Slyšela jsem, jak Evelyn prudce přirazila okno, jak venku znovu hlasitě zaduněl hrom, jak na mě sestra mluví a jak mi všechna její slova splývají v nesrozumitelný šum. Ale jediné, co jsem právě v tu chvíli dokázala, bylo zírat na ten stůl. Přesně na místo, kde před několika málo minutami ležela mamčina tolik dní, týdnů, měsíců hledaná křišťálová koule. Všechno to pátrání, všechny její dlouhé noci, které kvůli ní probděla… Všechno se to upínalo k jedinému okamžiku, který pominul tak rychle, jako když blesk protne nebesa. A tohle bylo hromobití, jež po sobě zanechal.

Ta koule byla vším. Trápením i štěstím. Prokletím i nadějí. A najednou se ze všeho stalo nic. Takovou dobu ji mamka hledala, tolik sil kvůli ní ztratila, tak moc ji to poznamenalo… A proč? Kvůli hloupému nic.

Místnost ozářil další záblesk jasného bílého světla. Ohlušující rachot na sebe nedal dlouho čekat. Jako by se celý dům otřásal v základech. Jako by i ony hrozily, že se zhroutí, přesně tak jako ty moje.

Žít důležitou roli v příběhu, neupadnout po smrti v zapomnění, zanechat po sobě ozvěnu. To jsem si v dnešní den přála. Ale nyní se ozýval neodbytný tenký hlásek, volající po něčem jiném.

Ta koule měla svou roli, roli v životě nás všech. A bezpochyby na ni nikdy, nikdy nezapomeneme, ač se třeba navěky ztratí. Zanechá ozvěnu v příběhu, jenž zasahuje mě, mamku, Evelyn a Claire… Avšak jakou? Bolestnou, slzami protkanou a plnou beznadějných, nikdy nevyplněných přání.

Nechci mít takovouhle vzpomínku. Chci po sobě zanechávat lásku a štěstí, ne… tohle. Raději zemřít v zapomnění, než aby po mně zbylo něco takového. Snad bych mohla být jen oslnivě zářivý záblesk. Takový, který všem, kdo ho spatří, zanechá po sobě mžitky před očima – budou ho vidět ještě dlouho poté, co pohasne, ač svítil jen na okamžik.

Oči se mi naplnily slzami. Kéž by takovouto ozvěnu zanechala křišťálová koule…

Na rameno mi prudce dopadla ruka patřící mojí sestře. Škubla jsem sebou. Otočila si mě k sobě, nevšímajíc si vylekaného zalapání po dechu, jež se ze mě vydralo, neboť mě na okamžik nemilosrdně vyrvala z náručí rozbouřených myšlenek.

,,Vnímáš mě?!” stiskla mi rameno pevněji, než bylo nutné.

,,Evelyn, ta…” hlesla jsem, neschopná pokračovat kvůli sevřenému hrdlu. Připadalo mi, že jestli řeknu ještě jediné další slovo, rozpláču se.

,,Samozřejmě že ne,” povzdechla si frustrovaně a pustila mě. ,,Ptala jsem se, jestli jsi zavírala to okno?”

Zmohla jsem se jen na letmé přikývnutí. Na víc jsem v sobě nedokázala najít sílu. Ach, pro všechno na světě. Až to zjistí mamka…

,,Tak jak je sakra možný, že bylo teď zas otevřený?”

Nereagovala jsem. Vůbec nijak. Proč řeší hloupé okno? Na tom teď přeci vůbec nesejde! Jediné, na čem právě záleží, je to, že mamka už tohle ani náhodou nemůže zvládnout. Strach a zděšení z tohoto zjištění mi znemožňovalo jasně myslet.

,,Suzie!”

Jak se tohle vůbec mohlo stát? Před pár minutami tady přece ležela. Kam jen zmizela? Proč se tohle stalo, proč?!

,,Suz!”

Cítila jsem neodbytné slzy deroucí se mi ven z očí. Za všechno můžu já. Mamka mi věřila a já ji tak moc, tak hrozně moc zklamala. Selhala jsem na plné čáře. Ta koule byla smysl jejího žití a já dopustila, aby se ztratila.

