Když jsem se konečně dostala do své bunky dorazil tatka a za zápěstí mě vytáhl z modulu pryč. Často jsme se musely protlačit skrze husté hloučky restrianů a tak jsem nevěděla kudy jsme šli, ale vím kam jsme došli. Skončili jsme na kapitánském můstku.

Nejdřív jsem byla ohromená, ale mé ohromení na sebe zachvíli vzalo podobu strachu.

,,Tati, proč tu jsme! Kdo to dovolil? Ví o mě? Kde jsou kluci? Vraťme se, prosím!" otázky se ze mě hrnuly, dřív než jsem je promyslela.

,,Zlatíčko klid, jdeme se sem podívat na odlet. Povolil nám to kapitán a kluci si hrají tamhle!" ukázal na křesla na druhé straně můstku a všechny otázky zodpověděl bez jakýchkoliv známek nervozity či jiných emocí.

Koukla jsem na druhou stranu a mezi několika restriany, kteří nebyli přeměněni do pozemské podoby jsem zahlédla kluky a jak je znám zase řeší věci co by v jejich věku neměli.

Koukla jsem na druhou stranu a mezi několika restriany, kteří nebyli přeměněni do pozemské podoby jsem zahlédla kluky jak mezi sebou hrají slovní kopanou a pomalu do té hry zatahují ostatní. Ti dva mají slovní zásobu bohatou, jako naše zásoby gholia. A to že ho máme spoustu, když ho tvoří naši atmosféru. V tom jsem se zamyslela: ,,Umíme se adaptovat a můžeme žít i ve vodě, ale cizí planeta? Zvyknu si?" ... První verze

Kluci vypadali tak šťastní, že jsem se přitiskla blíže k tátovi a vychutnávala si každý okamžik jejich smíchu. Tenhle nový začátek jsme hodně potřebovali a jelikož se kluci smějí už ted, nemělo by to být tak zlé jak jsem si představovala.

Když odpočet dostal k nule, celý kapitánský můstek se otřásl. Následkem toho se mi žaludek nepříjemně sevřel a kolena se jemně podlomila.

Nejdříve se dostavilo světlo, plno světla, ale po pár sekundách ho vystřídala tma a v té tmě mě zasáhla bolest, příšerná bolest, která mi rvala srdce a drtila ho na prach. Právě jsem opustila místo kde jsem se narodila, vyrůstala, žila. Opustila jsem vzpomínky, přátele, místa .. i tohle je cena za nový život.

,,Loď opustila planetu pane!"ozvalo se formálně celou místností.

,,Děkuji Altarfe. Máte prozatím povolení opustit můstek! " hlubokým hlasem prohlasil a muž v podivné uniformě, který do ted něčinně stál vedle nás. ,,Proč mě trestáš ...?" zeptala jsem se jako bych snad čekala odpověd.

,,Děkuji, pane!" poděkoval Altarf a prohlédl si celý můstek. Vím stoprocentně koho hledal a vím, že ho stoprocentně našel s dvěma metry, které patřili tátovi.

,,Tati! Chci do modulu, odvedeš mě?" ptala vystresovaně jsem se telepaticky, ale bylo to asi moc nahlas, protože se táta chytl za hlavu.

,,Dobře tak jdeme. Jen, prosím, mluv normálně anebo, když už tak neječ! Málem mi vybouchla hlava!" zavtípkoval a strčil do mě prstem.

Jakmile jsme se ocitla v modulu sama objal mě strach, tak jsem došla k oknu. Prvně jsem jen civěla na tu temnotu, ale po chvíli jsem začala hledat. Nevěděla jsem kam se koukat - směr, úhel, prostě nic, ale nakonec se mi na černém plátně stejně ukázala malá, roztomilá a fialová perlička jménem Restrial.

Při pohledu, který trval nejdéle, neboť byl také poslední, se mi před očima promítlo mích 60 let strávených na té planetě:

Viděla jsem mě a babičku, jak jsem s ní pekla dort a kluky jak jako malý, chodily k Olsenům "krást"ovoce. Bylo to celkem směšné, když člověk zjistí, že nic nekradli a starý pan Olsen o tom věděl a tak se s tátou domluvil, že jakmile něco upeču, donese mu potaji kus. Díky těmto vzpomínkám se mi koutky jemně formovaly do úsměvu, který ale brzy zmizel. Stačilo k tomu jen málo a radost a naděje byly pryč a spolu s nimy i má rovnováha, kolena se mi podlomila a v tu chvíli mi z očí mi vytryskly slzy, nasledované vzliky.

Stačilo vidět tátu a mámu jak mě učily na vznášedle. Mámu jsem neviděla skoro nikdy, jen při tomto byla se mnou. Jen jeden zážitek mi na ni zůstal. ,,Proč jen jeden? Proč si se nevrátila? Proč jsi nás, proč si mě opustila? Proč jsi to provedla! Jak si mohla opustit rodinu!" zanedlouho mě rozbolela hlava a celý svět se roztočil. Když jsem přestala vzlykat, bolest ustála. Chvíli jsem tam seděla a kolena si přitiskla k hrudi.

,,Halo ... jsi tam Lyn?" ozvalo se zpoza dveří.

