Na obrázku je Jackynie.
Hezké počteníčko😘

Stála jsem ve veliké kruhové místnosti vkládané tmavě oranžovými obkladovkami. Po obvodu místnosti hořely pochodně. Rozhlédla jsem se po nějakém východu z tohoto děsivého pokoje, ale nikde nic.

,,Cítíš to, vlčku? Jak se ti motá hlava, jak ti ochabuje tělo?" Objevila se vedle mě Jackinye. Vyděšeně jsem o pár kroků odstoupila." Čekala jsem, že zaútočí, ale ona jen klidně stála s rukama založenýma v bok. Měla na sobě šaty barvy noci a svoji tmavou hřívu měla rozpuštěnou. Ačkoliv v místnosti nebyl sebemenší průvan, vlasy jí divoce a vlály ve vzduchu.

,,Proč?" Zeptala jsem se. Cítila jsem jak mé tělo slábne a to opravdu hodně rychle. Chtěla jsem se o něco opřít, ale nebylo o co. Nohy se mi roztřásly a já už se neudržela. Bezmocně jsem upadla na zem.

,,Jak to?" Zasupěla jsem a pokusila se vstát. Zbytečné. Celé mé tělo se postavilo proti mé mysli. ,,Protože umíráš, Annabell, nechápeš? Za chvilku budeš mrtvá." Sklonila se a špitla mi s letmým úsměvem do ucha. Hned potom se zase narovnala a začala kolem mě chodit v kruzích.

,,Mrtvá? Ne! To nedopustím, ne!" Vyjekla jsem a znovu se dlaněmi pokusila odrazit. Ani tento pokus nic nezmohl. Byla jsem velmi slabá. Před očima se mi ztrácely barvy a nahrazovala je jen nekonečná temnota.

Najednou mě někdo chytil, zvedl a podepřel. S naprostým překvapením jsem si uvědomila, že ten někdo je stále
Jackinye.

,,Co to děláš?" Zasyčela jsem a lehce, v podstatě naprosto bezúčelně, jsem ji odstrčila. ,,Pomáhám ti. Jsi moje rodina, Anny a já chci, abys byla v bezpečí. Aby ses přidala ke mně a vybudovala se mnou něco víc." ,,Cože? Nikdy!" ,,Tenhle systém se bortí, Anny. Lovci i Smečky. Máte tu špehy. A hned několik. Ještě lepší je, že jde o stejné špehy, které jsme zažily já a tvoje maminka. Vypadají pořád stejně, víš to? Najdi je a znič, jinak oni zničí tebe. Věř mi, Annabell, já tě chrání, vždycky jsem tě chránila. I tvoji mámu." ,,Ne! Je to jen přelud! Lžeš mi, lžeš!" Zakřičela jsem a znovu spadla na zem. Pokusila jsem se od té pořádné lovkyně dostat co nejdále. Ona se ale na mě jen otočila a zakřičela: ,,Brzy poznáš pravdu, Annabell!" Bylo zvláštní jak daleko se v ten okamžik ocitla. Vzdalovala se. A pak se mi před očima rozzářila bílá.

Rozdýchávala jsem se. Před očima mi poletovaly bílé mžitky a v krku mě pálilo. Stopy kouře ovšem zeslábly. Kde to jsem? Protřela jsem si oči. Ležela jsem na trávě, nikoliv na schodišti uprostřed ohně. Někdo mě musel vynést, což nedávalo smysl. Kdyby mě vynesl nějaký vlk, odnesl by mě ke zbytku Smečky. Kdo mě tedy zachránil?

Pak jsem si vzpomněla na bodavou bolest na hlavě. Zvedla jsem ruku a nahmatala bolestivé místo. Krev okolo rány zaschla a kůže začínala srůstat. Muselo to být opravdu dost hluboké.

Spustila jsem ruku a znovu se rozhlédla. Ležela jsem na louce, která byla za hradem a za bariérou. Ostatní asi musí být v hradě a hasit nebo tak něco. Měla bych je najít, pomyslela jsem si.

Neohrabaně jsem vstala a trošku klopýtavě jsem se vydala přímo za nosem. Během pádu jsem si asi i poranila nohu.

Obešla jsem mýtinu a vstoupila za bariéru. Srdce se mi zastavilo. Ústa jsem si musela přikrýt zděšeně dlaní a do očí se mi nahrnuly slzy.

To, co jsem spatřila, bylo hrozné.

Mohutná pevnost byla stále v plamenech a vzduchem se řinula šedá mračna kouře. Všechno co bylo na hradě že dřeva se rozplynulo na tmavý popel. A před doutnajícími zbytky našeho domova postával hlouček vyděšených a ušpiněných lidí.

