V médiích je Annabell jako dítě.

Před cca dvěma měsíci (Annabell je v kómatu)

,,Slyšíš mě, Annabell? Odpověz, rozumíš mi?" Ozvla se v mé mysli hlas. Co to má znamenat? Kdo to ke mně mluví?

,,Co se děje? Kdo jsi?" Vykřikla jsem. ,,Jsem jen hlas v tvé hlavě, ale mám i jméno, chci aby sis na mě, ale vzpomněla ty sama. Znáš mě...přemýšlej..." Říkal hlas. Byl to klidný dívčí hlas, který mi byl velmi známý, jakobych ho slýchala denně.

,,Nemohu...nejde mi si vzpomenout..." Odpověděla jsem zmateně hlasu. ,,Vím." Zašeptal hlas. ,,No dobře, ale co po mě teda chceš? A proč se mnou mluvíš jen ve spánku?" Nechápala jsem. ,,Protože mluvit s tebou je velmi nebezpečné, kdokoliv by si toho mohl povšimnout, někteří tady dokonce i čtou myšlenky, ale jen tobě je nikdo nemůže přečíst." ,,Cože? Proč jen mě ne?"  ,,Máš spoustu předností a hlavním důvodem je, že jsi pravým nástupcem. Jsi pravá Alfa a musíš jí být, jen ses ještě nestihla pořádně projevit. Máš Hlas, který povede všechny. Máš na to pravděpodobnosti. Ne Malevie a ani Charlotte, jenom ty..."
Vysvětloval hlas. Nechtěla jsem slyšet, kolik odpovědnosti na mě padá. Znělo to děsivě.

,,Ale já nechci být žádná Alfa, teda jednou už mě zvolili, ale to byla jen taková..., přesto, nemůžu být někdo tak důležitý! Malevie by to zvládla stokrát lépe. Zná všechny ze Smečky, rozumí jim, dokáže je povzbudit, když se bojí, dokáže jim porozumět, když to potřebují. Ona musí být Alfou." Oponovala jsem hlasu. ,,Není dobré se přeceňovat a už vůbec né podceňovat Annabell a to ty přesně děláš! Prober se, otevři už oči a nenalhávej si něco, čemu stejně nevěříš! Poslouchej...ty, Annabell, ty jsi pravá Alfa, vůdkyně, jen ty je dokážeš vést a zvládneš dát se svojí Smečkou všechno dohromady. Rozumíš mi, Anny??"  ,,Ano." Opověděla jsem trošku naštvaně.

,,Dobře, trošku postoupíme. Mám pro tebe jistou velmi důležitou informaci. Valentina vytvořila dokonalou zbraň." Rozmluvil se zase hlas. ,,Zbraň? Jak jako? Střelnou zbraň? Proč?" Vyhrkla jsem ze sebe bez přemýšlení. ,,Ne, není to žádná zbraň, jak myslíš. Vytvořila dokonalou genetickou bytost, dívenku. Někdo jí dal kvalitní vzorec, trvalo roky, než ty její experimenty vyšly...a pak to tu bylo, malá dívenka, jmenuje se June." Řekl hlas a promítl mi do mozku obrázek blonďaté dívenky s roztomilými ďolíčky ve tvářích.

,,Tohle dítě chce použít jako zbraň? Ach Bože!" Zalapala jsem po dechu, když jsem holčičku uviděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohohle andílka chce nechat ničit? Tuto sladkou dívenku chce nechat zabíjet?

,,Ano, jen u malých dětí to mohlo vyjít. A ne jen tak u nějakých. Musí to být potomci dlouhé rodové linie Alf. Když ses narodila, strčila tě do dětského domova. Jeden čas na tobě dokonce dělala pokusy, ale netrvalo dlouho a zjistila, že ty bys do boje nešla, jelikož tvoje vzpomínky byly vždy velmi silné, proto hledala dál. Ingrediencí bylo spoustu včetně krve lidí, kteří se tak milují, že by jeden pro druhého položili život. Obě tušíme, že tohle hledání netrvalo dlouho." Poznamenal hlas. Já a Rio. Vážně je naše láska tak mocná? Opravdu z ní byl stvořen dokonalý genetický stroj?

