MIRANDA

Přesně o půl sedmé mě budík probudil do slunečného dne. Sluneční paprsky skrz žaluzie svítily do mého pokoje a díky nim byl vidět prach snad na každém nábytku, knížce, hračce, podlaze a kdo ví, na čem ještě, což znamenalo, že mě čeká úklid. Jakmile jsem si ale uvědomila, co byl za den, objevil se mi na tváři široký úsměv od ucha k uchu.

Vždycky jsem si přála být jako SpongeBob. Vstát do nového dne s úsměvem a odhodláním, být plná energie, neodkládat budíky a vykročit pravou nohou z postele, jakmile se probudím.

Ten den konečně nastal a já se opravdu chvíli cítila jako holčičí verze SpongeBoba. SpongeMiranda SquareTannerová. Dnešek byl totiž výjimečný. Dnes mě rodiče omluvili ve škole z rodinných důvodů. A tím důvodem bylo to, že půjdu na mou vysněnou školu. Sice jen na jeden den, ale i to se počítá. Takže kdybych mohla zpívat, domem se ozve Best Day Ever od SpongeBoba.

Jelikož byl tohle pro mě velmi důležitý den, oblékla jsem si šaty, které jsem naposledy měla na focení v osmé třídě. Moc jsem nevyrostla, neztloustla a bohužel ani nezhubla, takže mi padly jako ulité.

Nebyly nějak speciální. Byly to obyčejné květinové růžové šaty po kolena. Speciální na nich ale bylo to, že vůbec nebyly můj styl. Nikdy jsem neměla v lásce šaty a sukně. Vždy jsem se cítila jako nahá. Strašně odhalená. Kdykoliv mohl zafoukat vítr, takže by všichni viděli mé kalhotky se zvířátky a mašličkou. Já byla spíše na kalhoty, kraťasy, legíny, tepláky a tříčtvrťáky. Ale tyhle šaty se mi líbily a já se dnes chtěla cítit trochu jako princezna. Akorát by opravdu nemuselo moc foukat.

Své rovné vlasy po ramena jsem si učesala do malinkého copu ve stylu Elsy, i když mé vlasy na ty její opravdu neměly a na krk si dala řetízek se srdíčkem. Bylo to otevírací srdíčko s fotkou mě a Angela uvnitř. Dostala jsem ho od něj jako dárek k Vánocům, když jsme spolu ještě chodili, což už byly dva roky zpátky. Bylo to ještě na základce, na kterou jsme spolu chodili. Ten řetízek se tak stal důležitou částí mého každodenního oblečení, stejně jako inhalátor. Když jsem ho zapomněla doma, což se stalo snad jen jednou, cítila jsem se prázdně.

Po mírném nijak výrazném nalíčení jsem přišla do kuchyně a rodiče mi dali snídani.

„Páni, zlatíčko. Moc ti to sluší. Jaké si k těm šatům vezmeš boty?" zeptala se máma, která si mě spolu s tátou překvapeně prohlížela.

„Nevím, asi tvoje baleríny?" Pokrčila jsem rameny s jemným úsměvem. S mámou jsme si začaly půjčovat boty, jakmile jsem měla stejnou velikost jako ona. A jelikož ona byla na baleríny a boty na podpatku, zatímco já na tenisky, vzájemně jsme se doplňovaly. Bylo to výhodné.

„Výborný nápad. Mohla by sis vzít ty bílé."

„Jo, to by asi šlo."

„Nebo zelené?" ozval se táta a následně se zasmál.

„Jasný. Ty by ladily nejvíce," zasmála jsem se taky a máma nad námi jen kroutila hlavou. Měla za to, že o módě se nevtipkuje. Kdysi se chtěla stát módní návrhářkou, ale nějaký homosexuální arogantní návrhář jí doslova řekl, že nemá talent. Takže se vzdala, stejně jako já zpěvu.

„Za chvíli ti jede autobus, takže bys už měla vyrazit," prohlásila máma a já rychle dojedla snídani. Když jsem se podívala na hodiny, zhrozila jsem se a ani se nerozloučila. Rychle jsem vzala máminy boty, které jsem naštěstí hned našla, jinak bych si vzala klidně tenisky a s kabelkou vyšla ven. Kdybych mohla běžet, stihla bych to, ale autobus mi ujel přímo před očima. Nezbývalo mi tak nic jiného, než jít pěšky. A tak jsem šla.

Byl to snad osud, že mi ujel autobus. Cesta pěšky byla totiž nádherná. Sice už začal podzim, ale bylo teplo jako v létě a stromy byly stále v barvách léta. Ptáčci zpívali, sluníčko svítilo a snad nikdo neměl dlouhé kalhoty nebo mikinu. Chvíli jsem měla pocit, jako by léto ještě neskončilo a s ním i bezstarostné prázdniny.

Už jsem byla v půli cesty, když v tom u mě zastavilo cizí auto, čehož jsem se docela zhrozila. Na chvíli jsem si opravdu pomyslela, že to byl nějaký násilník. Ve dne. V této době totiž bylo možné všechno.

