MIRANDA

Vánoční prázdniny skončily stejně rychle jako můj romantický vztah. A ačkoliv jsem se snažila sebevíc nemyslet na to, co se v mém životě všechno stihlo udát, mé myšlenky stále směřovali ke konkrétním dvoum dnům. První den byl dnem soutěže a ten druhý Štědrý den, kdy mi Thomas dal nejkrásnější dárek, který jsem teď hodlala využít. Když o tom dárku mluvil, měla jsem, co dělat, abych mu hned neskočila s pláčem štěstí do náručí, jelikož tohle od něj bylo vážně až neuvěřitelné a vůbec jsem něco takového nečekala. Vlastně by mě to nenapadlo ani v žádném snu.

Svůj názor jsem ale na Thomase nezměnila. Ublížil mi a já jeho dárek přijala jen proto, že šanci se sem dostat už asi nikdy nedostanu. Obzvlášť rovnou do vyššího ročníku. A taky by mě s ním beztak otravoval, než by dosáhl svého, jak to on moc dobře uměl.

Sice jsem se asi zachovala trochu sobecky, ale on snad ne? Navíc jsem o tom přemýšlela celé vánoční prázdniny, radila jsem se s ostatními a všichni mi poradili, ať si jdu za svým snem, bez ohledu na to, jestli to není sobecké. Thomas byl ten, kdo byl sobec. Já jen přijala jeho dárek, kterým se chtěl usmířit a já sice jeho omluvu nepřijala, ale měla jsem důvod. Potrvá, než mu odpustím. Jestli vůbec.

Zrovna jsem stála s papíry od Thomase v ruce před školou mých snů a na sobě jsem měla úžasný hnědý kabát, který jsem dostala k Vánocům, když v tom za mnou přišel Angelo. Dost mě to překvapilo, jelikož už dávno začala první hodina a já na rozdíl od něj měla omluvenku. Navíc jsme zrovna dnes měli jako první hodinu teorii ošetřovatelství, což je maturitní předmět, u něhož je důležitá nízká absence pod dvacet pět procent, jinak musí student dělat doklasfikaci. Angelo nasbíral hodně absence, když ležel v nemocnici a teď mu akorát přibyde další.

„Na co čekáš? Co tady děláš? Jdi už," řekl, jakmile ke mně došel a já absolutně nevěděla, co říct. On byl prostě všude.

Ne, že by mi to vadilo. Strážní andělé přece bývají všude.

„Já tady čekám na rodiče. Museli si ještě něco zařídit a nemůžu jít bez nich. Co tady děláš ty? Neměl bys být ve škole? Budeš mít další absenci," odpověděla jsem a Angelo se "uraženě" zatvářil.

„Dnes mi trhají zuby moudrosti, vzpomínáš? Už nebudu moudrý. Fňuk," utřel si neviditelnou slzu a já se nad ním uchechtla.

„A jó, už vím. Takže ses za mnou přišel uklidnit, nebo hodláš uklidnit ty mě?"

Angelo se nejdřív zamyslel, než odpověděl.

„Obojí," zasmál se nevinně a já to moje trdlo prostě musela obejmout, zatímco na nás padaly vločky sněhu. Opět se sníh bohužel opozdil a bílých Vánoc jsme se nedočkali. Byla jsem ale ráda, že napadal aspoň teď.

„Bojíš se?" zeptal se náhle Angelo a já se zamyslela. Ano, bála jsem se, ale nebyl to takový ten nepříjemný strach. Zároveň jsem se strašně těšila na to, že konečně budu studentka mé vysněné školy.

„Sice se hodně těším, ale zároveň se bojím. Bojím se, jak to bude probíhat, že všechny zklamu, že mě zklame ta škola, bojím se být ve stejné třídě jako Thomas a Matty a navíc ty a já budeme každý na jiné škole, což jsme nikdy nebyli."

Ke konci věty mi steklo pár slz. Poslední věc jsem si totiž uvědomila až teď. Já a Angelo budeme poprvé v životě rozdělení, pokud mě opravdu přijmou. Byli jsme spolu ve školce, na základce, v kroužku výtvarky, dobrovolnictví, první pomoci a skoro dva roky na střední. Naši rodiče se dokonce setkávali ještě před tím, než jsme se narodili, takže jsme spolu doslova vyrůstali. Jako bratr a sestra. Nerozlučná dvojka.

„Taky jsem z toho celkem špatný, ale přece nejedeš někam na Mars. Jiná škola neznamená, že se nebudeme moct setkávat," snažil se mě uklidnit s jemným úsměvem Angelo, přičemž ale taky zadržoval slzy. Šlo to na něm vidět. „Akorát asi budu na praxích sám," zakňučel.

„Nebudeš, neboj se. Na prvních budu s tebou," pousmála jsem se povzbudivě.

„Ale to už tady nebudeš. První jsou v červnu," nechápal.

