musel projít oranžovým podzimním parkem.

„Byla super. Škoda, že jsi tam nebyl. Miranda má úžasnou mámu," zasmála se Violet a vytáhla mi listy z kapuce. Dnes měla upletený cop a měla ho dlouhý snad jak Locika. A i když měla sukni, stále byla oblečená tepleji než já. Měla pod ní totiž teplé punčocháče.

„Tak to příště půjdu taky," uchechtl jsem se. „Díky za ty listy."

„To já děkuju. Za tu úžasně roztomilou ňuňu fotku s Cat!" zaculila se a mně cukaly koutky. Celá naše Violet. Byla v sedmém nebi pokaždé, když viděla něco roztomilýho. A moje sestřička byla nejroztomilejší ze všech. Kdyby Violet věděla, že je pro všechny na škole roztomilá i ona sama, byla by unešená sama ze sebe.

„No, nemáš zač," usmál jsem se a došli jsme k šatnám. Jako první hodinu nás čekal tělocvik. Poprvé za tento školní rok, jelikož opravovali tělocvičnu.

„Tak já se jdu převléct za holkama," usmála se Violet.

„Necheš do chlapecké šatny, když máš kamarády kluky?" zazubil jsem se.

„Ještě ani nezačal tělocvik a už z vaší šatny cítím smrad. Ne, děkuju," uchechtla se a já se nad ní zasmál. Pak šla do voňavé dívčí šatny a já vešel do smradlavé chlapecké spolu s Mattym, který naposledy promluvil, když jsme se potkali na cestě do školy.

„Ehm... Matty? Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a sebral mu z ruky mobil. Tak jsem hned zjistil, že líp mu ani být nemohlo. Měl totiž s Mirandou válku srdíček.

„Promiň," uchechtl se a schoval si mobil do tašky, aby se mohl převléct.

„Taky jsem se tak choval, když jsem ještě chodil s Elizabeth?" zeptal jsem se a převlékl se.

„No, když jsme se na střední poznali, moc dlouho jsi s ní už nechodil. Ale choval ses podobně," uchechtl se Matty a já se pobaveně plácl do čela. Byl jsem zamilovaný blázen.

Když jsme byli oba převlečení, vyšli jsme spolu ze šatny. Hned jsme si všimli, že se Violet baví s Elizabeth, Chloe, Zoey a Williamem. William asi opět dal najevo svou homofobii, jelikož Zoey plakala a Chloe ji objímala.

„Jsi fakt debil, víš o tom?!" zuřila Violet a William se povýšeně zasmál.

„Aspoň nejsem teplej zmrd," uchechtl se a Elizabeth mu dala facku.

„Sice nejsi gay, ale zmrd seš!" zařvala. S Mattym jsme vůbec nevěděli, co dělat a nebyli jsme sami, jelikož celá třída to jen sledovala.

„Tohle jsi neměla dělat. Víš, kdo je můj otec?" zamručel William. „Však on tu zvrácenou komunitu jednou zakáže."

„Pokud vím, tvůj táta není žádný prezident. Jen vlastní největší firmu v Nomruku a je sponzorem naší školy. A zvracený jsi tady jen ty v těch tvých mini šortkách," uchechtl se Matty a všichni jsme se zasmáli. Šlo poznat, že se William cítil trapně.

„Radši si dej pozor na jazyk, buzno," zasyčel jedovatě a to už jsem musel zasáhnout.

„Pozor by sis tady měl dát jen ty. Protože zaprvé, Matty není gay. A zadruhé, i ten největší a nejzženštilejší gay světa je pořád větší chlap než ty," usmál jsem se se zkříženýma rukama na prsou. Nejdřív William mlčel, jelikož to na něj už asi bylo moc. Pak chtěl něco říct, ale naštěstí se zazvoněním přišla učitelka.

„Co se to tady děje?" zeptala se, jelikož jsme byli všichni stále v kruhu kolem Williama. Muselo to vypadat zajímavě.

„Tady William zase šikanoval Chloe a Zoey kvůli sexuální orientaci," odpověděla Elizabeth.

