Šli jsme kus uličkou, ale pak se Jacob zastavil a kouknul se na mě.

,,Už?" nervozně jsem se zeptala a začala přešlapovat na místě. Nebyla jsem připravená. Navíc mi absolutně uniká jeho schopnost. Podstata jeho schopnosti. ,,Co vlastně dokáže? Ale hlavně jak to celé funguje? To si hraje s prostorem?" myšlenky se zbláznily. Byla jsem ještě vyděšenější než před chvílí, ale Jacob udělal něco co mě zcela zarazilo a zastavilo tak defakto vše - chytl mě za ruku a prošel se mnou skrze polici s knihami. Jakmile jsme se dostali na druhou stranu normálně jsem se rozešla a šla si to směrem ke třídě, snažila jsem si to v hlavě zopakovat a dát tomu smysl.

Když kolem nás prošla skupinka holek a začala se smát ucítila jsem bolest. Strašně mě začala bolet dlan. Podívala jsem se na ni a celá začala skoro hořet. ,,Celou tu dobu jsem se držela s Jacobem za ruku!" vyšilovala jsem tiše. Prvně jsem se začala dívat do země, ale pak jsem se rychle koukla na Jacoba. Vypadal jako by mi vůbec nerozuměl, ale když jsem zvedla ruku, kterou mi pevně držel a před chvíli drtil, tak, aby jí viděl zrudl a ihned jí pustil. ,,Je dost rozkošnej!" řekla jsem sama sobě a hluboce se nadechla. Jacob byl kus přede mnou, tak jsem ho rychle došla, ale byla myšlenkami úplně někde jinde, takže to bylo skoro k ničemu. Nechápala jsem co se mnou dělá, ale líbilo se mi to. Ze všeho mě vytrhlo zvonění na hodinu a nechápavý Jackobův obličej.

,,Nevnímalas co?" ptal se mě Jacob a já se zarazila. Nevěděla jsem, že na mě mluvil. Já vnímala jen jeho chůzi a ty centimetry které nás dělily, nějak jsem zapomněla na to, že mohl mluvit.

,,Ne." přiznala jsem. Jacob se na mě jen podíval, zakroutil hlavou a rozešel se k lavici. ještě předtím mě však doprovodil k té mé. Když se usadil na své místo, na lavici mi přistál zmuchlaný papírek. Pomalu jsem ho narovnala a přečetla ho.

"Ty to táhneš s Jacobem?" otázka mě zarazila.

"Co prosím?" napsala jsem malým písmem pod to a poslala ho směrem odkud papírek přiletěl doufajíc, že doletěl správnému člověku. Když do třídy přišla učitelka přišel s ní i další papírek. Zlostně jsem zabručela, otevřela knihu a narovnala papír. Vypadalo to jako by mi někdo poslal slohovku.

"Jacob je špatný a bylo by lepší, kdyby jsi se od něj držela dál. Pokud ne dopadneš špatně..." přeskočila jsem spousta řádků "... Drž se od něj prosím dál!" stálo na posledním řádku. Celé my to přišlo jako blbost, ale slovíčko prosím mě překvapilo.

,,Hej Carino?!" spustila jsem telepaticky a doufala, že mě neodbije.

,,No?" znuděně odpověděla a otočila se na mě.

,,Vem si ten lístek na mé lavici, přečti si ho a pak mi řekni co si myslíš." řekla jsem a lístek položila na kraj lavice. Po chvilce lístek pomalu spadl na zem a plazil se až ke Carininým nohám, jako by byl na provázku. Carina nastavila ruku a papírek do ní pomalu vletěl. Bylo to úžasné. Nečekala jsem takový pokrok s ovládáním její moci. Carina začala číst a hned co dočetla narovnala se, poskládala papírek a po zemi ho nechala plazit ke klukovy na konci třídy. Ten kluk mi hodně připomínal Dorada. Dost mě to znepokojilo a tak jsem se na ně pokusila napojit.