,,Suzette, sakra! Vrať se do reality!”

Teprve zvuk mého celého jména přehlušil hlasitý šum vln úvah v mé hlavě, jež se přes sebe a mne přelévaly jedna za druhou, nedávaly mi jedinou možnost se nadechnout. Teď jsem konečně dokázala vystrčit hlavu nad jejich bouřlivou hladinu.

,,Už tě vnímám,” pronesla jsem roztřeseným hlasem, jenž jako by se měl každou vteřinou rozsypat na jednotlivé slabiky a hlásky.

,,To vidím,” zakoulela očima. Byla vyděšená, měla strach, viděla jsem to v její tváři tak jasně vepsané. Snažila se předstírat opak, jak se jí často dařilo, ale selhávala. Z nás tří vždycky vydržela nejvíc, jako první se oklepala a ihned poté zbudovala kolem sebe hradbu, jen aby nikoho nenapadlo, že i ona pocítila mrazivé objetí strachu. Chovala se protivně a předstírala, že nad ní strach nikdy nepřevzal moc. Ale dnes se jí to nedařilo.

,,Promiň,” hlesla jsem chabě. ,,Copak?” Znovu jsem se obrátila k dřevěné desce stolu a jako ve snách přejela prsty po místě, kde jsem kouli nechala.

Odkašlala si, aby si pročistila hrdlo. Bezpochyby se bolestivě svíralo i jí. ,,Jak by se mohlo to okno znovu samo otevřít?”

,,Já nevím,” zamrkala jsem, snažíc se zabránit slzám, aby mi začaly stékat po tvářích. ,,Ale…”

Nenechala mě domluvit. Věděla jsem, že se při pronesení toho jediného slova zamračila. ,,Nijak!”

Vydechla jsem a zachytila se za roh stolu, když se mi podlomila kolena.

,,Na co tam do háje pořád tak zíráš?” vyjekla napjatě. Ucítila jsem záchvěv jejího mělkého dechu, jak se mi nahnula přes rameno a upřena pohled svých modrých očí na stůl. ,,Nic tady přece není.”

,,No právě,” zakroutila jsem pomalu hlavou a otočila se. ,,Ale… Mělo by být.”

,,A co?” přivřela oči do úzkých škvírek.

Hlas se mi zlomil, když jsem to vyslovila. ,,Křišťálová koule, Evelyn.”

Zůstala zírat, s pusou otevřenou v naprostém zděšení. ,,Cože?” Poslední zbytky její zdánlivě nebojácné masky se v tu chvíli rozsypaly na maličké střípečky, jež se během okamžiku proměnily v drobné slané kapky a spadaly jí dolů po obličeji.

,,Je to moje chyba, nechala jsem ji tu jen tak ležet! Měla jsem na ni dávat pozor, mamka mi věřila...” klesla jsem dolů na podlahu a stejně jako ona se na jakékoli zbytky, jež za sebou držely mé emoce, vykašlala. ,,Měla jsem ji vzít nahoru a schovat ji.”

,,Tohle je konec,” vydechla zoufale. ,,Jestli… Jestli doopravdy zmizela, tak mamka… přijde i o tu poslední trochu zdravého uvažování, kterou dosud měla.”

,,Ale kam se mohla ztratit?” pozvedla jsem k ní lesklé hnědé oči. ,,Kdy?”

,,Netuším,” zakroutila hlavou, ,,to tys ji viděla naposledy! Nechala jsi ji na stole?”

,,Jo,” přitakala jsem provinile. ,,Když Agnes lezla oknem dovnitř, odložila jsem ji tam, abych jí to okno mohla otevřít. Pak už jsem na ni vůbec nemyslela…”

,,Ale okno jsi zavřela.”

Přikývla jsem.

,,Jenže teď jsme ho našly otevřený,” pronesla pomalu.

,,Proč sem pořád pleteš to okno?” vyjekla jsem. ,,Copak na něm teď záleží?!”

