Pohled chůvy z dětského domova

,,Mami, maminko!" Volala už zase ze spánku ta malá holčička. Poslední dobou tyto slova křičívala často, až někdy budila ostatní děti. Vyptávala jsem se na ni, ale jak jsem zjistila, dostala se sem už jako miminko, takže nebylo možné, aby si svoje rodiče pamatovala.

,,Mami, pomoc!" Škubla jsem sebou, když se dívčin stesk po matce proměnil v bolestivý výkřik.

Rychle jsem doběhla k postýlce oné dívenky a zatřásla s ní. Celá hořela a z očí jí neustále tekly vodopády slz.

,,Jsi v bezpečí, neboj se, nikdo ti neubližuje. Už jsi v bezpečí." Začala jsem ji chlácholit a kolébat ji.

,,Já chci maminku." Zašeptala holčička a objala mě okolo krku.

Co nejpotišeji jsem s holčičkou v náručí vyšla z pokoje až do kuchyně. Měla jsem v plánu udělat jí teplé mléko s kapkou másla, jak mi to dělávala moje maminka. Vždy jsem potom krásně usnula.

Posadila jsem holčičku za stůl. Vypadala nechápavě, vyděšeně.

,,Jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se jí a klekla si k ní. ,,Annabell." Odpověděla zdráhavě.

,,Tak dobře, Annabell. Co kdybys mi pověděla o té své noční můře?" Navrhla jsem uplakané holčičce a vytáhla z lednice mléko.

,,Noční můra? Ale to nebyl sen!" Oponovala mi holčinka. Vyděšeně jsem se na dívenku otočila, ale pak jsem jen zavrtěla hlavou. Malé děti mají všelijaké představy.

,,Tak to tedy bylo co. Představa? Nebo něco podobného?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase, že bych to mohla dívence vytknout.

,,Byla to vzpomínka." Odpověděla vyrovnaně Annabell.

,,Fajn, věřím ti. Co kdybys mi teď řekla, co jsi tedy viděla?" Zeptala jsem se blondýnky a postavila před ni hotové mléko.

,,Viděla jsem maminku. Táhli ji pryč, chtěli ji zabít stejně jako tatínka. A pak se nade mnou sklonili a šeptali mi, že na mě budou čekat. Podle nich se vrátím až budu větší a až se budu umět proměnit." ,,Proměnit v co?" Zalapala jsem po dechu.

,,No přece ve vlkodlaka." Odpověděla dívenka a mě se zamlžilo před očima.

Pohled Annabell

Běžela jsem kupředu. Nepřemýšlela jsem. Nechávala jsem za sebe jednat vlka.

A pak se naše a jejich první linii srazily. Oni měli zbraně, my tesáky a drápy.

Útok byl velmi rychlý. Skolila jsem tlapou dva lidi zároveň, kteří s vřískotem dopadli na zem.

Vypadalo to celkem jednoduše, když na nás začali útočit zvrchu. Z oblohy na nás začaly padat ostré hroty nebezpečných šípů. Jeden z nich se mi zabodl do zad, až jsem zavrčela. Ohnala jsem se a s trhnutím jsem ho ze sebe vytrhla.

Nebyla jsem zdaleka jediná, koho šíp zasáhl. Někdo byl dokonce sražen k zemi. Jenže mu nikdo nemohl pomoct.

Mladá žena se proti mě rozeběhla s oštěpem. Přikrčila jsem se a ocasem ji strhla na zem. Potom jsem jí vytrhla zbraň a prokousla ji vejpůl.

Kus za sebou jsem uslyšela bolestivé zavytí Charlotte. Otočila jsem se a snažila se ji vyhledat v tom válečném vřavu.

V tu chvíli jeden z vlkodlaků, který se přidal k lovcům, využil mé nepozornosti a vrhnul se na mě. Povalil mě na zem a rozzuřeně zavrčel. Už to vypadalo, že mi roztrhá hrdlo, když ho ze mě někdo shodil.

Neotáčej se, neztrácej pozornost! Nebudu tě moct vždy ochránit! Ozval se mi v hlavě Riův hlas. Kdybych právě, díky Riovi, neodešla ze spárů smrti, přemýšlela bych, jak to, že se mi najednou v hlavě objevil jeho hlas, ale na to teď nebyl čas.

Prudce jsem se otočila a skočila na tři lovce přede mnou. Prvního jsem zřejmě zabila svými drápy, druhý měl jenom poškrábanou ruku a toho třetího jsem roztrhala zuby.

Ach můj Bože! Vždyť já vraždím!

Annabell! Nezastavuj se, bojuj dál! Křičel Rio a já ho poslouchala. Prudkým skokem jsem skolila několik dalších lidí, které potom Rio roztrhal zubama.