Rozešla jsem se tedy do poslední lavice v pravé řadě. Tam bylo také jediné poslední volné místo. Když jsem procházela uličkou všichni na mě lítostně koukali. Vracela jsem jim nechápavý pohled a stoupla si k lavici. Vyskládala jsem si věci, sedla si a čekala až učitelka začne. V hlavě jsem si dělala místo proto, abych si do hlavy vepsala pozemské chování, ale zase mě vyrušila má zvědavost. Chtěla jsem vědět o čem si povídají, ale sama jsem odposlouchávání zcela neovládla a tak jsem čekala. Když učitelka začala mluvit, začali si povídat i spolužáci. Většina rozhovorů byla zcela nudná a obyčejná, ale pak mě jeden zaujal.

,,Chudák holka!" lítostně řekla jedna spolužačka druhé.

,,Souhlasím. Nechtěla bych sedět vedle Lea. Je mi jí líto." podpořila jí druhá.

,,Velice, ale s tím už nic nenaděláme. Snad nedopadne jako Ryane." řekla a já rychle začala zmatkovat. Nakonec jsem se však rozhodla zjistit co přesně udělal. Nechtěla jsem, aby mi jedna z nich skočila do řeči, přemýšlela jsem proto jak jednu z nich odstřihnout, ale bohužel mě nenapadlo, jak to provést. Snažila jsem se, představovala jsem si způsoby jak jí zarazit mluvení, ale nic. Nakonec, když jsem to skoro vzdala, jako bych jedné z nich ucpala pusu roubíkem. Cítila jsem jak se snaží promluvit, ale já jí nepustila ke slovu a místo ní se zeptala: ,,Ty a co jí vlastně udělal?" snažila jsem se znít věrohodně.

,,Vždyť jí vymyl mozek," křikla a já propadla panice, ,,zapřela i to,že se s ním scházela. Prosimtě jak obsáhlou máš pamět?" dořekla a mě to došlo. ,,To on jí vzal do organizace! To on je nejvýš postavený" usmála jsem se, ,,teď to nesmím zkazit!" dodala jsem a začala pozorovat třídu.

Naučit se něco z chování během hodiny nebylo tak zlé. Občas se hnout, nesedět jak prkno a k tomu rovně, párkrát se klidně poškrábat ve vlasech, cvaknou propiskou, pohybovat nohama a nebo prostě vydat zvuk. Lehké.

Ihned po zazvonění se všichni vydali k mé lavici. Bylo dost nepříjemné, ale s něčím takovým jsem měla počítat. Když došla třída ke mě, začal mluvit jeden přes druhého. Začínala mě z nich bolet hlava, když najednou jsem ucítila známý pocit. Ticho mě obklopilo a já očima kmitala kolem dokola, až jsem našla Ryane. Došlo mi, že kolem mě utvořila bariéru a zachránila mě před přihlouplými otázkami a poznámkami, tím, že mé smysly odtrhla od okolního světa. ,,Děkuji!" naznačila jsem a vydala se na chodbu.

Chodba byla ještě lidnatější než třída. Proto jsem se snažila najít nejméně zalidněné místo. Když jsem dupla, zjistila jsem, kde je nejméně lidí. Napojila jsem se tedy na pár lavic a čekala. V knihovně (jak překvapující).

Cestou do knihovny jsem prošla kolem jedné třídy, myslím, že to byla učebna francouzštiny a vypadalo to, jako by tam byla schůze. Přes okno bylo vidět, že i když je přestávka studenti sedí v lavicích a jsou podivně ticho. Chvíli jsem zápasila se zvědavostí, ale naštěstí, když mě málem přemohla, jsem okem zahlédla dveře knihovny.

Vešla jsem dovnitř a došla k prvnímu regálu. Podívala jsem se do poliček a podle názvů knih jsem usoudila, že se jedná o regál s poezií. Vzala jsem do ruky jednu z knih, která mě zaujaly svou modrou barvou a názvem a vydala se hlouběji do regálu. Ulička byla veliká. Šla jsem a šla a stále jsem nenalézala konec. Začala jsem být poněkud nervozní. Přidala jsem do kroku a doufala, že najdu konec. Hlavou mi najednou projel nápad jak zjistit co se děje. Zastavila jsem se a koukla do poličky. Udělala jsem pár kroků a všimla si povědomé knihy. Byla úplně stejná jako na začátku. Má domněnka byla skutečnost. Někdo si se mnou hraje a podle toho jak si jsem jistá, že někdo z našich. Jenže kdo? Připadala jsem si v konci. ,,Jak jen se odsud dostanu? Kdo to je? Hlavně kde je?" ptala jsem se sama sebe.

