Nikdo si mě ani June nevšiml. Přesně podle mých pokynů byli Lovci hnáni do laboratoří. Naše Smečka se naposledy zvedla a vzepřela. Tentokrát jsme měli převahu a moment překvapení.

,,Co bychom měly udělat?" Zeptala se mě June, která na celou situaci před ní třeštila oči. ,,Já...já nevím." Odpověděla jsem popravdě. Všude koloval zmatek a strach. Měla bych to zarazit.

,,Pojď za mnou a buď opatrná." Přikázala jsem holčičce a vyšla vstříc bojům.

Doufala jsem, že bych mohla pomoct, ale nebylo kde. Napadala mě jen jedna věc, ale nebyla jsem si jistá. Přesto to bylo poslední, co mi přišlo správné.

Schovala jsem June za jeden ze stanů a proměnila se. Už jsem si docela zvykla na změnu z člověka na vlka a nyní mi to připadalo jako ta nejobyčejnější věc.

Jakmile jsem stál na všech čtyřech, rozeběhla jsem se a s několika mohutnými skoky jsem se dostala až k jeskyním. Na jednu z nich ksem vyskočila a udělala to, co mi radil instinkt. Zařvala jsem. Můj křik, vlčí křik, se mohutně nesl celým placem. Odràžel se od stromů a vířil dál a dál. Všichni to slyšeli a všichni poslouchali. Vypadalo to jako bychom se zastavili v čase.

Jak Lovci tak vlci přestali bojovat a jenom zírali. Nikdo ani nedutal. Čekali.

Proměnila jsem se do lidské podoby a rozhlédla se kolem. Slova mi přicházela na jazyk sama.

,,Poslouchejte! Vaše vůdkyně Tina je naším zajatcem a zázračné dítě June se k nám přidala, protože zjistila, co je správné. Tina vám lhala. Ve všem. Donutila vás myslet si, že jsme hrozba. Ale to se mýlila. Žijeme stejně jako vy. Rodíme se, umíráme, radujeme se, žijeme a jsme šťastní...stejně jako vy. Možná, že náš rod za ten čas udělal nějaké chyby, ale to přeci všichni. I já chybuji. Ale to přeci neznamená, že se kvůli tomu zničíme navzájem. Chci vám nabídnout něco, co vám Tina nedala. Chci vám nabídnout svobodu. Můžete skončit. Zastavit to prolévání krve, jak z vašich stran, tak z našich. Nedostáváme život proto, abychom ho ničili. Toto právo nám nenáleží. Život je dar a my bychom si ho měli užít. Měli bychom se radovat z každého dne a to vám chci nabídnout. Můžete odejít, můžete se přidat ke Smečkám a nebo můžete zapomenout...
A proto vás prosím, složte zbraně, a zanechte válek, protože pokud tak neučiníte, zničíte více než jen život."

Mluvila jsem hlasitě a od srdce. A oni poslouchali. Sledovala jsem všechny jejich pohledy. Sledovala jsem jejich nálady. A pak se stalo něco nepředstavitelného. Začali zahazovat zbraně. Po všech těch letech vraždění a nenávisti nastával konec. A já byla součástí toho všeho.

Jenže pak se stalo ještě něco. Sklonili hlavy a poklekli. Přijali mě. Byla jsem jejich nová Alfa.

,,Ne!" Ozvalo se z řad. Zbystřila jsem a uviděla dívku, která se rozeběhla kupředu. ,,Ty nikdy! Nikdy nebudeš mojí Alfou!" Křičela a ruce se jí změnily v drápy. Vytušila jsem, co udělá, ale nestihla jsem ji zastavit.

,,Ne!" Zavřískala jsem přesně v tu chvíli kdy své pařáty prohnala hrudí Jack. Mojí tetičky Jack. Jediném, co mi zůstalo po mámě.

Zalapala jsem po dechu a seskočila ze skály. Co nejrychleji jsem se propletla hloučky a dostala se k Jack. Někdo tu útočící dívku zneškodnil, ale já si toho nevšímala. Šlo mi jen o jediné.

Jackinye ležela bezvládně na zemi a z úst jí vytékal krvavý pramínek jako slza. Umírala.

Vzala jsem její hlavu do dlaní. ,,Ne...Jack..." Zašeptala jsem a objala ji. Celou hruď měla rozdrásanou drápy.
,,Mrzí mě to...neměla...já...promiň mi to." Šeptala jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. ,,Anna...Annabell...mrzí mě jenom jedna...věc a to, že-že jsem tě nepoznala jako...jako dítě...tvoji rodiče by na tebe byli...pyšní..." Vydechla a já sledovala, jak se jí pomalu chvějí víčka. ,,Teto Jackinye." Zamumlala jsem a pokropila její hruď slzami. Cítila jsem tíhu na plících. Další člověk, kterého jsem měla ráda umírá a jenom kvůli mě.

,,Můžu za to já." Zašeptala jsem. ,,Anny...ty...nemůžeš-ne za nic...zachránila jsi je...dala jsi...dala jsi jim naději a-a smysl...jsi hrdinka...ne jako já...já-já byla zbabělec..." Říkala nepravidelně Jack. Odcházela a já to nechtěla dopustit. ,,Teto Jackinye, co to povídáš? Jsi ten nejstatečnější člověk, kterého jsem kdy poznala. Máma musela být šťastná za takovou sestru jako jsi ty a já jsem šťastná, že jsi moje teta." Vzlykla jsem a sledovala, jak se černovláska naposledy usmála a stiskla mi ruku. ,,A-a já jsem šťastná, že...že jsi moje neteř...Annabell..." Zašeptala Jack a zavřela oči. ,,Jack? Teto Jackynie? Teto!!" Zatřásla jsem bezvládným tělem. ,,Ne...ne! Prosím! Prosím..." Šeptala jsem, ale zbytečně. Jack odešla a já ji nemohla následovat. Bylo po všem.

,,Omlouvám se." Zašeptala jsem naposledy a přestala jsem vnímat okolí.

Sledovala jsem, jak mě Rio zvedá a jak Malevia odnáší tělo mrtvé Jack pryč. Sledovala jsem jak Charlotte a Edward rozhání Lovce a jak s nimi mluví, ale nevnímala jsem, co říkají. Viděla jsem vše ze své vlastní bubliny. Byl konec.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Po tolika válkách...byl konec! Ale za jakou cenu...
A já si to uvědomovala...války nebyly výhrou...války byly prohrou. Správná odpověď byla láska jenž je opakem války. Zničující bitvy nás připravují o vše správné, včetně lásky. A já to věděla a nebyla jsem sama. Všichni, co si vybrali svobodu si to uvědomovali taky...a to byla výhra. To byl cíl, kterého jsme si přali dosáhnout a kterého jsme dosáhli...