,,Co s tím?" ptal se kluk zmateně.

,,Postarej se o to." chladně odpověděla Carina. Zneklidněná jsem nahodila ustaraný obličej a začala bloudit v myšlenkách. ,,Všichni se tu chovají tak tajemně." projelo mi v hlavě. Vůbec se mi to nelíbilo. Podívala jsem se kolem sebe, abych zjistila co se děje po třídě a všimla si Ryane otočené čelem ke mě, jak na mě kouká starostlivým pohledem.

,,To je dobrý, jen jsem se zamyslela." pošeptala jsem jí telepaticky a začala vnímat učitelku. Hodina rychle plynula a když konečně zazvonilo šla jsem pro Carinu, pak našla Dorada a nakonec jsem s nimi šla k lavici Ryane. Tam jsem rozehnala menší skupinu lidí a Dorada spolu s Carinou postavila kolem Ryane. Vypadala trochu vyděšeně, ale jak jsem se na ní usmála, zdálo se mi jako by se celá uvolnila.

,,Takže tohle jsem chtěla udělat už od začátku ..." začala jsem energeticky ,, ...Carino chci ti představit mé zachránce a přátele Ryane a Doradu ..." rukama jsem ukazovala, ,,Ryane a Dorado, má nejlepší kámoška Carina! Doufám, že si SEDNETE!" poslední větu jsem zdůraznila, uculila se a opřela se o lavici. Všichni na sebe koukali jako by byl jeden z nich vrah a oni hádali kdo, což mě velice znepokojilo. ,,Ryane prosím bariéru .... Carino prosím otevři dveře do třídy a zablokuj je tak at je nikdo nezavře." rozkázala jsem jim. Ony leknutím udělaly přesně co jsem jim řekla a ztichly. ,,Tak ted vidíte co dokážete a víte, že jsme všichni tady v bariéře výjimka. Ano?" mile jsem se zeptala.

,,Všichni?" zeptal se Dorado a začal koukat do země. Velice mě zarazila rozdílnost Carininy a Ryaniny reakce. Mezitím co Carinin pohled říkal: Nehraj tupého, ten Ryanin říkal: Co to říkala? Co mi uniklo?

,,Takže tu máme menší problém,"pohlédla jsem na Doradu, ,,tak se pochlub!" pobídla jsem ho. Dorado nejdřív nechtěl, ale nakonec kývl, vytáhl z kapsy papírek, co mu v hodině poslala Carina, a tvrdě ho zmáčkl v dlani. Když dlan znovu otevřel, papírek pomalu hořel žlutým plamenem. Ryane stála jako opařená, zatím co Carina protočila oči. Hned jak papírek dohořel a jeho popel zmizel do neznáma, Ryane začala pomalu rudnout a atmosféra v bariéře začala být nepříjemná.

,,Tos mi to jako nemohl říct? ... NE! .. Ona na to musí přijít i holka co ji vlastně ani neznáme! ... Nic proti Lyn." vybuchla hlasitě Ryane, ale hned poté se mi omluvila. Naštěstí se jí po jejím "výbuchu" vrátila normální barva a s ní i atmosféra v bariéře. ,,A co to vlastně ovládáš?" už klidněji se ptala vyděšeně a provinile vypadajícího Dorady.

,,Žluté blesky." začal se dívat do země.

,,Žluté? Ono jich je víc?" zeptala jsem se a netrpělivě čekala na odpověd. U nás na Restrialu nemáme takovou moc vůbec, natož aby jsme znaly kolik druhů jich je.

,,Ano, ale blesky jako například modré, rudé, fialové nebo zelené a samozřejmě i žluté se pouštět nesmí. To mohou jen štastlivci, jejichž blesky jsou bílé barvy." posmutněle a trocha naštvaně mi odpověděl. Ted, když se všichni dozvěděli co chtěli mohla jsem začít řešit papírek.