„Na žákovské radě se uvažovalo o tom, že ten týden praxe přesunou na začátek nového roku, aby se ve druhém pololetí mohli soustředit na naše nedostatky v základní ošetřovatelské péči. Ještě to nebylo oficiální, tak jsme to neměli hned rozhlašovat, ale na stránkách školy už jsou o tom informace. Až se vrátíš od zubaře, zjisti, kdy ta praxe teda bude a já zařídím, abych aspoň na té úplně první byla s tebou," usmála jsem se a Angelo mě hned se slzami v očích znovu objal. Občas jsem si připadala jako jeho plyšový medvídek.

„Moc děkuju, zlatíčko," vzlykl s úsměvem a já zrudla na tím oslovením, i když mi tak rozhodně neřekl poprvé.

„Nemáš vůbec zač. Stejně jsem se na praxi těšila a chtěla bych ji zažít, než odejdu. Kdo ví. Třeba se v budoucnu vrátím ke zdravotnictví a budu zpěvačka i porodní asistentka," zazubila jsem se.

„Dětské onkologické oddělení je blízko gynekologicko-porodnického, tak spolu budeme chodit na kafe," zazubil se i Angelo a já se zasmála.

„Samozřejmě. A pak se z něj oba pozvracíme, protože kafe je prostě fujky," uchechtla jsem se a než Angelo stihl nějak zareagovat, přijeli moji rodiče. Zaparkovali na volné místo a poté přišli za námi.

„Ahoj, Angelo. Co ty tady?" zeptala se mamka s úsměvem a v zrcátku si zkontrolovala její nevýrazný makeup.

„Dobrý den, rád vás zase vidím," usmál se Angelo. „A jdu k zubaři na trhání zubů moudrosti. Jsem objednaný na osm hodin," dodal a já se hned podívala na mobil, přesněji na čas.

„Ale osm je už za tři minuty," upozornila jsem ho a on zpanikařil.

„Na shledanou a ahoj! Chci potom slyšet všechny detaily!" rozloučil se rychle a rozběhl se směrem k zubaři. Já se mu prostě musela zasmát.

„Jasně, hodně štěstí!" zakřičela jsem ještě.

„Tak. Jsi připravená?" usmál se taťka, který byl stejně jako mamka a já oblečený do formálního oblečení. Na takové události to byla v naší rodině povinnost.

„Asi ano," odpověděla jsem, ale jelikož věděli o mých obavách, asi mi moc nevěřili. „Půjdeme už?" zeptala jsem se po delším tichu.

„Půjdeme," pousmála se mamka a rozešli jsme se směrem ke škole. Uvnitř se rodiče hned chtěli podívat na mapu, ale já je zasatvila, jelikož už jsem to tady přece jen znala a než bychom na té mapě s miliony detaily našli ředitelnu, trvalo by to minimálně půl hodiny.

„Ani tě tady nebude muset nikdo provázet. Znáš to tady perfektně a to sem ještě ani nechodíš," zasmál se taťka a já s úsměvem protočila očima.

„Jenom vím, kde jsou některé třídy, zkušebna a ředitelna. Violet mě potom provede. Jsme domluvené. Je ze mě nadšená a z Thomase překvapená," řekla jsem na to.

„A ví vůbec Thomas a Matty, že tu jsi?" zeptala se mamka.

„Ode mě ne," vydechla jsem. Sice nebylo hezké, že jsem jim to neřekla sama a požádala jsem Violet, ale nechtěla jsem s nimi mluvit. Thomasovi už jsem poděkovala a stejně se s nimi za chvíli určitě setkám.

Když jsem se dlouho neměla k tomu zaklepat, zaklepal za mě taťka a po chvilce nám otevřel ředitel s širokým úsměvem na tváři.

„Dobrý den, jsem Samuel Bovery," usmál se a potřásl si s mými rodiči.

„Dobrý den, já jsem Holland a tohle je můj manžel Quentin. Rádi vás konečně poznáváme," představila se s úsměvem mamka.

„Taky vás rád poznávám," řekl ředitel a otočil se na mě. „Dobrý den, Mirando. Jsem moc rád, že jste nakonec přišla," přivítal mě s úsměvem a pozval nás dovnitř, kde jsme se všichni posadili. Než promluvil, musela jsem se ho zeptat na otázku, na kterou bych si přála vědět odpověď, jelikož mě to vážně zajímalo.

„Můžu se vás na něco zeptat?" zeptala jsem se s mírnou nervozitou v hlase.

„No, samozřejmě. Ptejte se," usmál se a já chvíli mlčela. Musela jsem tu otázku nějak poskládat. Sice byla jednoduchá a primitivní, ale stres dělá hodně.

„Vy mě opravdu chcete na této škole? Co vás k tomu vedlo? Thomas mi řekl, že se vám líbil můj hlas, ale je mnoho lidí s takovým hlasem. A nemají astma," zeptala jsem se.