,,To si piš že jo!” stiskla ruce v pěsti. ,,Nevidíš tu spojitost? Odcházíš, je zavřený a koule na stole. Vrátíš se a je otevřený a koule pryč. A ještě si vzpomeň, co říkala Agnes. Prý viděla lidský siluety. Lidský siluety!”

,,Co když to nebyla jen hra světel?” vyslovila jsem nahlas to, k čemu nevyhnutelně směřovala celá její promluva.

,,Přesně tak,” zaťala čelist. ,,Myslím, že nebyla. Myslím, že vážně někoho viděla.”

,,Někoho, kdo otevřel to okno,” doplnila jsem ji tiše. ,,Poprvé i podruhé.”

,,Jo,” polkla. ,,Někdo tady byl, zatímco my seděly nahoře. Tady vevnitř. V našem domě, Suzie!”

Přitiskla jsem si ruku na pusu. ,,Pro všechno na světě!”

Zůstaly jsme na sebe jen bezhlesně zírat. Ten klid a pocit bezpečí, který ve mně probudila stěna ze zářivého, stříbřitě modrého světla ve mně zůstal už jen jako mlhavě vzdálená vzpomínka. Jak bych se mohla nebát, když se nám někdo právě vloupal do domu?! A navíc...

Pohled mi zabloudil ven z okna. Nebe bylo stále nepřirozeně černé. Když ho znovu proťal blesk, opět jsem spatřila tu vířící temnotu a zaplavil mě náhlý strach. Stačilo si jen vybavit, jak obrovskou měla nadvládu nade mnou a sestrami jenom před pár chvílemi. Všechno se ve mně znovu sevřelo. Zmizení koule sice na krátkou dobu způsobilo, že jsem černotu pustila z hlavy, ale teď, když jsem do ní opět hleděla… Všechno se to vrátilo. Skoro jako by se vrátil dokonce i čas a já znovu stála nahoře v pokoji, zírajíc do náruče temna, slyšíc kvílení polapených duší. Uvědomujíc si, že mě to vtahuje dovnitř bez možnosti se jakkoli bránit.

Jako by vycítila můj záblesk strachu. Jako kdyby přesně věděla, kde sedím a že z ní mám neskutečnou hrůzu. Zalapala jsem po dechu ve stejném okamžiku, kdy se z hmoty oddělilo jedno temné stínové chapadlo a obrovskou rychlostí zamířilo k nám. Přímo ke mně.

Přímo k oknu, ke kterému se zrovna hnala Evelyn.

,,Co to děláš?” vykřikla jsem.

,,Nevím sice, proč by o tu cetku někdo stál,” prohlásila sestra, ,,ale nehodlám nikoho nechat, aby nám lezl do baráku a kradl naše věci a dostal tím mamku až na úplný dno!”

,,Ale co s tím chceš dělat?!” do hlasu se mi zřetelně promítala panika. Ještě pár metrů a stíny se dostanou až k ní. Jestli otevře to okno…!

,,Nemohli se dostat moc daleko, nebyly jsme pryč tak dlouho. Umím běhat rychle, ještě je doženu, když se budu snažit…”

,,A co potom? Co budeš dělat pak, rvát se s nimi? Nevíš, kolik jich je, nevíš ani, co jsou vůbec zač! Tohle je šílenství!” ani jsem si neuvědomovala, že jsem tak zvýšila hlas. ,,Nemůžeš jít teď ven!”

,,Rvát se s nima nebo cokoli jinýho, ale nenechám je utéct! Nenechám je, aby vzali tu poslední věc, která mohla vrátit mamce zdravý rozum! A ty bys mě od toho neměla odrazovat, měla bys mi pomoct, je to i tvoje máma! Nebo ti na ní už ani nezáleží, takže budeš radši sedět na zadku doma a necháš ty zloděje klidně zmizet i s koulí?!” zaječela na mě. ,,To seš teda fakt skvělá dcera, jen co je pravda! A že nemůžu ven? Proč, protože tam vidíš věci, co nikdo jiný ne?!”

