,,Ano celých šest dní." klidně odvětil a chystal se opustit kuchyni. ,,Zlato, zítra jdeš do školy!" výstižně řekl a ztratil se mi za zdí.

,,Nejsem nachystaná!" zakřičela jsem a doufala, že dostanu den navíc. Nechtělo se mi do školy.

,,Jsi a do školy musíš stejně!" zakřičel zpět a začal vystupovat schody, ,,Jo a měla by jsi si jít odpočinout. Nechceš přeci děsit spolužáky?" ozvalo se před tím něž se domem ozvalo vzravé zavření dveří. Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale došlo mi, že je to marné, protože by to nepomohlo a přes dveře by to taťka stejně neslyšel. Raději jsem odešla do koupelny a nedojezenou mrkev spolu s kelímky od jogurtů vyhodila.

Když jsem došla k zrcadlu, už jsem se nelekla. Mé tváře nabraly růžovější barvu a pomohlo to i k tomu, že vypadaly o něco plnější, barva mé pokožky celkové byla růžovější a žíly na rukách pomalu nebyly vidět. Bylo fajn vypadat zase trochu normálně a nepřipomínat mrtvolu. ,,Táta říkal, že si mám odpočinout," zašeptala jsem a začala se rozhlížet po koupelně, ,,co takhle zkusit vanu?" řekla jsem si a pomalu šla k vaně. Nejdříve jsem pomalu otočila kohoutkem k červenému kruhu a pod proud vody dala prst. Voda byla studená a pomalu začínala pálit, až jsem si spálila prst. ,,Au!" sykla jsem a rychle otočila kohoutkem na druhou stranu. Když voda začala být příjemná, nechala vanu napouštět se.

Mezitím, co se vana napouštěla, jsem hledala župan, ručník a nějaké pantofle, ale našla jsem jen župan, protože čas na hledání zbytku nebyl. Rychle jsem přispěchala k vaně, vyvlékla se z oblečení a vlezla do teplé vany. Bylo to neuvěřitelné. Najednou jsem byla vděčná za to, že jsem letěla na Zemi. Ta vana byla zkrátka boží!

Ležela jsem v ní snad hodiny a mohla bych navždy, to by ale voda nesměla chladnout. Hned jak voda začala chladnout vylezla jsem z ní, nandala si župan a šla znovu ke zrcadlu. Musela jsem se usmát. Konečně jsem vypadala jako pozemštěn, jako člověk.

Pomalu jsem se vyplížila na chodbu a díky mým bosým nohám jsem cítila chlad země. Bylo to nepříjemné, ale těch pár kroků do mého pokoje jsem přežila. Jakmile jsem se dostala do pokoje potichu jsem za sebou zavřela dveře, skočila do postele, schovala do deky a zavřela oči. Usnula jsem dříve než by kdokoli napočítal do deseti.

...

Ráno mě probudily otřesy a křik. Hned co jsem si rychle sedla vyvalila jsem oči. Na posteli mi u nohou skákal Luppus a křičel mé jméno.

,,Co to děláš?" ptala jsem se vyděšeně a nespouštěla z něj oči. Nejspíš ho to bavilo, ale já z něj šílela.¨

,,Škola! Škola! Škola!" křičel dál a ještě hlasitěji a se smíchem.

,,Dobře jdu. Slez z mé postele. Prosím." poraženě jsem prosila a pokusila se o mírný úsměv, který se mi nedařil. Luppus se skákáním nepřestal. To už jsem se zvedla a chtěla mu vysvětlit po mém at toho okamžitě nechá, ale Luppus skočil z postele a běžel za dveře. Chtěla jsem si ještě na chvíli lehnout, ale to bych ho měla zase v pokoji a tak jsem opustila teplo postele.

Kňučela jsem jako pes a velice neochotně se vydala ke skříni. Vypadalo to v ní jako po výbuchu bomby, ale když jsem si vzpomněla jak jsem v ní předtím hledala oblečení, divila jsem se, že je ta skříň v pořádku.