,,A ted důvod číslo dvě. Na lavici mi přistál ZAJÍMAVÝ," zdůraznila jsem, ,,papírek a chtěla bych znát váš názor. Carina ho četla a tak ví o co se jedná, ale vám to řeknu já," a začala jsem jim odříkat to co jsem si na papírku přečetla, ,,co myslíte?" nakonec jsem se zeptala zaujatě.

,,No on je to asi jeden z "nás", ale chová se, no spíš, jako člověk a tak se k němu nikdo moc nemá. Je divný a určitě i nebezpečný, navíc o něm nikdo nic neví." začala Ryane. ,,Vlastně jsi první koho si pustil k tělu a to doslova!" rychle dodala.

,,To je fakt, on se chová, jak kdyby jsme byli něčím nakaženi nebo tak něco." naštvaně skočila do řeči Dorado.

,,To ano!" jednohlasně řekli Ryane a Carina. Musela jsem se usmát. ,,Na tomhle není nic vtipné!" procedila mezi zuby Ryane.

,,Já to neberu vtipně. Jen už mezi sebou neděláme rozdíly, už se nehádáte kdo je odkud a jaké je rasy. Jsem moc ráda!" začala jsem koukat kolem sebe a culit se na ně jako malá. Nenáviděla jsem rozpory mezi našemi rasami a tady na Zemi jsem je díky Ryaně a Doradovi nechtěla. Jsme defakto stejní, akorát žijeme na dvou planetách s malíma odchylkama v gravitaci. Nenávidím i tu pitomou pověst, která za to všechno mohla.

,,To je pravda!" tiše řekla Ryane a bokem drcla do Cariny. Pak nastalo hrobové ticho.

,,Ale když jste to nakousli, my a Jacob jsme jediné výjimky na škole. Nemýlím-li se ..." řekla jsem, abych přerušila ticho.

,,Jo. Počkej co? Zopakuj mi to!" řekl zaraženě i vyděšeně Dorado, přičemž na mě vykulil oči.

,,My a Jacob jsme jediné výjimky na škole?" nechápavě jsem zopakovala větu. Nevěděla jsem co je na té větě tak zarážející.

,,Jacob co?" vyjekly Carina i Ryane zároven a vyděsily mě tak.

,,No Jacob je taky výjimka?" zaraženě jsem pozorovala jejich, do nehezkých grimas zformované, tváře.

,,To není možné!" nahlas a naštvaně vyjekla Ryane a ruce mi položila na ramena. Její dotyk mi byl nepříjemný. Její dlan jako by se ve chvíli proměnila na nůž a pravé rameno mi probodla.

,,Au." procedila jsem mezi zuby a sundala její ruce z ramen. ,,Pokud mi nevěříte pojdte ze mnou." nabídla jsem a rozešla se ke dveřím. Celá skupina mě doprovázela. Cesta byla obtížná a to jen díky tomu snažit se při cestě nikoho nesrazit, aby nebyla narušena bariéra a my byli stále odtržení okolí. Naštěstí se nám to podařilo a my došli k policím s poezií. Zde Ryane zničila bariéru a my šli již nechránění po uličce dál. Když si konečně všimli, že už by dávno byly na konci uličky a oni nejsou prohlásili, že je to jen divné, ale po asi deseti minutách bádání uznali, že mám pravdu. Ryane proto znovu utvořila bariéru a my mohly z nekonečné uličky odejít.

,,Lyn, mohla bych tě o něco požádat .. myslím i za celou třídu..." začala Carina při cestě do třídy. Její otázka mě velice zarazila. ,,Co by mohla chtít celá třída od jedné osoby a k tomu ještě ode mě?" vrtalo mi hlavou. Přesto jsem kývla a čekala na onu prosbu. ,, .... Mohla by jsi zjistit ještě něco o Jacobovy? Moc by nám to pomohlo!" řekla a všichni tři se na mě obrátili s prosebným výrazem. Nebyla jsem schopná říct nic jiného než, že se pokusím udělat to nejlepší a vrátit se zpět ke svým školním povinnostem.