Vyskočila jsem na nohy a strhla ji k zemi v posledním zoufalém pokusu jí zabránit v otevření okna a skoku přímo do temnoty za ním.

,,Co to tady sakra vyvádíte?!”

Prudce jsem vzhlédla. Místnost se znovu rozsvítila bílým světlem. Na schodech stála dlouhovlasá zrzka s výrazem naprostého zmatení. Agnes.

,,To se zeptej jí!” vytrhla se mi Evelyn a rázně se postavila zase zpátky na nohy. ,,Co sakra děláš, Suzette?!”

,,Ven nemůžeš!” pohlédla jsem na ni zoufale. ,,Ani tady zůstat nemůžeš! Musíme všechny tři zase nahoru, rychle!”

,,Nikam nejdu,” zavrčela bruneta. ,,Ani na to nemysli.”

,,Ani já ne,” založila si Agnes ruce na hrudi.

A pak už jsem jen s hrůzou pozorovala, jak se stíny protáhly škvírami okolo okna dovnitř. Zděšeně jsem se obrátila k dívce na schodech.

,,Tak co se…”

Zbytek zrzčiny otázky jsem nadobro přeslechla. Klíčovou dírkou ve dveřích za jejími zády totiž pronikaly tři jasné paprsky světla. Přesně toho světla, které předtím utvořilo onu zářivou kupoli nahoře. Toho světla, které kromě mě nikdo neviděl.

Trhla jsem hlavou směrem k oknu. Stíny pronikaly dovnitř podél celého rámu. A my stály strašně blízko. Světlo možná stačí ochránit Agnes, ale k nám se nejspíš nemá šanci dostat dřív než spáry temna...

A pak jsem najednou ucítila něžný dotyk na tváři. Trhaně jsem se nadechla, pořád ještě upírajíc zrak na okno. Záře k nám přeci jen dorazila jako první, jakkoli nemožné mi to připadalo. Stíny prosakující do místnosti se rozestoupily kolem mě, ale nepřiblížily se už ani o krok. Zaplavila mě neskutečná úleva.

Obrátila jsem se na Evelyn, abych se podívala, jak je na tom ona. A zůstala jsem zírat. Nad její hlavou se vznášel paprsek, temno se k ní nemohlo dostat. Ale její oči…

Dřív než jsem stačila něco říct, přerušilo mě její šokované zalapání po vzduchu. ,,Tobě… Tobě svítí oči!”

,,Tobě taky!” vyhrkla jsem a ruka mi vystřelila k očím. Co?! Jak je tohle pro všechno na světě vůbec možné? A jak to, že tohle vidí, ale ty paprsky a černé mračno zla za oknem ne? Absolutně vůbec jsem nevěděla, jak na tohle reagovat. ,,A-a Agnes?”

,,Agnes taky,” potvrdila mi roztřeseným hlasem sestra.

,,No do háje,” zašeptala vyděšeně zrzka ze schodiště.

A potom bylo najednou po všem.

Stíny vyletěly neskutečnou rychlostí zase zpátky ven. Paprsky nad našimi hlavami zmizely. A sestřiny oči pohasly. Ty moje zůstaly dál doširoka vykulené v naprostém šoku.

Zářící oči? Jak je tohle možné?

,,Co se tady děje, řekne mi to někdo, prosím?” zamrkala Evelyn. ,,Je to… pryč. U vás obou.”

,,Vůbec nevím,” vydechla jsem. ,,Tedy, aspoň ne co se našich očí týče…”

,,A proč že jste se hádaly?”

Takže Agnes se rozhodla ten šílený fakt, že tady děje něco, co by se tedy rozhodně ve skutečném světě dít nemělo, přehlížet. Nakonec, možná to byla opravdu rozumná volba. Soustředit se na to ostatní.

,,Zmizela… Zmizela mamčina křišťálová koule,” znovu mě u srdce zabodal ostrý osten viny.