Nohy mě sotva udržely na nohách. Cítila jsem se tak opuštěně. Zase. Ale hlavně zmateně. Nechápala jsem Jan se to stalo. A hlavně proč?

,,Anny? Bože to je Annabell!" Zakřičela z hloučku pištivě blonďatá Stela. Několik vlků se otočilo za jejím prstem, který ukazoval směrem do dálky. Mezi otočné patřila i moje sestra, která se ke mně rozběhla a já se jí to s kulháním pokusila oplatit.

,,Annabell, ach propána!" Vzlykla mi Malevia do ramene, když mi vyběhla do náruče a málem mě tak povalila.

,,Neboj se, jsem tu." Uklidňovala jsem jí a hladila po zádech. Maleviin pláč ale neustával.

,,Anny? Kde jsi byla? Mysleli jsme, že... Mysleli jsme si, že jsi tam zůstala a... Bože já měla takový hrozný strach!" Brečela Malevia a pevně mě k sobě tiskla. Konějšivě jsem jí hladila po dlouhých havraních vlasech a snažila se jí uklidnit.

,,A Rio ten..." Začala ale pak jen zavrtěla hlavou a zmlkla. Rio? Co ten tak mohl chtít?

,,Co Rio? Co tím myslíš? " Zamračila jsem se. Rio mi poslední dobu neustále pletl hlavu a já se v tom naprosto ztrácela.

,,Rio pro tebe běžel. Když zjistil, že tady nejsi utíkal zpátky. Nemohl tě nikde najít, Annabell. Málem tam uhořel." Odtáhla se vážně Malevia a já jen nechápavě mrkala. Nebylo to ani dva týdny co mě v podstatě dobrovolně odevzdal na smrt a teď se pro mě vrhá do ohně? O co tomu klukovi jde?

,,Rio?" Zopakovala jsem spíše pro sebe než pro ni. Měla jsem takový zvláštní pocit. Nevím jak to vysvětlit. Cítila jsem na hrudi takové teplo. Jako kdyby mé srdce začalo hořet klidným příjemným plamenem.

,,Jistěže ano. Myslím, že tě s Edwardem pořád ještě hledá." Řekla velmi jasně Mal. Znělo to tak sebejistě až jsem se nad tím musela zarazit. ,,Tak pojď, musíme slyšet co Tina rozhodne." Škytla naposledy Mal a otřela si uslzené tváře. Pak mě chytila za ruku a táhla kupředu.

Nikdo z lidí si naší přítomnosti nevšiml. Většina z nás seděla na zemi s hlavou v dlaních, někteří poplakávali a postávali kolem. Skoro nikdo nemluvil. Výjimkou byla Tina a Klarisa, které stály se skloněným hlavami pár kroků od ostatních a rychle mluvily. Po Riovi nebylo nikde ani stopy. Malevia měla pravdu.

,,Prosím poslouchejte." Ozvala se Klarisa a přistoupila před nás. Tina se mezitím s pokývnutím hlavy přeměnila ve vlka a vyrazila k lesu.

,,Tina šla zkusit kontaktovat ostatní Smečky, abychom si zajistili azyl dokud nebude možné hrad opravit. Zatím se zkuste vzpamatovat. Jsme spolu a všichni jsme více méně v pořádku. Nemusíte se ničeho bát." Prohlásila s úsměvem Klar. Opravdu jsem obdivovala jak byla klidná i v tuhle chvíli.

,,Jistě nemusíme se bát. Vůbec se nemusíme bát když nám zrovna Lovci vypálili náš domov před nosem. A ano sice už se stmívalo, ale stejně to bylo v podstatě ve dne." Rozhlašoval kolem sebe kluk, kterého jsem ještě neznala. Tedy párkrát jsem ho viděla a podle Stelina detailního povídání jsem pochopila, že je tak trochu sukničkář, ale kromě jeho jména to bylo všechno. Byl to Toby. Kluk s delšími hnědými vlasy a s lehkým strništěm na bradě.

Hlouček přisedících zpozorněl a naklonil se víc k němu. Poslouchali ho. Báli se. A byli v právu, neboť i když mi Tobyho řeč přišla tvrdá, měl pravdu. A to bylo opravdu děsivé.

Zvedla jsem se a ani se nenamáhala oprášit si legíny od hlíny. Chtěla jsem se vzdálit od té pravdy, která se tu vznášel jako nabitý bouřkový mrak připravený k prvnímu výboji. Malevii jsem se ale omluvila jen s tím, že si chci protáhnout tu zraněnou nohu.

