,,Kde jsi byla Lucie?" ozval se hlas macechy, hned jak se Lucie blížila ke svému pokoji a tak se Lucie na ní překvapeně otočila, protože nečekala že si macecha hned tak brzy všimne jejího příchodu.

,,Já... byla jsem se projet," odpověděla a přitom na macechu upřela svůj pohled.

,,Na té staré herce...předpokládám," řekla macecha na její odpověď a přitom se na Lucii zašklebila.

,,Hříbek není žádná stará herka a dostala jsem ho od tatínka," bránila se Lucie a macecha ji pohotově chytla za ruku a přitlačila ke zdi.

,,Tak se mi zdá že ti to ježdění budu muset zakázat...protože trávíš nějak moc času venku...milá zlatá...tak abys nám ještě nezvlčela...když jsi tak krásně poslušná," řekla macecha na její obranu, ale Lucie zvedla svůj hlas na protest.

,,Ne to nemůžete...nemůžete mi to zakázat...tady má hlavní slovo můj otec a ne vy!" vykřikla, jenže macecha ji svou rukou začala drtit čelist a tak už Lucie nestihla říct nic dalšího.

,,Já můžu všechno milá, zlatá a tvého otce mám dokonale v hrsti. Miluje mě, takže by pro mě udělal všechno....první i poslední. Tak si na mě dávej pozor Lucie, jinak by to s tebou taky mohlo špatně skončit...A teď už jdi má dcera na tebe čeká abys ji pomohla a práce je tu taky dost. Tak sypej," řekla macecha a pak svůj stisk trochu povolila, aby mohla už Lucie odejít.

,,Nebojte se překážet vám nebudu a zanedlouho až splním svůj slib a odejdu do kláštera se mě nadobro zbavíte...matko!" vykřikla Lucie a pak už se chystala k odchodu, jenomže macecha ji znovu přirazila ke zdi.

,,Co si to dovoluješ ty malá potvoro. A vůbec jak chceš...klidně si do toho kláštera odejdi. Ale pamatuj si Lucie, že dokud tu budeš, tak se postarám o to abys tu klid dlouho neměla. A na to že by jsi se jela projet na té tvé herce zapomeň," řekla macecha výhružně a pak Lucie praštila do tváře, tak silně až se ji z očí začaly drát potoky slz a až ji i z nosu tekl silný pramen krve.

,,A teď už běž ty ničemo a pamatuj si že mě nemáš co odporovat," dodala ještě za Luciinými zády a když se Lucie otočila, tak její macecha byla pryč.

Lucie pak vešla do svého pokoje a se slzami v očích se přikrčila na posteli a snažila se utlumit bolestné vzlyky které se ji draly ze rtu a pak po chvíli se zase bolestné vzlyky proměnily v pláč, který ale nešel jen tak ustanou.

Utřela si krev z nosu, která už tak netekla a pak se schoulila na posteli do klubíčka, ale její bolavá duše klidu neměla.