Vždy tam byla. Možná někde vzadu, ale byla tam. Smála se někde v pozadí, dokázala si se vším poradit, ač nebyla oblíbená. Byla to prostě obyčejná holka, kterou každý bral jako samozřejmost. A pak se po ní jednoho dne slehla zem. 

Byl to pro něj šok, protože den bez ní si už neuměl představit. Týden jejího zmizení se protáhl na dva, a nakonec nebyla k mání ani třetí týden, když k nim dorazila ta zdrcující zpráva. Umírala a nikdo s tím nemohl nic udělat – ta, která se dokázala vypořádat se všemi problémy, kromě těch svých.

Stál před těmi bílými dveřmi. Byl v nemocnici a už dobrých pět minut sbíral odvahu vstoupit a čelit pohledu jejích očí. Stiskl kliku a vešel. Nevnímal otravný zápach dezinfekce nebo sestry běhající po chodbách.

Seděla na posteli a se svěšenými koutky koukala z okna. Nejspíš pozorovala let ptáků, měla je ráda. Tedy alespoň myslel. Ve tváři se jí zračil nesmírný smutek. Vypadala překrásně, i když umírala. Obyčejné hnědé vlasy měla rozcuchané a nebesky modré oči, které byly taky obyčejné, už nezářily tak, jako vždycky. A jeho to bolelo, ten pohled na ni.

„Ahoj," otočila se s úsměvem, který byl falešný. Nemohl být pravý. Kdo by se v její situaci usmíval?

 V ruce držel květiny. Nevěděl, jaké má ráda, a tak prostě nějaké koupil, doufaje, že se trefí.
„Ahoj," pokusil se o úsměv, „přinesl jsem ti kytky."

Zamířil ke stolku, který v takových nemocničních pokojích býval. Neměl rád nemocnice. Byly strohé a bílé. Jako by už při vstupu křičely, že nemáš šanci na uzdravení, tak proč se obtěžovat ti dělat hezký pokoj, když stejně brzo odejdeš. 

Stůl už byl obložený další tunou květin, které byly ledabyle nastrkané do váz, aby se mohly vyhodit, a papírky, jež nejspíš obsahovaly přání k uzdravení. Jak pošetilé, když měla rakovinu a její život pomalu vyprchával, odcházel do nenávratných končin.

Dívala se na něj těma očima, které vždycky miloval. Vždy v nich vířily emoce, ale teď byly nudné, mrtvé jako oči chobotnice.

„Ahoj," zopakovala znova a přitáhla si pokrývku blíž ke svému vyhublému a bledému tělu, jako by snad s sebou přinesl chlad, který vždy převládal v jeho srdci.

„Ahoj," řekl taktéž a v hlavě mu šrotovalo. Co říct člověku, který umírá? Že mu je to líto?
„Nechci, abys umřela," vypadlo z něj a ona se zasmála, nikoli však svým zvonivým smíchem.
„Nikdo nechce, abych umřela, a přesto tomu nikdo nezabránil."

„Proč jsi nic neřekla?" zajímal se, zároveň vyčítal a přitáhl si židli dál od postele, aby nerušil její osobní prostor, načež se posadil.

„Nikdo se neptal," řekla tiše. „Proč trápit ostatní lidi něčím, co je nevyhnutelné?"
Povzdechl si a prohrábl rukou své rozcuchané hnědé vlasy. „Protože tě milujou a chtějí s tebou strávit co nejvíc chvil."

„To by měli dělat, i kdybych neumírala," poznamenala, a pak se na něj zvědavě zadívala. „Co ty? Proč jsi přišel až teď, když se to děje? Proč říkáš to, co říkáš, když ses začal zajímat teprve v nouzové situaci?"

Znovu se nadechl a polkl v krku ten veliký knedlík, co se v něm utvořil. „Protože tě miluju."
Nadzvedla obočí, ale usmívala se pořád. Takovým tím smutným úsměvem, který trhal srdce na cucky. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Také bych ti řekla, že tě miluju."
„T-tak mi to řekni teď!"

„Ne," zakroutila hlavou lehce, „nechci ranit tvé srdce. Dát ti falešnou naději, že spolu budeme, a pak odejít."

Měla pravdu a on neměl, co by řekl. Znova mu pohled zakotvil na těch květinách. Kolik lidí už tu bylo? Soudě podle počtu věcí na stole hodně. Ale určitě ani ne čtvrtka těch, co byli na jejích sociálních sítích, Facebooku, Instagramu a dalších, přidaní jako přátelé. Prostě tam byli, tak jako ona v jeho životě. Někde vzadu, ale přec, při zahledění se do hloubky, viditelní.

„Promiň," řekl a její pohled se ukotvil na bílý strop.

„Taky nechci umřít," šeptla, ale žádná slza jí z oka nevytekla. Byla s tím smířená. Její duše už dávno odešla a teď se čekalo jen na tělesnou schránku. Svět byl pro ni příliš krutý na to, aby v něm dokázala žít. Proto umře mladá a zahořklá. Nesplní si žádný sny. Jaké vlastně měla sny? 

Nikdy se o takové maličkosti nezajímal, nedokázal s ní ani promluvit. A teď chtěl vědět všechno, co se jí líbí, nelíbí, jaké má sny, ale nedokázal nic říct, protože měli jen opravdu málo času na to, aby mu mohla všechno povyprávět. Však on na to měl celý život a přesto... se nikdy nezeptal. Tak zatraceně moc toho teď litoval!

„Budeš muset jít," řekla a on kývl. Nechtěl říkat „Ahoj," nebo „Na shledanou," protože jediné, co mohl říct, bylo: „Sbohem."

