V médiích máte naši hrdinku Annabell😉
Příjemné čtení😚

Znovu a znovu jsem si všechno procházela. Malevia mi donesla všechny rodokmeny a různé obrazy a fotografie. Vše, ale neustále naznačovalo jediné, že jsem Viina sestra.

Mal mezitím s několika prameny mých vlasů sešla do laborky na testy DNA. Já zůstala sedět v pokoji.

Procházela jsem si desítky krabic se všemi možnými spisy a informacemi. Zarazil mě až starý poničený tmavě modrý sešit. Nebyl nijak nadepsaný. Zvedla jsem ho k nosu a přičichla si. Deník smrdělo zatichlinou a hnilobou. Musel být opravdu velmi starý.

Otevřela jsem jej a pomalu obracela stranu po straně. Několik prvních listů bylo vytrženo a nebo pokryto čára či z rozepisování propisky. Když jsem ale tyhle stránky přešla, dostala jsem se k sytě pokrytým papírům drobným dětským písmem.

Milý deníčku,

Dnes jsem se rozhodla, že si tě začnu psát. Víš, už jsem pár tendencí měla, ale pokaždé jsem z toho sešla. Proto mi maminka slíbila, že mě ode dneška každý večer upozorní, abych si zapsala a pak si to prý zapamatuju.

Jen abys teď věděl, jmenuji se Valerie Morganová a dnes mám deset let. Jsem vlkodlak a společně s rodiči jsme součástí Smečky daleko od lidí. Moje nejlepší kamarádka je sestřenka Jacky, která má taky deset let. Ale teď už k zápisu:

Dnes jsem se seznámila s jedním chlapcem. Maminka mi řekla, že včera přišel do hradu. Táta ho našel chodit kousek odtud po lese. Byl naprosto zničený a krvácel.

Jmenuje se Jacob, což je prozatím jediná věc co o něm vím. Maminka se o něj začala starat. Má vysoké horečky. A víš jak jsem se s ním seznámila? Pomáhala jsem mu ošetřovat rány. Povídali jsme si spolu. Teda, spíš jsme si řekli ahoj. Ale i tak!

Doufám, že se brzy uzdraví. Mám o něj strach. Maminka mi říkala, že se ke svým blízkým musím chovat s láskou a tak to i dělám.

Musela jsem tvrdě stisknout oči a zatlačit tak slzy. Byl to mámin deník. Nemohla jsem tomu uvěřit.Takhle se tedy máma s tátou poznali? On přišle do hradu sám bez rodiny, bez přátel,...

Rychle jsem listovala dál. Na konci deníku bylo Valerii dvanáct. Těch deníků tu musí být víc!

Začala jsem se přehrabovat bednami.

Našla jsem ještě asi další dva, ale stále to nebylo vše. Pokud chci odpovědi, musím najít i ty ostatní.

Vstala jsem a prohrábla si vlasy. Kde by jen ty zbývající mohly být? Její pokoj! No jistě! Mal jednou říkala, že do toho pokoje nikdo nechodí, že je tam moc starých věcí a vzpomínek.

Vyběhla jsem z pokoje a běžela do Maleviina pokoje. Doufala jsem, že ji tam zastihnu.

Během odbočky chodby jsem omylem vrazila do Nicka. Vlastně jsem na něj tak spadla až mě musel zachytit. Chvíli se na mě překvapivě koukal, ale pak se na mě svůdně usmál a zamrkal.

,,Ne, Nicku, tohle si nech na jindy." Zasmála jsem se a vymanila se z jeho objetí. ,,Ok, kam valíš?" Zeptal se mě a poodstoupil. ,,Hledám Viu, nevíš jestli je ve svém pokoji?" Sklopila jsem oči a zadívala se na špičky bot. ,,Jo, mám dojem, že jo. Prý, že něco musí zjistit. Slyšel jsem, jak to říká Tině. Nevíš náhodou, co má za lubem?" Přimhouřil Nick oči. ,,Ne." Odvětila jsem rychle a skousla si ret.

,,Fajn. Tak zatím čau." Rozloučil se se mnou a mávl na mě. ,,Jop, čau." Usmála jsem se a pokračovala rychlou chůzí dál.

Zlehka jsem zaťukala na dveře Maleviina pokoje a vstoupila dovnitř.

Via zrovna seděla na posteli a prohlížela si staré fotografie. Když mě uviděla rychle si utřela oči.

,,Vio, ty pláčeš?" Zeptala jsem se a posadila se k ní. Pohladila jsem jí konějšivě po zádech. ,,Ne já jen...jen mi to přišlo líto." Špitla a položila fotky stranou. ,,Mrzí mě to, Malevio. Vážně. Je mi líto, že jsem tady nebyla s tebou, že jsi musela všechno zvládat sama, já...mrzí mě, že jsem naše rodiče nikdy nepoznala." Sklopila jsem hlavu. ,,Ann, takhle to vůbec neber, vždyť ty jsi to měla všechno horší než já. A teď, teď jsem moc ráda, že jsi moje setra." Zašeptala a láskyplně me objala.