,,Altarfe. O-omlouvám se, ale už ležím! Víš co, probuď mě tak 30 minut před přistáním. To je dost času na rozhovor! Ano?" snažila jsem se znít nezaujatě a prosila o odpočiněk. Nebylo to jednoduché, protože jsem před ani né minutou brečela, ale povedlo se mi hlas zkrotit.

,,Ano, tak tedy za 2 hodiny. Pěkně se vyspi!" klidně řekl a já poslouchala vzdalující se kroky. Chvíli jsem koukala na dveře, div my nevypadly oči a když jsem si byla jistá, že není v okolí spustila jsem. ,,C-co pěkně se vyspi? ..... To mi říká jen táta!" řvala jsem i když to bylo jedno.

Nakonec jsem šla do lůžka, zavřela plastový poklop na boku a zmáčkla zelený čudlík a tělo upadlo do spánku.

,,POPLACH ... POPLACH ... POPLACH ... POPLACH!" Tato slova my zněla v hlavě, ale neprobudila mě, tedy úplně ne. Stále v polosánku slyším jak se dveře otevřely a do modulu vletěl Altarf. Postě to vím! Ale bylo divné, jak nervozně mačkal to ubohé tlačítko dokola a dokola - jako by na tom závisel jeho život.

,,Co se děje? Mě si mohl vzbudit normálně!" ospale je ho seřvala a koukla na hodinky co mi dala Linx, ,,C-co- cože po hodině .... Altarfe!"zařvala jsem na něj.

,, Lyn p-problém! Máme velký, přímo gigantický problém! E-e-extralizanská flotila!" v jeho očích byl strach a koktání mi napovědělo, že to není vtip. Chytl mě za ruku a propletl si naše prsty. Musím uznat - ze situace vytěžil vše to se musí nechat. Já jsem jen protočila oči a radši neprotestovala. Táhl mě k nějaké chodbě kde nad dveřmi blikalo modré světlo. Když jemvešli do malinké místnosti plné lidí jako by se loď.

Asi po hodině která mi připadala jako celý den, se extralizanská flotila odebrala do "kšá" a všichni jsme bili prouštěni. Z místnosti mě ihned doprovodil Altarf, ale u dveří mého modulu mi konečně dal pokoj a já šla zpět na lůžko. ,,Konečně božský klid!" vydechla jsem štatně.

Když se všem naráz otevřela bunka i dveře modulu, každý věděl co dělat, kam jít a kdy ven z lodi, ale z nějakého důvodu já ne. Když jsme byli dost blízko Zemi, všichni se postavily do řad jako vojáci a čekaly na výstup a tak jsem se o to pokusila také. Naštěstí jsem stála u okna a viděla Zemi, takže jsem nemusela pozorovat své nové boty. Během pár sekund se planeta zvětšila, až už byl vidět nerovnoměrný povrch až najednou .. dveře se otevřely a my měly vyjít. Zmateně jsem tak učinila a hned mě ohromila gravitace. Kolena se podlomila a asfalt mě přivítal palčivou bolestí. Samosebou, všichni mě obešly a plavidlo poodjelo pryč. Táta asi vyšel druhou stranou a byla jsem za to vděčná, klukům chci dát jen dobrý příklad a nechci aby mě někdy viděli klečet na zemi, ale někdo mipomoct mohl.

Když jsem se snažila zvedat, nohy mě odmítaly poslechnout a vracely mě zpět k zemi. Až se v mým orným poli objevil pár bot. Nebyly ani táty ani Altarfovi, tak kdo sakra? Ten někdo mi nabídl svou ruku, ale když se naše ruky střetly, jako by mě něco bodlo do ramene, to jsem si však nechytla, protože jsem se snažila udržet na nohách. Hned co jsem získala stabilitu kluk kousek odstoupil, dal si jednu ruku do kapsi u mikiny a druhou si "nenápadně" chytl rameno, asi chtěl odejít.

Byl oblečený tak, že kdyby odešel dál bych ho neviděla. Měl černé džíny i mikinu, ale rukávy měl vyhrnuté a tak jsem mohla vidět jeho, poměrně silné, paže.

,,A-ahoj jsem Lyn! Děkuji ti!" váhavě jsem začala konverzaci.

,,Rys.." zašeptal tak, že by ho málokdo slyšel, ale já ho slyšela a jeho věta mě vyděsila.

,,Jak to výš?" chtěla jsem vědět a o krok se k němu přiblížila. Všiml si jak se snažím najít jeho tvář, skovanou v kapuci a asi proto tak rychle odešel.

,,C-co? Nic nevím! Ahoj! Nemáš zač!" v jeho hlase byla poznat nervozita. Připomínal zvíře v kleci, které se zoufale snaží vykousat ven. Hned co odešel mé tělo chtělo padat, ale vůlí jsem jej udržela. Bylo mi jako pod lavinou, jako bych měla na hrudi velký kámen.

Mé tělo bylo těžké, dokonce i dýchat bylo námahou a adaptace na kyslík byla dlouhá. Začátek na téhle planetě nebyl takový jaký jsem čekala, ale ted je podzdě na to zacouvat.

Tak! Prosím, opravujte chyby a díky za ohlasy.

Děkuji Sam