Chtěla jsem se rychle vzdálit, ale když vystoupil spolujezdec, hned se mi ulevilo. Byl to Matty. A řidič byl zřejmě jeho táta.

„Ahojky, Mirando," usmál se a naznačil svému asi tátovi, že může odjet. Což se taky stalo.

„Ahoj, Matty. Jdeš do školy?" Hloupější otázka mě napadnout nemohla, ale u cizích lidí se mi těžko mluvilo.

„Ano, jdu, jinak bych ještě spal," uchechtl se a já se zasmála. „Těšíš se?"

„Strašně moc," odpověděla jsem s úsměvem a než Matty stihl cokoliv říct, objevili se u nás Violet a Thomas.

„Ahoj, Mirando! Ty šaty jsou úchvatný!" zazubila se Violet, jejíž oblečení z ní dělalo jakousi květinu, které nejspíš milovala. Růžové tričko a zelená sukně. Tyto barvy se k sobě vůbec nehodí, ale na ní prostě vypadaly dokonale. Rodiče věděli, proč jí dali jméno Violet. A Violet věděla, proč si udělat fialové ombré na svých vlnitých dlouhých hnědých vlasech.

„Ahoj, moc děkuju. Ahoj, Thomasi," usmála jsem se. Cítila jsem se, jako bych patřila do jejich party.

„Ahojky. Jak je na tom Angelo?" Nečekala jsem, že jeho první otázka se bude týkat Angela, namísto třeba otázky jak se máš.

„Leží v nemocnici se salmonelou, ale už je mu lépe."

„Ou. Chudák. Pošleme mu dáreček. Nebýt jeho, tak tu teď s náma nejsi," usmál se Thomas a já jen jemně kývla. Měl pravdu. Naštěstí byl totiž Angelo tvrdohlavější než já.

Po pár minutách jsme došli ke škole a pár lidí se na mě divně podívalo. Asi to byl ten typ školy, kde znal každý každého a nováček nebo vetřelec tak nezůstane v tajnosti.

„Bude to takhle. Musíme být na zkouškách na soutěž, takže první dvě hodiny nás budeš moct poslouchat. Pak se ulijeme z nudných předmětů, jako je třeba matika a ukážeme ti školu. Je na tobě, jestli pak půjdeš domů, nebo zůstaneš. Bohužel ředitel nechce, abychom zbytečně zameškali moc hodin, takže buď budeš s námi, nebo můžeš odejít," vysvětlil Thomas a já chtěla souhlasit, když v tom ho nějaký starší kluk plácl po zadku. Jen jsem nadzvedla obočí a radši nic neříkala. „To byl Simon, toho ignoruj," vydechl a rozešel se do třídy.

„Tak pojď," uchechtla se Violet a s Mattym mě objali kolem ramen. Vydali jsme se za Thomasem do zkušebny a já stále mlčela. Bylo to nejlepší řešení.

Celý den proběhl úžasně. Všichni byli nesmírně talentovaní a já jen s údivem poslouchala každé slovo, každý tón. Taky jsem se aktivně snažila zapojovat a učitelé měli za to, že kdybych mohla a uměla zpívat, hned mě vezmou. Nemohla jsem tomu uvěřit a ta slova mi dodala sebevědomí, které jsem postupem let ztrácela.

Co se Thomase, Violet a Mattyho týče, byli dokonalí. Na zkoušce byli úžasní i Elizabeth a Eric. Zda jsem si je tedy s někým nespletla, protože učitelé dnes zmínili už snad milion jmen a já z nich znala jen tři. V dalších předmětech ti dva trochu plavali, ale jejich hlas je omlouval.

Nakonec jsem zůstala až do konce, takže jsem se s partou i naobědvala na školním dvoře. A nezůstala jsem jen kvůli tomu, že ta škola byla ještě lepší, než na internetu a všech mých představách. Ani kvůli novým přátelům. I když... kvůli jednomu z nich ano.

Byl to Matty, do kterého jsem se asi zamilovala.

________________________________________

Když jsem kapitolu dopsala, bylo čtvrt na pět ráno, tak snad se vám kapitola líbila a nebylo v ní moc chyb 😅❤

Mimochodem... Viděli jste ten obrázek v médiích? Není to nic jiného než můj úplně první fanart!

Kvůli tomu, že jsem se nechtěla vnucovat, jsem částečně odmítla tři fanarty, i když jsem je moc chtěla... Řekla jsem si, že si je musím zasloužit.. Vůbec jsem ale nečekala, že mou knihu 'Smutná píseň' zapojí im_just_tori_pleas do losování o fanarty, které bude kreslit 😍❤ A teď? Teď mám strašně roztomilý a nádherný fanart dvou vedlejších postav, tedy Mattyho a Violet, dvou nejlepších a někdy až otravných přátel Thomase 😍😍❤ Díky tomuto fanartu jsem si konečně uvědomila, jak Violet vypadá (měla jsem totiž více nápadů) a... prostě je to úžasný 😍😍❤ Stejná dívka nakreslila fanart i na 'Million Reasons' 😇❤

Další fanarty ještě přibydou 😁❤