Tentokrát jsem začala hledat oblečení opotrněji a klidněji. Navlékla jsem se do oblečení, došla jsem si k posteli pro batoh a vyběhla jsem z pokoje do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a když jsme se zbavila pachuti v puse, seběhla jsem schody, nasoukala se do bot a spolu s kluky vyšla ven. Po cestě do školy mi v hlavě létalo snad stovky hlasů. Stovky telepatických hovorů mi létalo hlavou. Možná díky tomu co se stalo před šesti dni, nějak, nebo to bylo tím, že jsem se vůčí cizím telepatickým hovorům nebránila, přesto jsem vinila jiné.

,,Já se z toho zcvoknu!" vykřikla jsem nahlas. Najednou jsem byla středem pozornosti. Cítila jsem každý nechutný pohled a když mi konečně došlo co jsem udělala celá jsem zrudla.

,,Ahoj Lyn!" ozval se mužský hlas a následně mě někdo bouchnul do zad. Ten hlas jsem se snažila co nejrychleji zařadit určité osobě, ale nešlo to. Rychle jsem se otočila a uviděla kluka, kterého si nepamatuji, že bych ho kdy potkala a kluka jako je on bych si pamatovala, ale ono taky kdo ne. Vysoký, celkem vypracovaný, hnědooký klukm normální, ale ty vlasy. Ty by si zapamatoval každý. Místo toho aby měly jeden z blond odstínů, byly žluté a velice výrazné. ,,Můžeme jít s tebou?" ptal se mile. Celé mi to přišlo zvláštní, ale proč ne. Možná je to u lidí běžné.

,,Jo." s úsměvem jsem řekla, ale pak jsem se, ale zarazila, ,,Můžeme? Kdo ještě jde?" zkoumavě jsem se zeptala. Kluk udělal dva kroky do strany a já si všimla zvláštní dívky. Také mě zaujaly její vlasy. Byly bílé. Moje první myšlenka byla: ,,Extralizanka!" , ale pak jsem si řekla, že by se upozorňovat na sebe by asi normálně nechtěla. Zkrátka stála jsem tam dobrou minutu a koukala na její vlasy, až mi to konečně došlo. Navíc nejspíš to je pozemský trend, nebo třeba patří do nějaké skupiny. ,,Oh, promiň já .. Máš krásné vlasy. Velice neobvyklá barva." snažila jsem se neznít divně a nedat najevo své rozpaky.

,,Všimla sis? Vlastně, děkuji i mě líbí." s úsměvem řekla a přišla blíž. Byla jsem ráda, že reagovala takhle. Nikdy jsem nevynikala v omluvách.

,,Jdeme?" zeptal se váhavě kluk a vydal ze napřed. Rychle jsem ho doběhla a se mnou i dívka.

,,Čekejte! Mám otázku. Jak znáš mé jméno?" zeptala jsem se bez zastavení, ale kluk se zastavil a vážněji se na mě podíval. Jeho výraz mi přišel komický, ale vzbuzoval ve mě i obavy.

,,Pamatuješ si ty vůbec něco?" se smíchem se zeptal. Nechápala jsem otázku, ani jsem netušila zda je to jen ironická poznámka, přesto jsem to brala jako útok.

,,Mám dobrou paměť." oponovala jsem mu.

,,Tak si vzpomeň. Incident před sedmi? Jo asi před sedmi dny." řekla neurčitě dívka. Dlouho jsem přemítala a měla jsem jen tmu. Hledala jsem a kopala hluboko v mysli a ani nevím kde až mi to konečně cvaklo. Před sedmi dny jsem pekla a pak ...

,,Dorado a Ryane?" ptala jsem nejistě. Sice byla pravděpodobnost velká a vysvětlovalo by to ty vlasy, ale jistá jsem si nebyla.

,,V celé své kráse!" řekli souhlasně a usmáli se. V tu chvíli se mi úlevy a přitížilo najednou. Chtěla jsem jim tisíckrát poděkoval, ale také jsem chtěla utéct.