Jen se usmál a otřel si zbloudilou slzu. Věděl, že celou noc probrečí. Chtěl přijít i další den, i ten následující, ale nemohl. Nechtěl žít s tou nadějí, že to takhle půjde napořád, že přežije. Tohle bylo jejich poprvé a zároveň naposled.

„Je mi to líto," zamumlal chabou výmluvu, když umírala. 

„Počkej!" zastavila ho, když otevřel dveře. „Zapomeň na mě a-a žij dál."

A on odešel, neohlížel se, protože nechtěl, aby viděla slzy v jeho očích. Vždyť byl víc zlomený jak ona! Nechtěl koukat do těch zatracených očí plných zklamání a neskonalého smutku, který celý život přehlížel. Nedokázal to.

Zemřela na druhý den brzy ráno. Odešla, v noci jí narostla křídla a jako anděl odletěla do nebe. Rád by doufal, že umřela s úsměvem na rtech, bezbolestně a s klidem v srdci.

Konal se pohřeb, na který skoro bolestí nedorazil. Pořád mu chyběla. Slyšel její smích, viděl ji stát u něj v pokoji. Ale zmizela a už se nikdy neměla vrátit. Byla krutá, zanechala jeho srdce na kusy, přestože on to její rozbíjel celý život, až nakonec umřela.

Ležela v té rakvi, oblečená do nejkrásnějších smutečních šatů, co kdy viděl, přestože šaty nesnášela. Ležela tam tak klidně, jako by se měla každou chvíli probudit. Ale nemohla. Už dávno byla tam nahoře, mezi anděly, kdy jedním vlastně byla po celý svůj život. A protože nedokázala snést bolest života, odešla brzy, tak křehké byla stvoření.

A i když šířila celý svůj krátký život štěstí, zanechala po sobě jenom hloupý zmatek a bolest.
Nedokázal říct svou řeč, nedokázal ani brečet. Jenom zíral do té zatracené rakve a věděl, že je pořád krásná. Přestože její pokožka byla bledá jak stěna, přestože byla hubená, přestože její vlasy ztratily lesk a přestože ležela v rakvi na svým vlastním pohřbu. Pořád byla krásná a on litoval, že její život promarnil.

A měsíc zářil dál, jako by se nic nestalo, Země se i nadále otáčela, Slunce svítilo. Byla jen jedna z milionu. Měl si uvědomit, že to, že přišel dnešek, neznamená, že přijde i zítřek.

Zemřela ve věku nedožitých sedmnácti let, on už se nikdy nezamiloval. 

A ona?

Konečně byla šťastná. 

Poznámka autorky:

Touto jednodílovkou jsem chtěla upozornit, že každý den umírá nespočetně mnoho lidí. Ať už je to nehoda, sebevražda, nemoc...A my s tím nemůžeme nic nadělat. A proto bychom neměli opovrhovat jinými lidmi. Měli bychom jim dopřát krásný život, protože ten máme pouze jeden a když už nám osud napíše, že skončí brzy, měl by být ten kus prožitý tak, jak to jen jde. Nikdy nikdo z nás neví, kdy umře. Jestli ve stáří nebo třeba zítra. Měli bychom žít, jako kdyby byl každý náš den ten poslední. Nebát se říct tomu, koho milujeme, že to tak je, protože mu to třeba už nebude moci povědět nikdy. Říct přátelům, jak si jich vážíme! A proto by nikdo neměl být sám. 

Chtěla jsem naznačit, že zítra může být klidně pozdě. Ať už jsi kluk nebo holka, prosím tě, nenič nikomu život! Šikanou, posmíváním se, ignorací, protože tvůj cíl si pak kvůli takové malichernosti může svůj život vzít. Tolik let může mít před sebou, nedožije se vlastních dětí, nechá po sobě spousty bolesti a výčitek.

Třeba jen proto, že my stojíme schováni za tím rohem jako nečinní účastníci, herci v divadle tragédie, nikoliv komedie, jež zažívá ten, kterak působí bolest a v krajním případě i smrt - těch případů se našla spousta.

A já se ptám, stojí to za to? Jen proto, abyste se pobavili? Ubližovat někomu jinému? Smrt je všude okolo nás a nevíme, kdy se rozhodne zasáhnout.

Nevím, jak ostatní, ale já, kdybych měla zítra zemřít, litovala bych. Litovala bych, co jsem neudělala, slov, které jsem komukoliv, mé mámě, sestře, bratrovi, přátelům, celé rodině, kdy řekla. Zamyslete se nad tím a utvořte si vlastní názor. Proč si dennodenně někdo sáhne na život? Jezdí jak vůl přes přechody? Útočí na lidi, přestože jsme všichni stejný druh? Tak proč? Kvůli náboženství, jinému světovému názoru, jinému fotbalovému týmu, kterému fandíme? Pošetilost! Nemluvě o zvířatech. Já osobně se chci dožít svých vnoučat. Nechci umřít jako nikdo, ať rukou svou či cizí, ať už kvůli nemoci či nehodě...
Řekla bych, že život je jako pero bez víčka, buďto může vyschnout - nikdy nic nedokáže, anebo ho můžeme vzít a napsat ten nejkrásnější příběh - příběh života.

Řiďte se heslem Memento mori. Víte, co znamená? Vzpomínej na smrt. A tyto dvě slůvka neexistují jen proto, aby se tesala na náhrobní kameny, to už je totiž příliš pozdě. Vzpomínej, že jednoho dne umřeš, a to je hlavní důvod, proč žít!

TnaKenov