„Když za mnou Thomas přišel s tím, že by vám tady rád zařídil studium, chvíli jsem váhal. Po nějaké době plné přemýšlení jsem mu ale nakonec s radostí vyhověl z jednoho prostého důvodu. Nevzdáváte se a děláte všechno proto, aby se vám splnil sen. Každý nemá takovou cílevědomost, aby pro to, co miluje, obětoval i své zdraví. Takové lidi obdivuju a chci je na své škole," vysvětlil a já se zmohla jen na úsměv. Moc mě potěšilo, že si tohle o mně myslel. Zajímalo by mě, jestli by měl stejný názor, kdyby zjistil, že Thomas musel podplatit Mattyho, aby se mnou začal chodit a já tak dostala odvahu. Bez Mattyho bych tady totiž nebyla.

„Ale teď už k tomu studiu," začal ředitel, přičemž vytáhl několik papírů a začal nás o všem informovat.

THOMAS

Není příjemné, když se vaši nejlepší přátelé baví bez vás a naprosto vás ignorují. Dlouho jsem něco takového nezažil a myslel jsem si, že ani nezažiju. Ale stalo se. A já k nim radši nedolízal, abych to ještě nezhoršil.

„Thomasi?" ozval se někdo a já si chvíli naivně myslel, že to byl Matty, aby mi řekl, že mám jít k nim. Když jsem se ale rozhlédl po třídě, zjistil jsem, že to byl Simon.

„Co tady děláš?" zeptal jsem se trochu otráveně. Neměl jsem moc náladu. Cítil jsem se jak vyvrhel třídy.

„Klídek, jo? Nic jsem ti neudělal. Zatím," uchechtl se a sedl si vedle mě. Violet a Matty nás samozřejmě nenápadně sledovali.

„Odpovíš mi už, co tady děláš?" zeptal jsem se znovu a když si Simon uvědomil, že dnes se mnou nebude žádná sranda, pokusil se zvážnět.

„Viděl jsem, jak šla Miranda s rodiči do školy. Asi už řeší ten přestup," odpověděl konečně a já zpozorněl.

„To fakt? A myslíš, že bych měl jít za ní?"

„Nevím, kdy by tak mohli skončit. Být tebou. asi bych ale šel, aby věděla, že se zajímáš," poradil mi Simon, když v tom zazvonilo. „No, nic. Já jdu. Kdyby něco, napiš," usmál se. Pořád jsem si nezvykl na jeho lepší chování.

„Děkuju, Simí," poděkoval jsem s úsměvem a objal jsem ho. Každou přestávku jsem pak stál u ředitelny a čekal, jestli už konečně vyjdou. Nakonec se ke mně přidali i Matty a Violet.

MIRANDA

„Takže pak se ještě domluvíme?" zeptal se ředitel, když jsme se chystali k odchodu. Schůzka trvala déle, než jsem si myslela, ale nebýt nekonečného množství otázek mých rodičů, možná by byla kratší. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem se nemusela ptát já. Na druhou stranu už jsem chvilkama fakt usínala.

„Ano, moc bych si přála na tu praxi jít. Jakmile se dozvím termín, zavolám vám. A potom bych mohla nastoupit, pokud jste nezměnil názor," odpověděla jsem s úsměvem.

„Já? Na vás? Nikdy," usmál se a já mu úsměv celou dobu oplácela. Byl to opravdu milý člověk a ani jsem se nedivila, když jsem zjistila, že byl na této škole psychologem, než ho povýšili.

„Tak na shledanou," rozloučili se rodiče a následně i já.

„Na shledanou. Už se na vás těším, Mirando," mrkl na mě a odešel do ředitelny. V tu chvíli jsem si všimla Violet, Mattyho a Thomase. Úsměv mi při pohledu na Mattyho a Thomase zmizel, ale na Violet jsem se jemně usmála.

„Ahojky, Mirando! Tak co? Povídej. Půjdeš na praxi a pak přestoupíš?" zeptala se s úsměvem sluníčka.

„Ty jsi nás poslouchala, že to víš? Hm?" uchechtla jsem se.

„Néé, co si to o mně myslíš?" uchechtla se i Violet a já jí hned začala popisovat celý průběh schůzky, zatímco jsme nechaly Thomase a Mattyho za sebou. Jak na potvoru mě to bude čekat ještě u Angela, který teď zažíval teror u zubaře, chudáček můj milovaný.

________________________________________

Po dlouhé době, pro mě dost psychicky náročné, a taky po dlouhém spisovatelském bloku, jsem tu dnes s novou kapitolou, tak snad se vám líbila ❤

A ještě taková informace: provedla jsem úpravy ve dvacáté druhé a ve dvacáté třetí kapitole, tak si můžete tyto kapitoly přečíst znovu ❤ Hodně jsem rozepisovala a konkrétně ve dvacáté třetí kapitole jsem rozepsala pohled Mirandy, která jela na Vánoce za prarodiči ❤