Když se odtáhla znovu si utřela oči. ,,Tak, našla jsi něco? Chceš pomoct?" Vyhrkla rychle a začala se soustředit na něco jiného. ,,Ne a myslím, že by sis měla odpočnout, je toho na tebe moc. Jen, můžu se zeptat, kde měli naši rodiče pokoj?" Vyzvídala jsem a obejmula Maleviu kolem ramen. ,,Jistě. Přesně o patro výš a o jeden pokoj na pravo, než je tady ten můj pokoj. Klidně se tam zajdi podívat. Bude ti je to tam dost připomínat." Řekla mi Via, já přikývla a vstala.

,,Odpočiň si!" Poručila jsem jí s úsměvem a otevřela dveře. Via na mě jen vyplázla jazyk a pak mi zamávala.

,,Ani mě nehne!" Zasmála se. ,,Zatím ahoj, sestřičko!" Ušklíbla jsem se a odešla.

Celou cestu mi srdce bušilo a s každým krokem se mi stahoval žaludek víc a víc. Do schodů jsem v podstatě běžela.

V chodbě jsem odpočítávala každý krok až mě zastavily celé poškrábané dveře. Tady to je. Prsty jsem projela rýhami na dřevě. Musel to udělat někdo drápama, ale ne dospělý vlk, ten by ty dveře zničil úplně. Mohla to udělat Malevie když byla ještě malá?  Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř.

Pokoj byl poskládaný obdobně jako ten můj s několika rozdíly, mezi které patřila například manželská postel.

Celý pokoj byl zastaralý a ve vzduchu bylo plno prachu. Bylo to tak zvláštní. Pořád jsem nemusela být jejich dcera, ale tahle možnost mi byla stále více nereálná.

Prsty jsem přejížděla po stěnách. Míjela jsem několik obrazů a starých fotografií v rámech. Jsi to opravdu ty, mami?

Za manželskou postelí ležely další krabice s věcmi. Přisedla jsem si na postel a začala věci přebírat. Byly tu i několikatery šaty. Měla jsem nutkání si je prohlédnout a vyzkoušet, ale nakonec jsem to zavrhla. Já hledala totiž něco jiného.

Vyházela jsem několik dalších krabic a věcí až jsem to našla. Svazky drobných knížeček.
Rychle jsem všechny deníky vytáhla a začala je procházet. Bohužel dost z nich bylo poničených.

Jeden z deníčků jsem otevřela. Přečetla jsem si pár řádků a zbledla jako stěna.

...To mě nutí připomenout ti naše veliké nepřátele - Lovce. Včera jsme našli špeha. Byl to Morton . Už od začátku jsem mu nevěřila. Vždycky byl zakoukaný do Jackinye, a když odešla, nic ho tu nedrželo, a tak se k nim přidal, stejně jako Jackynie a Valentina.

Tina neměla žádný důvod k tomu stát se lovkyní. Sama byla rodilá vlkodlačka, téhle Smečky, takže ji nechápu.

Jakmile se rozhlásilo, že se Valentina přidala k Lovcům, Jack se k nim přidala hned taky. Den před tím než odešla se chovala divně. Jako kdyby se se mnou loučila. To, že odešla mě zničilo.

Vzpomínám si někdy na to, jak jsme byly s Jack malé. Byly jsme nejlepší kámošky i sestřenice zároveň. Byla pro mě všechno.

Vychovávala ji moje matka s otcem, protože Jackinyina Smečka byla zničena. Už jsem ti o tom jednou vyprávěla.

A taky si vzpomínám na to, jak jsme jednou v noci vstaly a zavázaly se krevním poutem. Od té doby se nám zdávaly stejné sny, dokonce jsme odhadovaly svoje pocity. Zvládla jsem poznat, když mi zalhala. Ale to nejzvláštnější byl náš spoj při proměně. Jako vlci jsme byly schopné komunikovat myšlenkami. Byly jsme propojené.

Nemůžu uvěřit tomu, proč by to Jackinye udělala. Napadá mě tolik možností, ale jen jedna mi příjde možná. Myslím si, že když Jackinu bývalou Smečku napadli lovci, Jackinyiny rodiče vzali a nutili, aby se přidali k nim. Oni to udělali. Lyovci, ale Jack hodili k nám, protože byla ještě dítě a oni o ní neměli zájem. Když ale vyrostla, mohla být důležitá, a tak se sem pro ni vrátili. Ovšem i tak, tohle všechno dosvědčuje jen jedinému. Lovci vědí, kde máme hrad. Ví to moc dobře. Otázka tedy zní, proč ještě nezaútočili?

OMG!!!
Já snad zešílím! Už jsme překonali 1K přečtení! Jste vážně nejlepší čtenáři na světě😍 miluju vás😘

Moc, moc, mooooooc vám děkuju❤

Vaše nadšená Nell24a