„Williame, naše škola toleruje všechny a všechno, bez ohledu na peníze, sexuální orientaci, barvu kůže, a tak dále. Takže si nech ty svoje kecy a radši se nauč zpívat, nebo tě tady neudrží už ani ten tvůj tatíček," řekla bez žádnýho slitování učitelka a my jí zatleskali, což ale utla.

„Jste úžasná, paní učitelko," usmála se Elizabeth.

„No, děkuju, ale běhu se nevyhnete. Poučení už jste byli minulý rok, takže mi jen podepíšete ty hloupé papíry a začneme s tělocvikem," rozhodla učitelka a my si stoupli do řady, abychom se mohli podepsat.

„Pěkně si Willa setřel, Thomasi," ozvala se Elizabeth a já se na ni celý rudý otočil.

„Děkuju. Od tebe zase bylo hezký, že ses zastala Chloe a Zoey," usmál jsem se.

„Děkuju," poděkovala s úsměvem. „Mimochodem... Mám pro tebe prosbu. Jsem se Simonem šťastná. Tak už prosím nežárli a nebuď na něj hnusný," dodala a mně hned zmizel úsměv. To jako vážně?

„Eliz, to Simon je hnusný na mě. Ano, žárlím, ale nedávám to najevo. Nebo se o to aspoň snažím. Stejně jako se o to jednou bude muset snažit Simon, až ho jednou nahradíš jako mě," odfrkl jsem si. Nemohl jsem si pomoct.

„Tohle jsi opravdu nemusel," zamumlala a já se k ní radši otočil zády. Měl bych být rád za to, že mi ukazuje, jaká ve skutečnosti je. Ale já byl akorát zklamaný z toho, jak ji Simon změnil.

Když jsem se podepsal, hned jsem přišel k Violet a Mattymu.

„O čem jste se bavili?" zeptala se Violet.

„O tom, že nemám žárlit a být hnusný na Simona, protože je s ním šťastná," zamumlal jsem.

„Blbka. Fakt se kvůli ní chceš trápit?" povzdechl si Matty a já se zamyslel.

„Nechci," odpověděl jsem tiše a oba mě objali. „Nechápu, jak jsem mohl být tak blbý."

„Nejsi blbý, ale zamilovaný," opravila mě Violet.

„Nejsem. Už nejsem zamilovaný. Teď už ne."

„Z minuty na minutu se nemůžeš zbavit zamilovanosti, Thomie," zamumlala smutně.

„Jenže já se zamilovanosti nezbavil z minuty na minutu. Trvalo mi to od letních prázdnin. Nejdřív jsem se trápil, pak zase ne, pak ano, po nějaké době jsem si myslel, že už se netrápím, ale když jsem se podíval na její instagramový profil, který jsem si ztišil, nebo když jsem ji prostě potkával ve škole, tak jsem byl zase v háji a takhle to bylo furt dokola. A teď? Jedna jediná věta mě usvědčila v tom, jaká je. Navíc... stejně už u ní nemám šanci," pousmál jsem se a poprvé od rozchodu jsem si byl na sto procent jistý. Teď už mě nečeká žádný začarovaný kruh. Cítil jsem to.

„Gratuluju, bobku! Udělal jsi krok dopředu!" zazubil se Matty a znovu jsme se objali. Než jsem něco stihl říct, vyrušila nás učitelka.

„Konec poflakování! Dáme si tři kolečka!" řekla nahlas učitelka, zapískala na svou píšťalku a my jsme se hned rozběhli.

Zatímco jsem běžel, celou dobu jsem se usmíval nad tím, co Matty řekl. Měl totiž pravdu. Udělal jsem krok dopředu. A tomu se říká vítězství, kterýho jsem po dlouhým trápení dosáhl.

Bál jsem se toho, že nikdy nepřetrhnu řetězy, který mi bránily v tom, abych šel dál. Ale nevzdal jsem se, jelikož kdybych to udělal, nikdy bych se nemohl radovat z vítězství a dál bych byl jen smířený s prohrou.

________________________________________

Sice je ta kapitola nic moc, ale snad nevadí... 😕😅❤