V médiích je Rio (bohužel jsem nikoho podobnějšího nenašla😉)

Vstávala jsem ještě před úsvitem. Po večeři si mě Rio totiž odchyt ul a vysvětlil mi, že musíme jít brzo, neboť lovci nebudou mít venku hlídky. Když mi to říkal, mluvil tak potichu, že jsem ho sotva slyšela. Ačkoli asi jen nechtěl, aby se o naší malé výpravě dozvědělo několik zvědavých uší, má nedůvěřivost k němu ještě zesílila.

Malevii jsem o Riově nápadu raději nic neřekla, aby nevyváděla a nebo se mi v tom snažila zabránit. Místy se chovala až trochu moc starostlivě a já nechtěla riskovat, že zareaguje příliš negativně.

Ze spánku mě probudilo tiché zaklepání na dveře. Rio mi slíbil, že mě probudí, takže hned co mé uši zaslechly tiché údery prstů do dveří, už jsem byla na nohách.

Nenamáhala jsem se chodit mu otevřít. Stejně bych vykoktala nějakou hloupost, pak se šla obléct a celou dobu si vyčítala, že jsem se raději neoblékla jako první. Takže jak jsem řekla, předběhla jsem své já a rovnou se nasoukala do černých legín, modrého trika s dlouhými rukávy a černé bundy. Vlasy jsem si bez úprav a rozčesání stáhla do culíku a na nohy jsem si obula tmavé botasky.

Na chvíli jsem se pozastavila nad zrcadlem. Pokaždé co jsem od své první proměny zavadil o zrcadlo, musela jsem se zarazit. Přišlo mi téměř nemožné jak jsem se během několika dní změnila k nepoznání. Byla jsem odhodlanější, vypadala jsem dospělejší, ale na druhou stranu jsem byla prostě hezčí. Tahle Annabell se mi líbila mnohem víc.

S povzdechem jsem se otočila zase zpět a rázně jsem se rozešla ke dveřím.

Samozřejmě tam stál. Opíral se o futro dveří a pohrává si s dýkou, kterou měl za pasem. I v slabém osvětlení na chodbě jsem viděla jeho tvář. Měl velice klidný výraz. Možná až překvapivě klidný.

,,Ahoj." Promluvil první a potom mě obdařil jedním ze svých úsměvů. Nevím proč, ale tenhle mi přišel docela smutný.

,,Ahoj." Zopakovala jsem a lehce zívla. ,,Ospalko." Zasmál se zlehka. Zamrkala jsem a pokusila se taky usmát. Moc mi to nešlo. Byla jsem příliš nervózní. Jen jsem nevěděla co bylo horší, jestli můj pocit z Ria nebo strach z výpravy.

,,Tak pojď. Musíme si pospíšit." Zvážněl Rio, otočil se na patě a vyšel chodbou. Mlčky jsem přikývla, spíše pro sebe než pro něj a rychle vyrazila za ním.

Noční hrad byl úplně jiný než jak jsem ho dosud znala. Takový moc chladný. Bylo zvláštní neslyšet zpoza chodeb ani jediný hlásek. Bylo to až děsivé.

Jakmile jsme vyšli z hradu děsivý pocit z ticha mě opustil. Zahrada a dvůr byl naopak krásnější. Měsíc se vznášel na nebi a všechno okolo nás rozzářil.

,,Hádám, že bychom se měli proměnit." Prohlásila jsem, než jsme překročili území hradu. Rio se zastavil pár kroků ode mě a otočil se. ,,Jo, ale rychle ti řeknu pár pravidel. Já jdu první. Ty se držíš minimálně dva metry za mnou, to ale samozřejmě platí jen když běžíme. A za druhé, uděláš, co ti řeknu. Vždycky. Řeknu ti utíkej a ty utečeš. Řeknu ti zastav a ty zůstaneš stát, rozumíš?" Zdůraznil a přišel ke mě blíž. Možná až moc blízko. Slyšela jsem tlukot jeho srdce. Znělo to tak hlasitě. Ty rytmické zvuky mě naprosto rozhodily. Zvedla jsem oči a podívala se mu do tváře. Jeho oči se setkaly s mímy. Znovu mě přepadl ten známý pocit. Že už ty oči znám. Jen nevím odkud. Ale jak je tohle možné?

,,OK. Chápu." Vyhrkla jsem možná až moc rychle a prolomil tak celý tenhle sbližování moment. Musela jsem se rychle dostat pryč než by to začalo být celé ještě trapnější.

Klekla jsem si na zem a nechala v sobě zavládnout vlka.
Když se proměnil i Rio, kývl na mě a rozeběhli jsme se.

Rio běžel jako první a já si od něj držela odstup, přesně jak chtěl. Snažila jsem se na něj nemyslet a vůbec ho nevnímat. Místo toho jsem se snažila soustředit na postupné probouzení lesa. Slyšela jsem jak sovy dohoukaly a zmizely do svých domečků. Vnímala jsem jak jejich hlasy nahradili skřivánci. Snažila jsem se udržet své myšlenky čisté. A dařilo se mi, neboť ráno v lese bylo snad to nejfascinovanější co jsem prozatím viděla.

Najednou Rio prudce zastavil. Skoro jsem si toho nevšimla a naprala to do něj. Tlumeně jsem na něj zavrčela a zakoulela očima. To to nemohl nějak oznámit či naznačit?