,,Ukradli ji, když jsme byly nahoře,” doplnila mě Evelyn, ,,a já chtěla běžet za nimi, ale…”

,,Počkej,” přerušila ji Agnes. ,,Ukradli ji? Jak tohle víš?”

,,Bylo otevřený okno, co předtím Suz zavřela, a koule, co tu předtím ležela na stole, zmizela. Sama jsi viděla nějaký siluety. Co jinýho se s ní asi tak mohlo stát?” začala Evelyn znovu zvyšovat hlas. ,,Sakra, jen tady zdržujete, obě dvě!”

,,Nemohla prostě jenom spadnout a někam se odkutálet?” nadhodila s nadějí v hlase zrzka.

,,Možná…” neodvažovala jsem se v to příliš doufat.

,,Podíváme se po ní,” rozhodla.

Přikývla jsem, ale nepříliš nadějně. Znělo to sice více méně rozumně, ale kdyby spadla, pravděpodobně by se rozbila a ne odkutálela. I tak jsem klesla na všechny čtyři a začala prohlížet každý roh, každou skulinu pod nábytkem.

Připadala jsem si jako mamka, která takhle hledala dennodenně tolik dní… A nejspíš úplně zbytečně.

Jídelna nebyla tak velká, prolézt všechna možná zákoutí, kam by se mohla koule zakutálet netrvalo nijak dlouho. Čekala jsem, že to dopadne neúspěšně, ale přesto mě zaplavila vlna zklamání, když jsme se všechny tři sešly u stolu a jen mlčky upíraly pohledy na místo, kde jsem ji nechala.

Nenašly jsme ji.

,,Už je nedoženu,” prolomila dusné ticho mezi námi Evelyn. ,,Ani kdybych uměla běhat dvakrát rychleji.”

,,Moc mě to mrzí,” hlesla Agnes.

,,Je to moje chyba,” zakroutila jsem odevzdaně hlavou. ,,Neměla jsem ji tady nechávat.”

,,Není to ničí vina,” položila mi Agnes ruku na rameno. ,,Jen toho, kdo ji sebral. Musíme zavolat na policii, že tady někdo byl!”

,,Musíme to hlavně říct Claire,” povzdechla jsem si.

,,Ať jde o cokoli, počká to na pak.”

Škubla jsem hlavou ke dveřím za zrzčinými zády. ,,Claire… Totiž…”

,,Ne,” přerušila mě rozhodně. ,,Počká to. Všechny pojďte nahoru, hned, děje se něco fakt… fakt hodně divnýho.”

Vyměnila jsem si s jejím dvojčetem udivený pohled. Claire mi do řeči neskákala, kdyby nešlo o něco opravdu vážného, nikdy by mě takhle v půli věty neuťala. A podle toho, jak se jí v záři blesku leskly modré oči…

Na nic jsem nečekala a rozběhla se ke schodišti, dnes večer už dost možná podesáté.

,,Claire, svítily ti oči?” slyšela jsem Evelyn, jak se ptá.

,,Cože? Nevím o tom, mohly by?!”

,,Mohly.” S tím se blondýnka musela spokojit.

,,Tak co se děje, Claire?” zadívala jsem se do její strašlivě vyděšené tváře, když jsme dorazily k pokoji a ona stanula vedle mě. ,,Tak co je?!”

Vypadala, že snad každou chvíli omdlí. ,,O- otevři ty dveře…”

Její výraz mi říkal, že tohle nechci vidět. Že to nechci zažít. Že je to další naprosto šílená věc, která se tuhle noc stala a která by se rozhodně dít neměla. Přesto jsem sebrala poslední zbytky odvahy, stiskla kliku a rozrazila dveře dokořán.

Všechny tři jsme v tu chvíli zalapaly po dechu a pak leknutím vykřikly. Ruka mi vyletěla k ústům, pevně jsem si na ně přitiskla dlaň a zůstala už jen bezhlesně zírat.

Ta kniha.

Zahalená v oblaku modré záře, vznášela se ve vzduchu uprostřed pokoje a její stránky se samy ohromnou rychlostí přetáčely.