Chtěla jsem toho někoho sundat, ale nevěděla jsem kde je. Vztek spolu s nehezkou, mě již pár dní známou, emocí se ve mě začal hromadit. Začala jsem proto rychle zmatkovat. Okamžitě jsem si dala facku a začala klidně uvažovat. Pak mi došlo, že mohu opět použít svou schopnost. Dupla jsem a s přáním zjistit kde je ten co si se mnou hraje, jsem zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, spadla mi čelist. Na zemi se rozsvítila malá vlákna a jedno z nich nemělo bílou barvu, jako ostatní, ale modrou. Nejdříve jsem ztuhla, nevěděla jsem co to znamená. Nikdy se mi to nestalo. ,,Většinou vidím co dělají, nebo alespoň polohu, ale vlákna?" šeptala jsem si pro sebe s obdivem a rozešla se pomalu za vláknem. Po chvilce jsem si všimla jeho konce zastavila jsem se. Podívala jsem se na knihu co jsem držela v ruce a dostala nápad. Položila jsem ji na zem a opatrně do ní strčila špičkou boty. Jak jsem předpokládala kniha zmizela v místě kde končilo i vlákno. Takže se jedná o jakýsi druh bariéry? ,,Tohle nemůže být kdokoliv. Tady to jsou tak dva lidi. Mohla bych hrát, že nevím o co jde." přemýšlela jsem nad vyřešením situace.

,,Ha-halo?" snažila jsem koktat, ,,je-je tam někdo? Já chci jen pryč." vypadalo to, že vyděšený výraz zabral. Bariéra totiž na chvíli ochabla jakoby problikla. ,,Jen, chci jen projít. Prosím" s neochotou jsem řekla slovo prosím a v tu chvíli se bariéra zcela ztratila. Najednou přede mnou stál kluk s černými vlasy a zelenýma očima. Jeho ostré rysy byly do očí.

,,Ty jsi ta nová?" ptal se a přitom se ohýbal pro knihu. Chtěla jsem do něj strčit a až by spadl zkopat ho do kuličky za to, že si se mnou hraje, ale raději jsem to nechala dít se jen v mé fantasii

.,,Ano. A ty jsi?" zvedla jsem obočí a pozorovala ho.

,,Já jsem Jacob Smith ...." nedořekl, jelikož jsem mu skočila do řeči.

,,Velice časté příjmení. Nemyslíš?"chtěla jsem vybudit reakci, jenom kývl, ,,hele a vlastně jak jsi mě poznal?" ptala jsem se podezíravě. Jacob se poškrábal na hlavě a chvíli zamyšleně pozoroval knihu.

,,Chodím s tebou do třídy." zarazila jsem se. ,,Jak by se mnou mohl chodit do třídy, když jsem si ho tam nevšimla ledaže, ledaže to byl on kdo utekl!" zapadly mi kolečka do sebe. Chtěla jsem otestovat svou teorii a tak jsem se po knihovně pokusila telepaticky poslat zprávu: ,,Hej nevíš kde je ta nová? Je ze třídy dlouho pryč?" a ono se podařilo. V tu chvíli se Jack ošil a upoutal oči na knihu, což moji teorii potvrdilo. ,,Ty čteš poezii?" ptal se udiveně, když knihu otočil tak, že viděl na název.

,,Je to špatné? Pokud je to zlé tak jí vrátím!" rychle jsem ze sebe dostala. Na Jacobovi bylo poznat udivení.

,,Né já jen ... je to hezké," podával mi knihu, ,,ty pocházíš odsud?" zeptal se a já ztuhla. Nemohla jsem mu odpovědět pravdou, ale lhát také nemohu. Nejsem k tomu stavěná. ,,Tady odsud ne, ale teď tady bydlím," obešla jsem otázku, Jacobova grimasa v tu chvíli mě celkem vystrašila, ,,Co to děláš?" ptala jsem se opatrně.

,,To znamenalo AHA." řekl znuděně a nechápavě se na mě podíval, ,,ale tam u vás jste tak asi nevyjadřovali co?" milým hlasem řekl. Zadívala jsem se do země, ,,Ty jsi dost roztomilá."zničeho nic řekl.

,,Co?" zeptala jsem udiveně a nastavila překvapený obličej. Jacob se začal tiše smát. Upřela jsem na něj oči. Byl nevím jaký. Jeho krásně rovné a bílé zuby při smíchu vylezly a ozdobily místnost. Cítila jsem se jako bych se každou chvíli měla rozplynout, jako bych měla obličej v ohni. Vůbec jsem nechápala co se to děje, ale ten pocit jsem si chtěla udržet.

,,Jdeš do třídy?" ukázal rukou mezi knihy a já po něm hodila nechápavý pohled. Myslela jsem, že do třídy se dostaneme normálně a že tahle smyčka v prostoru zmizí, když ho objevím a né, že půjdeme přes knihy.

,,Tudy?" zeptala jsem se trochu vyděšeně, vůbec jsem tomuto způsobu odchodu nevěřila.

,,No ano. Zatáhl jsem tě do pasti, kterou jsem tu budoval už skoro rok." uculil se. Velice mě to udivilo. ,,On si buduje pasti jen tak? nebo, že by tu měl nepřátele? A stejně .. ta otevřenost .. proč?" ptala jsem se sama sebe ve snaze odůvodnit si past. Když viděl můj obličej asi mu došlo nad čím přemýšlím začal se nadechovat.

,,No tady čte málokdo poezii, mohu si dovolit říct, že jen já a tak jsem vybudoval past tady s tím, že pokud mě někdo půjde něco udělat zavedu ho právě sem, kde ho také nechám." odůvodnil mi a mě tak zodpověděl otázky, ale zároveň mi jich spoustu přidal.