Rio jenom protočil oči a proměnil se zpátky na člověka. ,,Honem! Proměň se zpátky, rychle." Vyjekl na mě. Zmatené jsem na něj pohlédla, ale učinila jsem, oč mě žádal. Ani ne o deset sekund později jsem tam stála zase ve své lidské podobě.

,,Fajn, teď tu prosím počkej.  Obhlídnu terén, pak se vrátím a půjdeme dál." Uraženě jsem přikývla a opřela se o strom. Rio potichu vyběhl pryč. Neměla jsem z něj dobrý pocit. Choval se totálně podezřele, což se mi ani náhodou nelíbilo. Malevia měla stoprocentně pravdu. Rozhodně něco skrývá. Ale co?

Nenápadně jsem se rozhlížela mezi kmeny stromů a snažila se zahlédnout pohyb. Moje nervy byly čím dál horší a já už se ani nepokoušela klidní svoje srdce. Konečně jsem zaslechla tichounké kroky. Rio se vynořil zpoza jednoho stromu.

,,Tak jo, pojď, ale rychle." Špitl směrem ke mně. ,,Proč jsi to tady obhlížel?" Zeptala jsem se nedůvěřivě. Moje otázka ho značně zarazila, ale pokusil se to skrýt nervózní zasmáním.

,,Protože poblíž je tábor lovců, což je trošku nebezpečná záležitost. Annabell, co se děje? Copak si myslíš, že tě vedu do pasti?" Vyjel na mě možná až trochu moc Rio. Kousla jsem se do rtu a pokusila se trochu uklidnit. Nešlo to.

,,Vlastně jo! Nikdy si s sebou nikoho nechtěl. Vždy jsi chodil sám. A najednou příjdu já a ty mě, naprosto nezkušené vlčici, nabídneš abych šla s tebou. Promiň, ale to je prostě..." Zavrčela jsem na něj. Rio na mě jen nechápavě koukal a pak zavrtěl hlavou. ,,Nerozumím co se děje Annabell. Když mi nevěříš, tak proč jsi tu teď a tady se mnou?"

,,Protože jsem-"  Můj hlas přerušili dunivé zatroubení. Stáhnul se mi žaludek. ,,To jsou lovci! Musíme pryč!" Zakřičel na mě Rio. Já ale byla jako v transu. Rozběhla jsem se za ním, ale velmi těžkopádně. Motala se mi hlava a cítila jsem jak mi slábnou nohy.

,,Tak honem!" Otočil se na mě Rio a chytil mě za ruku. Několik chvil mě vláček mezi stromy. Cítila jsem se malátně a s každým krokem to bylo horší a horší. Snažila jsem se pokračovat poháněná strachem, ale prostě to nešlo. Nakonec jsem pustila Riovu ruku a bezmocně se zhroutila na zem mezi kořeny. 

,,Annabell, co se děje?" Otočil se na mě zmateně Rio. Chtěla jsem mu vysvětlit co se děje, ale nebyla jsem schopná formulovat slova. Před očima mi běhaly mžitky. ,,U-teč!" Křikla jsem na něj. Rio jen bezmocně zavrtěl hlavou. Vypadal zničeně.

Sehnul se ke mně a vzal mě do náruče. Ve chvíli kdy se mnou chtěl vyběhnout pryč k nám dolehl zvuk dusajících nohou. Bylo pozdě.

,,Odstup od ní, Rio." Poručil mu kdosi stojící mezi stromy. Zmátořeně jsem posunula hlavu a uviděla tu lovkyni, která mě chtěla zabít ještě před mým příchodem do Smečky.

,,Co jste s ní krucinál provedli?" Vyjel na ně Rio. Počkat...On s nimi mluví? Co to vyvádí?

,,Jen malá pojistka. Potom, co jsi jí zachránil jsme nechtěli riskovat. Nejsi jediný, kdo po nás něco chce. A jak vidím, vyplatilo se nesázet jen na tvoje slovo." Ušklíbla se lovkyně. ,,Co-že?" Vykoktala jsem se vyděšeně. Ignoroval mě.

,,Nechte nás...já...rozmyslel jsem si to!" Vyjel na ně a přitiskl si mě víc na hruď. ,,Dohoda je dohoda. Když odejdeš a ponecháš ji svému osudu, splníš tím svou část dohody a my ti dáme, co jsme slíbili. Takže odsud odejdi, nebo zemřeš stejně jako ona." Vysmála se mu lovkyně a krutě se na mě podívala.

Rio začal zvažovat svoje možnosti. V očích se mu mísil strach, vztek a lítost. Zradil mě. Má s nimi dohodu. On jim mě měl dovést a už bylo pozdě to měnit. Věděl to moc dobře stejně jako já.

,,Promiň, Annabell." Zašeptal a položil mě zase na zem. Jeho výraz byl příšerný. Vypadal naprosto zlomeně a zničeně. ,,Jen...si běž...zrádče." Zasyčela jsem na něj. Rio se na mě srdceryvně podíval a pak zmizel mezi stromy. Pocítila jsem úzkost. Byla jsem zrazená. A sama. Zase sama.

,,Tak...do toho. Zabij mě." Ušklíbla jsem se na lovkyni. Chtěla jsem umřít hrdě, co] moc nepodporoval fakt, že ležím na zemi mezi kořeny neschopná se pohnout.

,,Zatím ještě ne, ale neboj se Annabell, dočkáš se." Usmála se škodolibě lovkyně a píchla mi inijekci.