Pomalu jsem kráčel někam k hradu a pokoušela se soustředit na hojení své končetiny. Netuším co jsem si mohla provést. V nejhorším případě jsem si ji mohla třeba naštípnout nebo si potrat vazy, ale nebyla jsem žádný chirurg abych to správně odhodlala. Byla jsem vděčná, že každou vteřinu dělalo mé zranění tisíckrát větší pokroky než u běžného člověka.

Došla jsem jen tak daleko, abych stále dohlédla na Samečku. Otočila jsem se k nim a povzdechla si. Vzpomínala jsem na ten zmatený sen co se mi odehrál v hlavě a nevím proč, ale to co mi tam ta tmavovlasá lovkyně řekla, mi přišlo až děsivě přesvědčivé.

,,Annabell!" Křikl někdo za mnou a já se otočila. Od lesa ke mně běžely dvě vysoké postavy. Jedna z nich se zastavila několik metrů ode mě, ale ta druhá běžela dál. Byl to Rio. Když ke mně doběhl, měla jsem na jazyku snad tisíc uštěpačných odseknutí a hloupých vět. Pak jsem mu ale pohlédla do tváře. Vypadal vyděšeně. Oči měl zarudlé a modré čočky si zběsile prohlížely moji tvář jako by to bylo naposledy. Rukama pevně svíral moje paže a mě až v tu chvíli došlo jak blízko sebe vlastně jsme.

Cítila jsem bušení našich srdcí, propojených v nekonečném rytmu života. Cítila jsem teplo jeho těla, sklánějícího se nade mnou. Cítila jsem jeho lehký dech příliš blízko a přesto tak daleko. Cítila jsem jeho zoufalství a strach. A pak jsem ucítila tu něhu. Tu něhu která z něj zaplála jako žár z plamenů přesně v tu chvíli kdy jeho oči přestaly těkat ze strany na stranu, přikryly se dlouhými řasami a poté se znovu otevřely, vpity do těch mých.

A pak se naklonil ještě blíž. Ani jsem si neuvědomila co se děje, když mě jemně a přitom tak vášnivě chytil za bradu a přitiskl své rty na ty moje. Opojná představa. Tak zvláštní a nečekané a přesto jsem se té chvíle nemohla nabažit. Cítila jsem to propojení, tu elektřinu, která mezi námi probleskovala jako drobné jiskřičky v ohni. Jeho rty se tvrdě tiskly k mým a mě se podlamovala kolena. Ztrácela jsem se v jeho vůni a ani si neuvědomovala co se právě děje. Byla jsem jím naprosto omámená a jediné co jsem v tu chvíli cítila byl pocit nenasytnosti. Chtěla jsem víc. Potřebovala jsem to.

Zachvěla jsem se a pootevřela rty. Ten moment stačil aby mě Rio přitáhl blíže a jazykem obkreslil moje rty. Zamžikala jsem řasami a otevřela oči. Ani jsem si neuvědomila, že je mám celou dobu zavřené.

Slyšela jsem bušení srdcí, bijících divoce proti sobě. Magický zvuk. Přestávala jsem se ovládat. Znovu jsem přitiskla silně své rty na ty jeho. Mé ruce už mi nepatřily. Zradily mne a vryly se do vlasů toho kluka. Toho zvláštního tajemného zrádce, který mi začínal být bližší než kdokoliv jiný. Že to zní jako hloupost? Tak si to zkuste sami. Nevěřila bych jaké to je, když se dvě duše tak moc přiblíží až se vzájemně dotkne jedna té druhé, kdybych to v tu chvíli nezažila.

Ale ten kouzelný moment byl až příliš krátký. Když se kapku bez dechu odtáhl, rychle jsem stáhla své neposedné ruce zpět a udělala krok vzad do bezpečné vzdálenosti. Cítila jsem jak se můj obličej barví do ruda a stydlivě jsem sklopila oči. Až teď jsem si pomalu uvědomila co se vlastně stalo. Ach Bože. Líbala jsem se s Riem! To je...to je přece...

,,Já...promiň to..." Vykoktala jsem. Ach ne, to je tak trapný. Kéž by mé oči mohly vyvrtat do země díru a já do ní prostě skočila a zahrabala se.
,,Měl jsem o tebe hrozný strach, až teď jsem si uvědomil to, že kdybys..." Zadrhnul se. Zjevně byl na tom s pocity úplně stejně jako já. Naštěstí tuhle trapnou chvíli přerušila Malevia.

,,Annabell? Vrátila se Tina. Měly bychom se všichni vrátit k ostatním." Špitla Mal. Rio na to zareagoval bleskově a rychlými kroky si to vyrazil kupředu.