,,Netrap se s tím, Annabell, ty za nic nemůžeš. Pravda je, že June už je plně funkční k poslání do boje. Tahle blondýnka umí, totiž jednu ohromnou věc. Vymaže ti vzpomínky. Všechny. Jenže je tu jedna drobnost o které Tina zatím neví. Vymazání paměti není navždy. Ty, jakožto pravá Alfa budeš mít zhruba rok na celkové prolomení všech vzpomínek." ,,Cože? Rok??? A co ti ostatní?" ,,Ti dva roky a víc." Odvětil klidně hlas. ,,Ach proboha..." Zašeptala jsem. To je náš konec...

,,Ale je tu jistá věc...takový hnací motor. U každého je tou vzpomínací svící něco jiného. Třeba místo, nebo člověk, cit nebo třeba situace. Potom jsem zjistila, co je tím tvým hnacím motorem. Láska k Riovi. Je jedinečná a ty, ač si to neuvědomuješ, k ní připojuješ všechno. Svoje dětství, setkání se Smečkou, rodiny ve kterých jsi byla, co ses kdy naučila...každou  vzpomínku si spojuješ s Riem. Je to zvláštní, ale je to pravda. Proto tebe zachrání jen jedno...když si vzpomeneš, co cítíš k Riovi." Mluvil hlas. ,,Proč mi to říkáš?" Zamračila jsem se. ,,Protože když tě jednou June obere o vzpomínky, ale ty si je pak vrátíš už ti je znovu nesebere." Vysvětlil mi hlas.

,,Jen tím je všechny zachráním, že? Když si budu pamatovat..." Neptala jsem se hlasu, řekla jsem to jistě. ,,Ano. Nepomůže nic, ani když zabiješ Tinu. Plán je spuštěný, všichni budou dělat to, co jim bylo nakázáno i po její smrti." Potvrdil mi hlas.

,,Dobře, takže...jak se dostanu k June?" Vyhrkla jsem. Chci to mít za sebou.

,,Všechno postupně, Annabell. Máš ještě dost času." Sděloval mi klidně hlas. Proč je pořád tak klidný??

,,Fajn, tak co ještě?" Odsekla jsem. ,,Nebuď drzá. Pomáhám ti, tak se chovej slušně. Jenom, abys věděla nějakou dobu už jsi v kómatu." ,,Cože?" Vyděsila jsem se. Jak dlouho??

,,Ano, musela jsem tě uvést do tranzu, aby jsme si mohly promluvit, jinak to nešlo. Je to nejbezpečnější."  Vysvětlil mi hlas.

,,Rozumím. Co mám, ale teda dál dělat s Lovci?" Zeptala jsem se netrpělivě. ,,Znič laboratoře, zničte Lovce, nikdo z nich nesmí zbýt jinak se vrátí a zabijí vás všechny. Ti, kteří se budou chtít přidat k vám vezměte do svých řad. Ti, kteří budou chtít být jen obyčejnými lidmi také je nechte, ale sledujte je. Ale hlavně chyťte June. Její schopnosti nefungují, když se tě nebo věci, co ti patří nemůže dotknout. Zabavte jí ruce. Nebo s ní promluv, bude poslouchat, ale musíš jí ukázat pravdu."

,,Chápu. Ještě něco?" Zeptala jsem se netrpělivě. ,,Vlastně ano. Už sis vzpomněla?" ,,Na co?" Zeptala jsem se. ,,Na můj hlas." Přilétla bleskurychle odpověď. Ten hlas....odkud ho znám? Slýchala jsem ho častokrát jako dítě. Znala jsem ho a to moc dobře, ale odkud? A pak se to objevilo:

,,Mami, pomoc!" Do hlasu se mi začaky promítat staré vzpomínky, když jsem byla ještě malinká a trčela jsem v dětském domově. Objevila jsem se tam. Prožila jsem to celé znova.