,,Moc vám děkuji, že jste mě tam nenechali!" poděkovala jsem nakonec. Ryane a Dorado stáli jako opaření a jen poslouchali mé díky. Když jsem konečně domluvila přestali na mě zírat. Ryane mě chytla za paži a koukla mi do očí. Vsadila bych se, že v mé hlavě něco hledala.

,,Lyn, jsme stejní akorát žijeme na jiné planetě. A teď, teď jsme na stejné lodi. Ty by jsi tam taky nenechala ležet někoho ve stejném stavu." pustila mou ruku. Najednou se mi nehorázně zamotala hlava a mírně jsem zavrávorala.

,,To jsi mluvila, nebo co?" ptala jsem se zmateně. Nebyla jsem si jistá, protože slova nevycházela z její pusy, neotevřela ji, ale přesto jsem je slyšela, ale také si jsem jistá, že to nebyla telepatie, teda spíš né ta telepatie, kterou provozuji denně. Její slova byla jasná a silná a byla její, přesto byla jiná než jakým způsobem se mluvila.

,,Dnes nemáš svůj den. Nebudeme to řešit." usmála se a rozešla se. Celou dobu jsem šla spíš za nimi. Hlavou mi vrtalo všechno. Naše první setkání a její histérie a také toto naše setkání a její ledový klid. Děsila mě, ale také ve mě vzbuzovala pocit, že jí mohu věřit. Najednou mě Ryane zatáhla do rozhovoru. ,,Slyšela jsi o KIV?" ptala se Ryane a zpomalila tak, aby mi viděla do obličeje. Já mu kývnutím odsouhlasila a nechala konverzaci plynout. ,,A co o nich víš?"

,,Skoro nic." odpověděla jsem tiše a začala pozorovat houpající se tkaničky u bot.

,,Tak oni nás loví, jako zvířata a tobě nikdo nic neřekne?" rozhodila rukama a něco se stalo. Najednou jsem zcela ztratila pojem o tom kde jsem. Zastavila jsem se a rychle kolem sebe začala máchat rukama. Ačkoliv to může znít absurdně bylo to jako by mě někdo odřízl od okolního světa.

,,Co se děje Lyn?" ptal se nevinně Dorado, ale já poznala, že něco ví.

,,Ryane cos to provedla?" stále jsem kolem sebe máchala rukama a vyjeveně na ni koukala. Můj pocit, že ji mohu věřit zmizel a nahradil jej strach o můj život. Ryane na mě vytřeštila oči a snažila se, nejspíš se snažila vypadat udiveně, ale moc důvěryhodně nevypadala. ,,Nestřílej si ze mě! Cos to udělala?" podrážděně jsem vykřikla.

,,Ryo tak jí to řekni." strkal do Ryane prstem Dorado.

,,Ty nebudeš jen tak ledajaká Restrianta?" dívala se na mě zkoumavě a ušklíbla se.

,,No ty taky ne." úšklebek jsem zopakovala a skousla jsem si dolní ret.

,,Je to něco jako bariéra," řekla klidně, ,,ale jak jsi to poznala?" ptala se nechápavě a nervozně.

,,Bylo to jako by jsi mě odsekla od světa. Nevím jak to popsat, ale prostě jsem to poznala." snažila jsem se vysvětlit a přitom neprozradit svou schopnost, kterou jsem si to odůvodnila.

,,Ještě nikdo to nepoznal. Dokonce ani tady mistr Dorado to nepozná, pokud mě nevidí při máchání rukou. Je dobře, že jsem ti pomohla." zadumaně řekla po velké odmlce posledních dvou vět a začala bloudit ve svých myšlenkách.

,,Ted ji nech ... a zpět ke KIVu. Vám o nich nic neřekli?" rychle se mě ptal Dorado.

,,Ne. Nic."odpověděla jsem stejně rychle a snažila se zapomenout na Ryaninu poslední, tajemnem obalenou, větu.

,,To je hustý!?" zařval, ,,To vám fakt nic neřeknou?" ptal se s vykulenýma očima. Odpovědí mu bylo jen pokývnutí.