...

Dobře, nutno podotknout, že to byl skutečně bouřlivý čas. Leč nyní už alespoň Varracea s jistotou věděl, že je schopen cítit - a to konkrétně vinu. Znamenalo to, že měl přeci jen stále ještě nějaké svědomí? Možná leželo staletí pod vrstvami prachu a plísní, ale ano, už věděl, že jej má i on. A byl to ten nejhorší pocit, co kdy zakusil. 

,,Já vím že tvá matka mi nikdy neodpustí," Nonšalantně přistoupil k zrcadlu - záměrně zády k ní a jejímu pátravému pohledu - , přejel se vší opatrností po jeho zlatavém, zdobném rámu. ,,Ale ty? Cítíš ke mě za to, co jsem ti udělal odpor? Nenávist?" Odmlčel se. Odraz zrcadla se mírně zachvěl - jakoby se ho ptal, zda to skutečně chce udělat. Nemám na výběr... 

Vždy je na výběr. Někdy je třeba zvolit si menší zlo a někdy si jen vybíráme tu snazší cestu.

Zatnul ruce v pěst, cítil jak se mu vlastní nehty zarývají do kůže. Oh, ano, fyzická bolest byl ten jediný lék, jenž skutečně pomáhal. A někdy jsou situace, kdy stojíme na rozcestí a obě cesty vedou ke stejnému výsledku - ať udělám cokoli, ač si zvolím jednu možnost, stejně se mi nakonec vše rozpadne pod rukama...

Odpovědi už se mu nedostalo, ale on stále vnímal to výbušné napětí visící mezi nimi a každičká vteřina ticha se mu zařezávala do slabin, jako všechna ta slova, která nechal jeho přítel nevyřknuta. Natáhl ruku k vlastnímu mlhavému odrazu v zrcadle, zhluboka se nadechl a přiměl se ponořit do vlastní mysli. Vzpomínal, třebaže by ty vzpomínky nejraději pohřbil někde daleko na konci světů, pro bohy, jak strašně moc to nenáviděl. Mít svědomí bylo to nejhorší prokletí.

Byť ji viděl v zrcadle jen velmi rozmazaně, spatřil, jak přistoupila o krok blíže k němu. ,,Čas mou nenávist nakonec otupil," promluvila věcně. Ten hlas vůbec neseděl k lidské schránce, v níž přebývala. V očích nezasvěceného by působila jako drobné, křehké dítko, nevinná dívenka s rudými copánky spadajícími jí do půli zad a v rudých prostých šatech vlnících se kolem štíhlého tělíčka. ,,Ale dopřej mi alespoň jedno, ukoj mou nesmrtelnou zvědavost," 

Neotočil se, přestože měl velmi silné nutkání to udělat. Neměl by být tak neskutečně nervózní, neměl by tohle všechno cítit, leč skutečnost popřít nelze. Možná ho pobyt mezi lidmi ovlivnil mnohem, více, než by si byl ochoten připustit. Proč jen ho to tak neskutečně děsilo?

,,Bylo to pro tebe snadné? Strávit tak dlouhý čas putováním po lidském kraji, projít si tím vším...a nakonec udělat nevinnému dítěti něco tak strašlivého?" Se vší dětskou nevinností natočila hlavu zvědavě na stranu. ,,Pověz, Věčný Služebníku, nezachvěla se ti ruka? Ani na postradatelný okamžik jsi si nepomyslel, zda to vše není jen hřích ve jménu falešných ideálů?" 

Všechno to, co konal, mělo svůj účel. Stalo se tak, protože se tak stát mělo. Měl by se nad jejími slovy zamyslet? Byla ještě tak mladá a přesto...přesto možná viděla dál, než Varracea. 

,,Ach, já vím. A Watchins to ví také. Ale ty si to stále odmítáš přiznat... Změnilo tě to. Kdy to jen začalo? Při plavbě na Královně nebeské Záře? Nebo snad poté, co jsi potkal svého prvního lidského přítele? Bylo to tehdy na tom pohřebišti? Či když jsi vkročil do vlastního chrámu? Ne. Bylo to, když jsi mě konečně po tak dlouhé době poprvé spatřil. Tehdy ti to došlo, uvědomil jsi si, jaký je tvůj úděl. A změnilo tě to."

Jejich obraz v zrcadle se nenávratně rozplynul. A Varracea znovu uslyšel v hlavě Watchinsovo strohý příkaz, aby se začal soustředit. Jen ztěžka odolal frustrovanému odfrknutí, leč měl na paměti, že musí zachovat svou tvář. A tak opět vzpomínal. A bolelo to. Bylo to, jako by znovu stanul ve svých vzpomínkách a prožíval každičkou minutu s děsivým vědomím, že zná konec, že ví, jak strašlivě tohle všechno má skončit.

A zatímco on trpěl, mučen stíny vlastní minulosti, dívka byla vedle něho zcela klidná. Ruce měla dle lidských zvyků spojené v klíně, rudé šaty jí volně splývaly na zem, ve tváři soustředěný výraz plný chladné lhostejnosti - vypadala jako nehybná, kamenná socha. Avšak žádný sochařský mistr by jí nedokázal zhotovit tak věrohodně. Co se asi tak může prohánět někomu myslí, když se dívá na vlastní život ve vzpomínkách někoho jiného? Bude schopna pochopit Varraceův úhel pohledu, nebo jí to rozzlobí ještě více? Jaká je vůbec šance, že mu kdy odpustí?

Pevně stiskl čelist. Říkal si, že už je připraven na všechno, leč když to konečně začalo, uvědomil si svou chybu, jak strašlivě se mýlil. Nemohl odejít. A kdesi v dáli své mysl opět zaslechl posměšné varování Watchinse. Dej pozor, ať příště zase nesejdeš z cesty...

Ve zlatě zdobném rámu se objevil první obraz. Byl to výjev z poutnické krčmy v údolí Neictan...

_____-

Ciao! Tak nakonec i já jsem se rozhodla zapojit do Onc 2023. Snad se bude líbit a užijte si čtení!