,,Jsi v bezpečí, neboj se, nikdo ti neubližuje. Už jsi v bezpečí." Ten hlas! To byl on! Viděla jsem, jak se nade mnou sklonila tmavovlasá chůva a vytáhla mě z postele.

,,Já chci maminku." Zašeptala jsem a objala paní kolem krku. Chtěla jsem zjistit kdo to je, ale byla tma a já jí neviděla do obličeje.

Nesla mě dolů po schodech. Posadila mě na stůl a v tom jsem si toho všimla. Byla to Jack!! Jackynie byla v mém dětském domově!!! Jak je to možné?

Najednou se obraz oddálil a já přestala vidět očima sebe, jako malé holčičky. Nyní jsem na celý děj viděla z dálky.

,,Jak se jmenuješ?" Zeptala se dívenky-mě-Jack. ,,Annabell." Zamrkala jsem jako malá.

Koukala jsem na celý děj a rukou si zakrývala pusu. Cítila jsem jak se mi do očí hrnou slzy a zakrývají mi zrak.

,,Annabell?" Ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila a uviděla nynější vzhled Jackynie.

,,Co to má znamenat?" Otočila jsem se na černovlásku s výtkami. ,,Jsi v podstatě moje příbuzná....beru tě jako svoji neteř, Annabell. Hrála jsem hru, roky. Opustila jsem svoji Smečku i Valerii jenom proto, abych je chránila. Všechno jsem od začátku dělala pro vás. Ze začátku jsem donášela od Lovců. Když se situace zhoršila, snažila jsem se útokům Lovců zabránit. Neustále jsem hlídala každý Tinin krok, který se rozhodla udělat. Tina postupem času zjistila, co dělám. Zajala tvoji matku. Byla to zkouška, jestli ji zradím. Uvěznila vás. Nemohla jsem nic dělat. Jediným přáním Valerie bylo, aby jsi ty, Char a Malevie přežily, na ničem jiném jí nezáleželo a ani Jacobovi, tvému otci. Oba vás měli hrozně moc rádi, Anny, nedokážeš si to představit.

Pomohla jsem utéct Malevii a tebe jsem pod Tininým dohledem ukryla do sirotčince, kde jsem to usmlouvala tak, abys hned jak to šlo mohla pryč. Dokonce jsem dokázala i přemluvit Tinu, aby Charlotte nezabíjela. Nejprve chtěla, ale nakonec jsem její názor změnila. Celý život jsem na tebe, Mal i Charlotte dohlížela.

Jenže Tině to nestačilo. Musela jsem hrát její hru. Nafingovala jsem podle jejích pravidel, že jsem nepřítel. Pamatuješ jsi jak jsem tě poprvé napadla v lesích? To bylo jen na oko. Bylo to přesně promyšlené, aby tě Klarisa chytila a odvedla ke Smečce.

Když se, ale Tinin plán začal sypat rozhodla se pro další tah. Vypálila váš hrad. Bylo jí jedno, kdo zahyne. To já jsem tě vynesla ven, Annabell. Pak si toho Tina všimla, tvé a Riovi krve. Další špehové jí získali vaši krev. Nebylo to tak těžké. Postupem času vytvořila June. Snažila jsem se zpomalit rychlost vývoje, jenže to moc nešlo. A teď, teď jsi tady." Odmlčela se Jack a sklopila oči.

,,Co se stalo s mámou a tátou?" Zašeptala jsem a vzhlédla k ní svýma zarudlýma očima. ,, Jacob zemřel, když vás bránil. A tvoje máma...zabili ji. Tina ji zabila. Nemohla jsem jí pomoct." Odpověděla roztřeseně Jack. ,,Nemohla? To sis prostě nechtěla zničit identitu? Vykašlala ses na to??" Zaječela jsem na ni. Všechny skrývané emoce se draly na povrch.

