Pohled Annabell

Běžela jsem lesem. Viděla jsem svoje velké tlapy, které se lehce dotýkaly měkké trávy. Netušila jsem kde jsem a ani proč, jen že musím utíkat. Vlastně jsem spíš chtěla utíkat. Líbilo se mi, jak kolem mě ubíhá krajina.

Viděla jsem všechno kolem sebe. Viděla jsem každý drobný detail jako žilky na listech, kapky rosy v trávě, drobná žlutá pylová zrnka.

Byla jsem šťastná. Tak po dlouhé době jsem si zase přišla šťastná. Zdálo se jako bych se takhle nikdy předtím necítila. Byl to dokonalý pocit. Nebylo to to samé jako, když bych třeba dostala mobil k narozeninám, nebo novou knihu pod stromečkem. Bylo to úplně jiné štěstí. Snad takové jako volnost, radost, lehkost. Takový pocit štěstí to byl.

Jenže potom se to zase změnilo. Objevil se přede mnou strom a já musela uskočit z cesty. Najednou jsem se ocitla někde v bílé místnosti. Už jsem nebyla vlk. Ruce jsem měla přivázané ke stěně. Přede mnou stála malá blonďatá holčička. Dívenka vypadala dokonale nevinně, když se na mě usmála a drobnou ručkou se dotkla mého čela.

,,Nebude to bolet...možná jen trošku." Zašeptala medovým hláskem a mě polila příšerná bolest.

Můj vlastní křik mě vytáhl ze sna. Co to proboha zase bylo?
Proč se mi pořád zdají takovéhle sny?

Ozvalo se zaklepání na dveře. Výborně. Zase jsem probudila Mal.

Vstala jsem a rázně otevřela. Nebyla to Malevia. Byl to Rio.

,,Um ahoj." Pozdravil mě, když přejel pohledem můj zjev. Musela jsem vypadat vážně příšerně. Dlouhé rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, bledá pleť a ještě to příšerné šedé triko asi ke kolenům.

Rio se, ale místo uhýbání pohledu jen uchechtl. Taky reakce.

,,Promiň, že jsem tě vzbudila. Doufala jsem, že do spodního patra není nic slyšet, ale se supersluchem se toho asi moc neutají. Prostě mám docela živé sny, snad to brzo přestane. Lydia už mi dala nějaké prášky, ale ještě mi nezabraly, takže prostě promiň." Vyhrkla jsem ze sebe. Slova se ze mě sypaly rychlostí blesku a Rio měl asi co dělat, aby moje žvanění strávil.

,,No my víme, že máš noční můry, Annabell, ale já tu jsem přece kvůli tréninku." Rozesmál se Rio mým omluvám. Vykulila jsem oči a pak se praštila do čela. Zapomněla jsem na to!

,,Promiň, promiň, promiň, promiň! Já...já se obléknu a-a hned tu budu jo? Počkej, prosím." Vyjekla jsem a zapráskla za sebou dveře.

Rozeběhla jsem se ke skříni a vzala si na sebe to první, co mi padlo pod ruku, což byly modré kraťasy, modrobílé přiléhavé tílko nad pupík, červenofialovou mikinu s kapucí a černé botasky se zelenými podrážkami.

Pak jsem si podala hřebínek a sčísla si vlasy do culíku.

Vyběhla jsen ze dveří a málem srazila Ria, který na mě trpělivě čekal. Zrudla jsem a rychle od něj ucouvla. To bylo děsně trapný!

Rio se jenom potichu uchechtl a zavrtěl hlavou. Musela jsem mu přijít naprosto pitomá, vykulená a dětská. Jako nějaké přerostlé dítě, což jsem vlastně taky byla.

Mlčky jsme došli až do prázdné tělocvičny.

,,Nevím jak jsi na tom a co přesně si pamatuješ ze své první proměny a tak. Proto tě mám za úkol zase zaučit." Obrátil se na mě Rio. Super. Jsem zase nováček. Proč jsem všude neustále nová?

,,Ok." Přikývla jsem a namotala si pár pramínků vlasů na ukazováček.

,,Takže začneme s tím, že se trošku protáhneš. Čím lépe budeš uvolněná, tím lépe ti proměna půjde." Vysvětlil mi Rio. Neodpověděla jsem mu a jen tak udělala most. Docela jsem si pamatovala většinu věcí z gymnastiky, ale moc jsem si nevzpomínala na ty rodiče, co mě tam posílali.

Rio mě chvíli sledoval a potom se šel protáhnout o kus dál do tělocvičny. Za to jsem mu byla docela vděčná. Vadilo by mi, kdyby na mě jen tak koukal, jak by to asi udělala většina kluků.

Udělala jsem pár hvězd a přemetů a potom jsem se otočila na Ria. Ten tmavovlasý krasavec se na mě po očku podíval a když spatřil, že už jsem skončila, přiběhl ke mně.

,,Dobře. Představ si svět z vlčího pohledu. Už jsi to uměla, takže myslím, že to nebude nic těžkého."
Poznamenal Rio a prohrábl si vlasy. Nějaké nejasné vzpomínky na proměnu jsem měla, ale nic extra to nebylo.

Zmateně jsem si klekla na zem a zavřela oči. Vlkodlačí pohled. Pokusila jsem se soustředit se, ale moc dobře mi to nešlo.

Cítila jsem, jak se mé tělo otřeslo a já ucítila jemné pálení v hlavě. Tak že by? Jenže tohle rozhodně proměna nebyla.

Zavřískala jsem a chytila se za hlavu. Cítila jsem příšernou bolest. Nic jsem neslyšela, neviděla a ani necítila. Bylo to jakobych byla uzavřená v nějaké nádrži, daleko od všeho.

Zkroutila jsem se v křeči a najednou jsem se ocitla na zádech. Kroutila jsem se a mrskala sebou. Bylo to příšerné. Nekonečná bolest a křik.

Uviděla jsem holčičku. Stejnou jako v mém snu. Malou s blonďatými vlásky, s ďolíčky ve tvářích a s modrozelenýma očima. Vypadala kouzelně. Pak se na mě otočila. Nevinně se na mě podívala. Natáhla ke mně nejistě ruku, ale nedůvěřivě se stáhla dozaději.

,,Úrčitě mám?" Zašeptala na stín, který se vynořil ze tmy. ,,Je to ta nejlepší věc co pro ni můžeš udělat." Pokrčil stín rameny a přistoupil blíž. Malá blondýnka lehce přikývla a potom mi položila ruku na čelo. Mým tělem projela nepředstavitelná bolest. Jakoby mi někdo trhal tělo i mysl na dva kusy.

A pak to přestalo. Bylo ticho a já ležela v posteli už tady, v podzemním hradě. Ostatní jsem měla vygumované. Kdo byla ta holčička? A co mi provedla? Co je krucinál zač? Musím to zjistit tím, že si vzpomenu. Nějak musím.