,,Malevio, viděla jsi co se právě-" ,,Jestli jsem viděla jak ti Rio zarazil jazyk až do krku? Jo viděla." Pousmála se Malevia. Byla jsem ráda, že už je veselejší. ,,Fuj, to je nechutný, nemluv o tom takhle." Prskla jsem na ni. Ve tvářích jsem stále cítila teplo.
,,Věděla jsem, že se k tomu už teď odhodlá. Byl tebou posedlý už od té chvíle co jsi k nám přišla, ale po tom, co zjistil-" Zarazila se váhavě Malevia.

,,Potom, co zjistil, co?" Zopakovala jsem po Vii. ,,Nic." Špitla rychle a zadívala se do země. Odvrátila jsem od ní zrak. Už jsme přišli k ostatním a já se o tom nechtěla dál vybavovat.  Pohlédla jsem na hrad. Byl to opravdu děsivý pohled.

,,Žila jsem tady celý svůj život, Anny." Zašeptala Via a podívala se mým směrem.

,,Co se vlastně stalo?" Zeptala jsem se. ,,Lovci, Annabell, Lovci vtrhli do hradu. Měli pochodně. Celé to tam zapálili. Nechápu to. Jak se mohli dostat dovnitř? Nikdy se nedostali dovnitř, štíty ochranných kouzel jsou bráněné proti vstupu lidem. Tina to kontroluje snad každý měsíc." ,,Počkej. Proti lidem? Lidi nemůžou dovnitř? Ale to znamená....to přece znamená..."
Máte tu špehy, říkala Jackynie v mém snu. Nebo to možná nebyl sen? Je možné, že se mnou opravdu mluvila? Říkala, že jsou to stejní zrádci, které zažila už ona s mámou. O kterých lidech psala máma v denících? Kteří lidé byli zrádci? Nejprve mluvila o Jack, pak o tom klukovi, mluvila o lovcích celkově, ale ještě jedno jméno tam padlo. Jedno jméno. Zalapala jsem po dechu. To přece nemůže být možné. To...to není pravda.

,,Tina...Kristina...Valentina." Mumlala jsem a procházela si v hlavě všechny vzorce. Je to možné. O Tině nikdo nevěděl. V naší Smečce nejsou žádní dospělí. Jsou tu jen mladší lidé. Nikdo kdo by věděl o tom, co byla Tina zač dřív. Když se kohokoliv zeptáte na její minulost, nikdo vám nic nepoví, protože to ani neví. Ale stejně je ta holka alfou. Umí hrát. Ví jak se dostat lidem pod kůži. Musí to být ona. A když jsem byla přece po tom zranění...skoro jakoby se radovala z funkčnosti té zbraně.

,,To jméno, Tina...Mal to Tina. Tina je Valentina!" Vyhrkla jsem. Pořád mi to znělo jako hloupost. Ale s každou sekundou mi to docházelo víc. ,,Všechno to do sebe zapadá! Tina je zrádkyně! Nedokážu to úplně vysvětlit, ale prostě to vím, Mal. Jackynie mě varovala. Byla to přece jen sestřenice naší matky, Vio. Proč by jí ubližovala? Chtěla ji chránit. Chtěla chránit Smečku, naši rodinu. Proto odešla za Valentinou! Malevio rozumíš mi? To Tina vypálila náš hrad!" Vybrebentila jsem zděšeně. Do očí se mi nahrnuly slzy. Jackynie mě varovala. Není zlá. Přidala se k Lovcům až po Tině, aby ji zabránila v útoku. Zjevně dokázala zachránit mě, když jsem se narodila. A Malevii určitě také pomohla. Ale o tomhle útoku, o tom Jack nevěděla. Ale i přesto mě zachránila. Ano musela to být ona.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na tu kudrnatou usmívající se dívku, stojící jen několik kroků ode mě. Byla jsem si jistá.

Několika rychlými kroky jsem překonala vzdálenost mezi námi a stáhla jí na stranu. Tina se na mě nechápavě zamračila.

,,Annabell? Co se děje? Jsi v pořádku? Příjdeš mi rozrušená. Je to snad kvůli Riovi?" Rozhodila Tina starostlivě ruce. Já ale její slova ignorovala. Sbírala jsem odvahu a modlila se, abych se nemýlila.

,,Valentina." Zašeptala jsem a podívala se Tině do očí. Bylo vidět jak se zarazila, ale já pokračovala. ,,Jmenuješ se Valentina." Řekla jsem pevným zvučným hlasem. Tina se na mě zle podívala a semkla rty do úzké čárečky.