,,Když se narodila Charlotte, šla jsem osvobodit tvoji matku...Tina to čekala...málem jsem zemřela a pak...bylo po všem." Začala vzlykat Jack. ,,Chtěla jsem Valerii zachránit...byla jako moje sestra! Milovala jsem ji, byla bych pro ni schopna vzdát se všeho. Proto jsem se upnula k tomu jedinému, co jí zbylo...k vám třem..." Zašeptala Jack a po tvářích jí začaly stékat slzy.

,,Věřím ti." Řekla jsem. Jack se na mě překvapeně podívala. ,,T-ty...ty mi věříš?" Zalapala Jack po dechu. ,,Ano." Vzlykla jsem a utřela si oči. ,,A mám jen jedno přání. Pomstít svoji rodinu." Zaskřipala jsem zuby a pohled mi ztvrdl.

,,Dobře. Pamatuj, že klíč ke vzpomínkám je Rio a že tě musí za každou cenu June zbavit vzpomínek. Věř v sebe, Annabell, zvládneš to, vím to." ,,Vím, že by byla máma stejná jako ty, obětovala by se pro tebe, měla tě velmi ráda...četla jsem si o tom v jejích denících." Řekla jsem Jack. ,,Děkuju ti, Annabell. Valerie i Jacob by na tebe byli velmi pyšní." Odvětila mi Jack hrdě a já jen přikývla.

,,Teď už se, ale musíš probrat Annabell. Průkazky a kódy na otevření dveří máš v kapse, jdi podle toho plánku. Věřím v tebe stejně jako by věřila tvoje máma a táta. Ale teď už se probuď." Ozval se mi naposledy Jackyinin hlas v hlavě a začaly se mi otevírat oči.

Protřásla jsem si hlavu. Trochu se mi motala hlava. Byla to všechno vůbec skutečnost? Sáhla jsem si do kaosy u kalhot a vytáhla několik karet, mapu a papír s pokyny.

Nadechla jsem se a zvedla se z lůžka. Tohle zvládnu. Za mámu, za tátu, za Char a Malevii, za mě a Ria, za svoji Smečku...

Současnost

Probrala jsem se z transu a zamrkala kolem. Stále jsem ležela v Riově náruči. Lapala jsem po dechu. Tohle všechno se stalo za jedno kóma. Je to nemožné nebo ne?
Mohla to být pravda?

,,Annabell! Co ses dozvěděla?" Vyhrkl Rio, když zjistil, že jsem vzhůru. ,,Já...vím...asi vím, co bych měla udělat." Vykoktala jsem překvapeně. ,,Nevypadáš v pořádku. Annabell, mluv se mnou." Otočil si můj obličej k sobě Rio.

,,Nezvládnu o tom teď mluvit, Rio, promiň, ale vím, co musíme udělat. Pojď, ještě to zvládneme." Začala jsem se zvedat roztřeseně na nohy. ,,Co? Co zvládneme...o čem to mluvíš?" Nechápal mě Rio. ,,Zničíme Lovce. Jednou provždy." Prohlásila jsem jasně a vzpomněla jsem si na svoje myšlenky. Za mámu, tátu, Jack, Malevii a Char, za mě a Ria a za svoji Smečku...za ně za všechny se musím vzchopit a zvládnout to, co mi bylo uloženo, stát se vůdcem a osvobodit svůj lid, vlkodlaky...

Ahojky, jak jsem říkala poslední dobou se mi píše tento příběh poměrně snadno, proto vám musím s lítostí, ale zároveň hrdostí oznámit, že se pomalu dostáváme ke konci story...

Chtěla bych se omluvit za případné chyby či překlepy, protože i po kontrole prostě nějaké uniknou.

Také bych vám chtěla moc moc moc a moooooc poděkovat za tu neuvěřitelnou hordu hvězdiček, kterých je nyní 1K!!!! No věřili byste tomu?

Jste ti nejlepší čtenáři na světě. Mockrát vám děkujuu😘😘😘

Vaše nejšťastnější
Nell24a